ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4038.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4038/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně O.PO.RA, odborová organizace (dříve Odborová organizace pracovníků památkových objektů při Národním památkovém ústavu), identifikační číslo osoby 26991934, se sídlem v Bouzově 8, zastoupené Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 73/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2011, č. j. 20 Co 201/2011-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2011, č. j. 20 Co 201/2011-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta.
Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, která jí měla vzniknout v důsledku čtyř nesprávných úředních postupů Okresního soudu v Olomouci v řízení sp. zn. 26 Nc 805/2007:
1. soud nerozhodl o návrhu žalobkyně na ustanovení advokáta k sepsání žaloby proti rozhodnutí předsedy České advokátní komory usnesením podle §104b
o. s. ř., v němž měl povinnost poučit žalobkyni o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví, ale sám věcně rozhodl;
2. k žádosti žalobkyně o ustanovení advokáta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu soud nevydal usnesení o zastavení řízení podle
§104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a nepostoupil věc prezidentovi České advokátní komory jako příslušnému orgánu;
3. soud nesprávně prošetřil stížnost žalobkyně na průtahy v řízení;
4. soud nerespektoval žádost žalobkyně o doručování veřejnou datovou sítí podle §45f o. s. ř.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobkyně podala dne 10. 10. 2007 žádost o ustanovení právního zástupce pro podání žaloby proti rozhodnutí předsedy ČAK ze dne 5. 10. 2007. Její žádost byla usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2007 zamítnuta a toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2007. Poté žalobkyně dne 6. 2. 2008 požádala Okresní soud v Olomouci o ustanovení zástupce pro podání ústavní stížnosti proti vydaným usnesením. Soud prvního stupně ji vyzval k doplnění podání o doložení dokladů o právní subjektivitě žalobkyně a řízení dne 13. 5. 2008 zastavil. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesení soudu prvního stupně dne 27. 8. 2008 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Olomouci žádost žalobkyně zamítl usnesením ze dne 20. 11. 2008, které nabylo právní moci 11. 12. 2008.
Dne 27. 6. 2008 se žalobkyně obrátila se svým nárokem na žalovanou, která jí přípisem ze dne 6. 2. 2009 sdělila, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, ani není zcela zřejmé, v čem měla tvrzená nemajetková újma spočívat, a tudíž nejsou splněny základní podmínky pro poskytnutí zadostiučinění.
Odvolací soud uvedl, že nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Nesprávný úřední postup nelze dovozovat z toho, že nebylo rozhodnuto podle právního názoru účastníka. Takový nárok může mít základ jen v nezákonnosti rozhodnutí, přitom nezákonným rozhodnutím je podle §8 odst. 1 a 2 zákona jen takové rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Žádné z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 Nc 805/2007 však nebylo zrušeno ani změněno. Věcná správnost pravomocných rozhodnutí nemůže být předmětem přezkumu mimo rámec zákonných opravných prostředků. Dovozuje-li tedy žalobkyně, že namísto věcného rozhodnutí měl soud řízení zastavit podle §104 odst. 1 či podle §104b o. s. ř., nemá tento její právní názor žádnou právní relevanci. Nepřípadné jsou i úvahy o protiústavnosti §8 zákona č. 82/1998 Sb., vycházející z obecně nepřijatelné představy o tom, že pravomocné rozhodnutí soudu či jiného příslušného orgánu může být podrobeno věcnému přezkumu, aniž by došlo k jeho zrušení či změně zákonem předepsaným způsobem.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani další argumentaci žalobkyně o nesprávném úředním postupu soudu. Činnost soudu v průběhu řízení totiž bezprostředně směřovala k vydání rozhodnutí o věci, případné vady by se pak projevily v obsahu rozhodnutí, a mohly by být zvažovány opět jen z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, což se týká úvahy žalobkyně o tom, že soud měl její podání ze dne 6. 2. 2008 odmítnout, tak i o vadnosti doručování (přičemž žalobkyně ignoruje výslovnou dikci §45f odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009). Vyřízení stížnosti žalobkyně podané podle §164 zákona č. 6/2000 Sb. se netýká vlastního průběhu shora popsaného řízení, a podle vlastního tvrzení žalobkyně byla vyřízena včas (do 1 měsíce ve smyslu §173 odst. 1 zákona).
Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., z něhož by žalobkyni mohl vzniknout nárok na zadostiučinění podle §31a zákona. V řízení nedošlo ani k takovým prodlevám, které by bylo možno označit za průtahy v řízení, jakkoli žalobkyně výslovně z tohoto důvodu nárok neuplatnila.
Všechny výroky rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání opírá o dovolací důvod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů odporuje logickému i účelovému výkladu celého zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka vymezuje dvě otázky zásadního právního významu týkající se výkladu §13 zákona č. 82/1998 Sb., a to vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a jiného nesprávného úředního postupu. Dovolatelka namítá, že bylo porušeno její právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to s ohledem na plynutí prekluzivní lhůty pro podání ústavní stížnosti, neboť nelze dovodit přiměřenost lhůty, když rozhodnutí bylo vydáno až den před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti. Kriterium přiměřené lhůty je subjektivním pojmem, který se může lišit podle povahy každého individuálního případu. S ohledem na kriterium významu předmětu řízení pro poškozeného dovolatelka uvedla, že v jejím případě soud záměrně přehlédl skutečnost, že průtahy v řízení znemožnily dovolatelce možnost dovolat se spravedlnosti podáním ústavní stížnosti.
Dle žalobkyně soudy zcela nesprávně posoudily otázku nesprávného úředního postupu, když Okresní soud v Olomouci měl návrh žalobkyně na ustanovení advokáta k zastupování před Ústavním soudem postoupit v souladu s §104 odst. 1 druhá věta o. s. ř. příslušnému orgánu, a to České advokátní komoře, neboť nebyl k vyřízení návrhu příslušný.
V důsledku toho, že stát nedokázal zajistit řádný průběh soudního řízení, došlo u dovolatelky ke vzniku nemajetkové újmy hlubokým narušením její oprávněné a předpokládané důvěry v soud, dovolatelka proto poukázala na skutečnost, že v judikatuře doposud nebyla řešena otázka, zda „neznalost soudce“ a „snížení oprávněné důvěry v orgány moci soudní“ je schopna vyvolat újmu, zda tedy víra a důvěra jsou kvality, jejichž snížení (resp. ztrátu) lze pociťovat jako újmu.
Dovolