ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1181.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1181/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně FinArt, s. r. o. , identifikační číslo osoby: 47537787, se sídlem v Rudné, Riegrova 373, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 38 190 968 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 240/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 69 Co 351/2014-544, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 69 Co 351/2014-544, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 15 C 240/2012-477, zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z této částky od 9. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 25 266 796 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 25. 4. 2013 do zaplacení (výrok II.), zamítnul žalobu v části týkající se úroků z prodlení z částky 25 266 796 Kč ve výši 7,05 % p. a. od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 257 431,90 Kč (výrok IV.). Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a to tak, že zamítnul žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 25. 4. 2013 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu ve výši 8 864 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výrok III.).
Žalobkyně se domáhala částky 38 190 968 Kč jako náhrady majetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jež jí měla vzniknout z důvodu nesprávného úředního postupu v souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 14 Cm 69/2001.
Žalobkyně v žalobě uvedla, že dne 1. 3. 1998 zakoupila za kupní cenu 56 400 000 Kč od společnosti Vyšehrad, a. s., identifikační číslo osoby: 60197315, se sídlem v Praze 1, Nový svět 3, část podniku, do níž náležely mj. nemovitosti v katastrálním území V., P. a nemovitosti v katastrálním území P. pod S. (dále jen „nemovitosti“). Žalobkyně zamýšlela koupený majetek sanovat a poté jeho jednotlivé složky, zejména nemovitosti, dále prodat. Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. 89 K 49/98, byl na majetek společnosti Vyšehrad, a. s. prohlášen konkurs. Správce konkursní podstaty zahrnul dne 18. 8. 2000 do soupisu konkursní podstaty úpadce také výše uvedený majetek, v důsledku čehož byly žalobkyni znemožněny jakékoliv dispozice s tímto majetkem. Usnesením ze dne 22. 1. 2001, č. j. 89 K 49/98-201, uložil Městský soud v Praze žalobkyni povinnost podat proti správci konkursní podstaty žalobu na vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Excindační žaloba byla podána dne 21. 2. 2001, přičemž soudní řízení bylo pravomocně ukončeno dne 3. 12. 2009, a to po doručení v pořadí čtvrtého rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jakožto soudu odvolacího. Nemovitosti byly ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny. Příčinnou průtahů byl dle žalobkyně výhradně nesprávný postup soudů, neboť žalobkyně svým jednáním k průtahům řízení nijak nepřispěla. Žalovaná ve svém stanovisku, sp. zn. 929/2010 – ODSK – ODSK/9, skutečnost, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nijak nerozporovala a přiznala žalobkyni nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že hodnota nemovitostí představovala 90 % majetku žalobkyně, přičemž žalobkyně tak nemohla konečným způsobem vyřešit úvěrové zatížení zamýšleným prodejem nemovitostí. Nejpozději okamžikem vydání rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 25. 1. 2005, mělo definitivně dojít k vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce a žalobkyně měla získat zpět dispoziční práva k nemovitostem. V důsledku nesprávného úředního postupu k tomu došlo až o 5 let později, kdy žalobkyně mohla realizovat prodej nemovitostí, aby uspokojila své závazky vůči věřitelům. Žalobkyně se původně domáhala též náhrady škody v podobě věřitelům zaplacených úroků z pohledávek, na jejichž uspokojení byl určen výtěžek z prodeje nemovitostí ve výši 12 924 172 Kč s příslušenstvím, v průběhu řízení před soudem prvního stupně však vzala žalobkyně žalobu co do této částky zpět a soud řízení v tomto rozsahu zastavil. Škoda ve výši 3 934 330 Kč žalobkyni vznikla tím, že v letech 2004 až 2005 nemohla nemovitosti prodat, a tím přišla o možnost odečíst od základu daně z příjmu právnických osob daňovou ztrátu za období let 1999 až 2004, kterou by žalobkyně jinak mohla uplatnit. Škoda ve výši 4 053 320 Kč žalobkyni rovněž vznikla rozdílem mezi tržní cenou předmětných nemovitostí v P. pod S. (dále jen „nemovitosti I“) ke dni 31. 1. 2005 a cenou, kterou žalobkyně dosáhla prodejem nemovitostí I po vyloučení ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Žalobkyně též nárokuje nahradit škodu ve výši 17 279 146 Kč vzniklou rozdílem mezi tržní cenou předmětných nemovitostí v Praze (dále jen „nemovitosti II“) v lednu 2005 a cenou, které bylo dosaženo dobrovolnou dražbou v roce 2010, to vše poníženo o čistý provozní příjem z nemovitostí.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 69/2001 (dále jen „posuzované řízení“). Soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení se jednalo o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce daného řízení, jež činila 7 let a 10 měsíců. Soud prvního stupně určil den 25. 1. 2005 jako okamžik, k němuž mělo posuzované řízení skončit, aby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (dále jen „rozhodný okamžik“).
Soud prvního stupně se zabýval požadavkem žalobkyně na zaplacení částky 4 053 320 Kč jako ušlého zisku z nemovitostí I. Z čestného prohlášení a výpovědi jednatele Sport level, s. r. o., identifikační číslo osoby: 25997017, se sídlem v Trutnově, Náchodská 531, vzal za prokázané, že tato společnost měla v průběhu let 2004 a 2005 o koupi nemovitostí I zájem a nabízela žalobkyni částku ve výši 5 500 000 Kč. K danému prodeji však nedošlo, jelikož nemovitosti I nebyly s ohledem na soupis v konkursní podstatě v dispozici žalobkyně, z tohoto důvodu nemohlo dojít k uzavření kupní smlouvy. Soud prvního stupně tak vzal za prokázané, že při obvyklém běhu událostí by s pravděpodobností hraničící s jistotou došlo k prodeji nemovitostí I již v průběhu roku 2004, popř. roku 2005. Ze znaleckého posudku vzal soud za prokázané, že nemovitosti I měly na počátku roku 2005 hodnotu 5 100 000 Kč. Z kupní smlouvy uzavřené dne 8. 4. 2010 mezi žalobkyní a společností Salert a. s., identifikační číslo osoby: 28770374, se sídlem v Trutnově, Náchodská 531, vyplývá, že nemovitosti I byly prodány za 948 800 Kč. Soud měl za prokázané, že k prodeji dané nemovitosti by fakticky v roce 2005 došlo, a to přinejmenším za částku uvedenou ve znaleckém posudku. Soud tedy shledal žalobu v tomto rozsahu důvodnou a žalobě vyhověl.
Na základě obdobné úvahy se soud prvního stupně zabýval požadavkem žalobkyně na zaplacení částky 17 279 146 Kč jako ušlého zisku z prodeje nemovitostí II. Z výpovědi svědka Ing. K. shledal soud za prokázané, že v letech 2003 – 2004 měla společnost AUTOVARS, a. s., identifikační číslo osoby: 25069322, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, o nemovitosti II zásadní zájem, a to za cenu ve výši 115 000 000 Kč, přičemž měla zajištěno financování od bankovní instituce a byl vyhotoven návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní, jenž však nebyl uzavřen. Soud vzal za prokázanou i existenci dalších zájemců o koupi nemovitostí II, a to z výslechu předsedy představenstva společnosti ABP Consulting, a. s., identifikační číslo osoby: 15268446, se sídlem v Praze 8, Thámova 21/34, jež vlastní sousední pozemky. Existenci další snahy o prodej nemovitostí II shledal soud za prokázaný z čestného prohlášení Mgr. P., jenž zastupoval společnost JONES LANG LASALLE, s.r.o., identifikační číslo osoby: 24789704, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1096/21. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně došel k závěru, že pokud by žalobkyně mohla s nemovitostmi II disponovat, při obvyklém běhu událostí by byly s pravděpodobností hraničící s jistotou prodány. Soud tedy dospěl k závěru, že je žaloba v tomto rozsahu důvodná. Výši ušlého zisku soud prvního stupně určil na 17 279 146 Kč, a to tak, že od ceny obvyklé v rozhodný okamžik, určené znaleckým posudkem a související výpovědí znalce na 112 500 000 Kč, odečetl částku 81 600 000 Kč, za kterou byly nemovitosti II prodány v dobrovolné dražbě, dále odečetl částku 13 620 854 Kč, jež činila čistý provozní zisk žalobkyně z nemovitostí II od rozhodného okamžiku do prodeje nemovitostí II.
Soud se zabýval i nárokem na částku 3 934 330 Kč, která představuje žalobkyní zaplacenou vyšší daňovou povinnost na dani z příjmu právnických osob. Ze znaleckého posudku společnosti Prague Accounting Services s.r.o., identifikační číslo osoby: 25094921, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, vzal soud za prokázané, že pokud by došlo k prodeji nemovitostí I a II v roce 2005, žalobkyně by mohla částku, které by prodejem nemovitostí dosáhla, zpětně započíst na dobu 7, popř. 5 let. Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly prodány až v letech 2010 a 2011, byl odečet možný zpětně již pouze na dobu 5 let a v konečném důsledku s nulovým výnosem. Soud vzal za prokázané, že prodejem nemovitostí v letech 2010 a 2011 přišla žalobkyně o daňové výhody ve výše uvedené částce, které by jí v roce 2005 náležely. Soud nárok jako důvodný žalobkyni přiznal.
Rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé napadla odvoláním žalovaná v rozsahu vyhovujícího výroku II. Namítala, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, když v předmětném řízení byl konstatován nesprávný úřední postup, přičemž tvrdila, že řízení mohlo být řádně ukončeno nejdříve v prosinci 2008. Dále namítala, že soud nesprávně zamítl její návrh na vypracování revizních znaleckých posudků. Podle žalované se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat, že by s pravděpodobností hraničící s jistotou prodala předmětné nemovitosti za jí tvrzenou cenu, neboť žalobkyně ani s jedním ze svědků neuzavřela žádnou konkrétní smlouvu, nebyla dohodnuta konkrétní prodejní cena a zájem o koupi se tak pohyboval pouze v obecné rovině. Navrhla tedy, aby odvolací soud žalobu zamítl.
Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že ve věci došlo ze strany státu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Rozhodný okamžik pro posouzení vzniku škody a příčinné souvislosti určil shodně jako soud prvního stupně. Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně, že by žalobkyně při obvyklém běhu událostí s pravděpodobností hraničící s jistotou prodala nemovitosti za cenu vyšší, než jakou jejich prodejem získala po skončení posuzovaného řízení.
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně soud odvolací vyjádřil souhlas, avšak poukázal na nesprávné právní posouzení těchto skutečností. Z důkazů provedených soudem prvního stupně sice vyplynulo, že existovali zájemci o koupi předmětných nemovitostí, nicméně závěr, že by při pravidelném běhu událostí došlo k uzavření kupních smluv a že by nemovitosti skutečně těmto zájemcům v uvedené době prodala, posoudil jako mylný. Čestná prohlášení čtyř zájemců o koupi, byť v souvislosti s následnými výslechy osob, nepovažoval odvolací soud za důkazy věrohodné a vypovídající, neboť jsou všechna psána v naprosto totožném duchu, ve všech se objevují shodné formulace, což ve svém důsledku svědčí spíše o jejich nevěrohodnosti a zjevné účelovosti. Dále skutečnost, že žalobkyně nemohla nabízet své nemovitosti k prodeji, mohla být a byla z její strany prokázána, nicméně z důkazů, které žalobkyně označila k prokázání svých tvrzení, nebylo postaveno na jisto, že by při pravidelném běhu věcí, tj. nebýt škodní události, došlo (mělo dojít) ke kontraktačnímu procesu završenému uzavřením kupní smlouvy, tedy že by žalobkyně jako poškozená mohla důvodně očekávat rozmnožení svého majetku.
Odvolací soud dovodil, že zde není dána žalobkyní tvrzená újma spočívající v nerozmnožení majetkových hodnot prodejem nemovitostí následně po rozhodném okamžiku, neboť žalobkyní tvrzený zájem o prodej nemovitostí nemá povahu pravidelného běhu událostí a zůstává jen v rovině spekulací a obecného nekonkrétního zájmu (některých subjektů) o koupi nemovitostí, není zde tudíž dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku a nepřiměřenou délkou předmětného řízení. S ohledem na výše zmíněný závěr neshledal odvolací soud důvodnou ani žalobu v části týkající se zvýšené daňové povinnosti. Soud tedy žalobu v rozsahu odvolání zamítl a žádnému účastníku řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud uložil žalobkyni zaplatit České republice částku 8 864 Kč za vyplacené znalečné a svědečné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka formuluje následující tři otázky:
První otázka se vztahuje k posouzení podmínek naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu za situace, kdy vlivem nepřiměřeně dlouhého řízení došlo k poklesu cen nemovitostí, přičemž dovolatelka nemohla po dobu řízení disponovat s předmětnými nemovitostmi a nemohla tak realizovat jejich prodej. Závěr odvolacího soudu, jenž pro úspěšné uplatnění nároku na ušlý zisk požaduje existenci smlouvy o koupi nemovitostí, považuje dovolatelka za natolik restriktivní vyložení OdpŠk, že fakticky činí v obdobných případech nemožným úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem a právní úpravu tohoto nároku obsoletní. Dovolatelka zdůrazňuje, že během řízení o vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce nebyla oprávněna s těmito nemovitostmi nakládat, neboť toto právo náleželo ve smyslu §18 odst. 3 zákona 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), výlučně správci konkursní podstaty. Dovolatelka zdůrazňuje, že za nakládání s věcí Ústavní soud považuje veškeré dispozice přiznané jejímu vlastníkovi právním předpisem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. II. ÚS 181/05). Dovolatelka dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 583/2008, kde dovolací soud konstatoval absolutní neplatnost kupní smlouvy, jíž by se mělo převádět vlastnické právo k věci zahrnuté do soupisu konkursní podstaty. Dovolatelka se domnívá, že by v rozporu s §18 odst. 3 ZKV bylo i uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Odvolací soud tedy dle dovolatelky založil své rozhodnutí na požadavku, aby byla příčinná souvislost, vznik škody a její výše doložena důkazy, které objektivně nemohly vzniknout a právně existovat, čímž prakticky vyloučil odpovědnost státu za jeho protiprávní jednání. Dovolatelka namítá, že takový výklad zákonných ustanovení je v rozporu se samotným principem fungování odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i v rozporu s dobrými mravy a základními principy právního státu. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, kde je zdůrazněno, že nárok na náhradu škody je ústavně zaručeným právem a je nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Závěry odvolacího soudu shledává dovolatelka i v rozporu se závěry dovolacího soudu týkajících se škody v podobě ušlého zisku, v případech spadajících pod OdpŠk, kdy poškozená nemohla s věcí po určitou dobu nakládat. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, se dovolací soud vyjádřil k ušlému zisku z finančních prostředků, se kterými nebylo poškozenému na základě nezákonného rozhodnutí umožněno po určitou dobu disponovat. Při jeho stanovení vycházel soud z potencionálního výnosu při ponechání částky na úročeném účtu. Podle dovolatelky zde nebyl vysloven požadavek na prokázání, že by poškozený tyto prostředky na úročeném účtu držel po celou dobu, jelikož by to ani nebylo možné, dovolací soud proto ve svém rozhodnutí ztotožnil nárok na náhradu škody pro takové případy s nárokem na výnos, který by majetek, s nímž nemohl poškozený v důsledku protiprávního jednání státu disponovat, poškozenému za normálních okolností přinesl, pokud by s ním poškozený disponovat mohl. Dovolatelka shledává rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s výše citovanou judikaturou.
Druhá otázka se týká aplikace a výkladu ustanovení o dokazování před odvolacím soudem, jenž založil svůj rozsudek na odlišném hodnocení důkazů v porovnání s hodnocením soudu prvního stupně, přičemž posoudil čestná prohlášení zájemců o koupi jako nevěrohodná bez toho, aby je nebo související výpovědi svědků zopakoval. Tyto výpovědi nejen nezopakoval, ale ani nekonstatoval a nijak nezhodnotil jejich obsah zaznamenaný soudem prvního stupně. V postupu odvolacího soudu dovolatelka shledává rozpor s §213 odst. 2 o. s. ř., zvláště pak ve vztahu ke svědeckým výpovědím, jejichž hodnocení je závislé nejen na zhodnocení vlastního obsahu výpovědi, ale i na způsobu, jakým je tento obsah svědkem sdělován. V této souvislosti odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, zejména pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10.
Třetí otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se týká doplnění dokazování podle §213 odst. 4 o. s. ř., když nedoplnil na návrh dovolatelky dokazování provedením důkazu navrhovanou svědeckou výpovědí zástupce společnosti JONES LANG LASALLE, s.r.o. Podle dovolatelky se odvolací soud dopustil zásadního pochybení v právním a skutkovém hodnocení věci, pokud dokazování o dovolatelkou navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí nedoplnil, navzdory pochybnostem o důkazní hodnotě čestného prohlášení zmíněné osoby. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud neshledal dovolání ve vztahu k prvému dovolacímu důvodu přípustné. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle §13 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Škodou je míněna újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk.
Odvolací soud se v souvislosti s otázkou podmínek naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk předně zabýval výkladem pojmu ušlého zisku. Ušlý zisk judikatura dovolacího soudu definuje jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007 a ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005).
Dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce pravidelného běhu událostí považuje za zásadně rozhodující jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel, přičemž jde jen o tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události. Musí tu být zmíněný pravidelný běh věcí, tedy taková skladba okolností svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu - výsledek by se dostavil. Ušlý zisk z podnikání znamená ztrátu očekávaného přínosu způsobenou tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, tedy v situaci, že poškozený měl zajištěny předpoklady pro pravidelný běh věcí, byl nejen ochoten ale i schopen začít s provozem konkrétní podnikatelské činnosti včetně zajištění příp. zákonných podmínek. Z toho, že činnost vedoucí k zisku se neuskutečnila ani následně, sice samo o sobě nevyplývá, že by zisku dosaženo nebylo, může však jít o skutečnost významnou právě pro posouzení reálnosti záměru, z nějž poškozený majetkovou újmu dovozuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 29 pod C 2593, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006).
Odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí vycházel z judikaturou vyloženého pojmu ušlého zisku a z potřeby jeho prokázání pro důvodnost nároku a potud jeho právní závěry přípustnost dovolání nezakládají; ta vyplývá z jiného – procesního – důvodu.
Konstrukce žalobních tvrzení a uplatněné dovolací důvody, jakož i výsledek dovolacího řízení – jak dále uvedeno - ovšem umožňují dovolacímu soudu poukázat na judikatorní závěry ohledně obsahu uplatněného škodního nároku. Dovolatelka vychází z předpokladu, že jí škoda vznikla tím, že se v průběhu let 2005 až 2010 výrazně snížila obvyklá cena nemovitostí v jejím vlastnictví, přičemž zamýšlela prodat nemovitosti před poklesem cen na realitním trhu a že se tak snížila hodnota jejích aktiv. Právní názor odvolacího soudu, jakkoliv procesně sporně dosažený – viz dále – odvolacímu soudu neumožnil zabývat se dalšími předpoklady důvodnosti uplatněného nároku, tedy otázkou, zda škoda skutečně vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu, anebo z příčiny jiné, a to například v důsledku vývoje cen na realitním trhu.
Poznamenává se proto, že ve vztahu k inflaci již Nejvyšší soud konstatoval, že jejím vlivem na hodnotu pohledávky na peněžité plnění nevzniká skutečná škoda (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný pod C 181 v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 2, či v časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224). Tentýž závěr je nezbytné vztáhnout i na vývoj realitního trhu.
Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
V daném případě to znamená, že by bylo možné nesprávný úřední postup považovat za příčinu poklesu hodnoty nemovitostí pouze v případě, že by jinak k poklesu její hodnoty nedošlo.
V rozsudku ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1013/2016), Nejvyšší soud dovodil s odkazem na §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování, že obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění a že se přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim.
I zde dovolatelka, obdobně jako v uvedeném případě, konstruuje svou škodu jako rozdíl mezi obvyklou cenou, za kterou by předmětné nemovitosti mohla prodat v roce 2005 a jejich obvyklou cenou v roce 2010. Z citovaného §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. je zřejmé, že se obvyklou cenou rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Obvyklá cena je proto určována poměry na trhu s určitým zbožím, v daném případě s nemovitostmi. Dovolatelkou tvrzený pokles obvyklé ceny nemovitostí je pak odvislý od poměrů na daném realitním trhu.
V další fázi řízení je proto nezbytné ve smyslu zde odkazovaného právního již judikatorně vyjádřeného názoru posoudit příčinnou souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty a žalobcem tvrzenou škodou.
Dovolací soud se dále zabýval dalším dovolacím důvodem, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu a aplikaci ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. tím, že v odvolacím řízení nezopakoval důkazy, zvláště pak svědecké výpovědi, ze kterých dovodil odlišné skutkové zjištění.
V daném případě vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí z důkazů, které byly provedené soudem prvního stupně, přičemž z nich dospěl k odlišným závěrům, aniž by důkazy v odvolacím řízení zopakoval.
Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení §213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.). To platí v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Postup odvolacího soudu, kterým učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval, je v rozporu se zákonem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1715, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zastává právní názor, že rozsah dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Nezopakuje-li odvolací soud dokazování v uvedeném rozsahu, musí pak v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval za právně relevantní a v odvolacím řízení jej nezopakoval (viz rozsudek ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, či rozsudek ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014).
Změní-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§220 odst. 1 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně /bez toho, aby zopakoval dokazování v rozhodném rozsahu/, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na www.nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud v posuzované věci postupoval v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí. V projednávané věci odvolací soud, aniž by zopakoval důkazy svědeckými výpověďmi, přijal skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně v tom, že se v případě žádného ze zájemců o koupi předmětných nemovitostí, které nabídla dovolatelka k prokázání pravidelného běhu věcí, na základě kterého mohla důvodně očekávat rozmnožení svého majetku, nejednalo o skutečného a vážného zájemce a že posuzované řízení nebylo jedinou překážkou uzavření kupní smlouvy. Na základě tohoto závěru následně žalobu zamítl jako nedůvodnou. Soud prvního stupně přitom své rozhodnutí postavil na závěrech učiněných též z výslechů těchto svědků, jimiž ovšem odvolací soud nezopakoval dokazování, ani se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevypořádal s tím, proč takto procesně postupoval, ačkoliv soud prvního stupně i z těchto důkazů učinil skutková zjištění pro své meritorní rozhodnutí.
Otázka, zda tyto výpovědi, ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy vztahujícími se k příslušné tvrzené skutečnosti, povedou k jejímu zjištění (zda postačí k jejímu prokázání) či nikoliv, je pak již věcí hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, postupem stanoveným v §132 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). K němu však může odvolací soud přistoupit pouze za předpokladu, že všechny hodnocené důkazy zopakuje (vyjma důkazů listinných, srov. rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněný pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud shledal dovolání v této části jako přípustné a důvodné.
Nakonec se dovolací soud zabýval otázkou, zda se odvolací soud při výkladu a aplikaci ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že na návrh dovolatelky nedoplnil dokazování.
Odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení důkaz svědeckou výpovědí svědka Mgr. P., přestože byl dovolatelkou navrhován, jelikož ho posoudil s přihlédnutím k obsahu čestného prohlášení daného svědka za nadbytečný, což i blíže odůvodnil tím, že pouhé tvrzení o tom, že předmětné nemovitosti byly k prodeji nabízeny a že byl obecně o ně zájem, stejně jako uvedení pouhého rozmezí cenové úrovně pro prodej obdobných nemovitostí, která zde byla v té době, nemohou naplnit závěr, že by při obvyklém běhu událostí byla konkrétní kupní smlouva s konkrétní kupní cenou též fakticky uzavřena.
Podle §213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008, dovodil, že z tohoto ustanovení vyplývá, že jen v případě, kdy jsou splněny obě kumulativní podmínky (tedy prováděné dokazování se jeví jako rozsáhlé a zároveň ke skutečnosti, jež má být těmito důkazy prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování), nemá odvolací soud povinnost k doplnění dokazování na základě navržených důkazů přistoupit. Nejde-li tedy v odvolacím řízení o rozsáhlé doplnění dokazování, je odvolací soud povinen navržené důkazy provést, i když ke skutečnosti, která jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné dokazování (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1135).
Ačkoliv je odvolacímu soudu dán určitý prostor pro vlastní uvážení ve věci doplnění dokazování na návrh účastníků řízení, tento prostor je podmíněn výše zmíněnými dvěma kumulativními podmínkami. V případě důkazu svědeckou výpovědí nelze bez dalšího dojít k závěru, že se jedná o dokazování, které se jeví jako rozsáhlé. Zároveň odvolací soud v daném případě odkazuje na důkaz čestným prohlášením, který byl proveden již soudem prvního stupně, tudíž se nejedná o situaci, kdy by ke skutečnosti, která má být daným důkazem prokázána, dosud nebylo provedeno žádné dokazování.
Dovolací soud shledal dovolání i v této části jako přípustné a důvodné.
Z vyloženého důvodu proto nezbylo, než dovoláním napadeným rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu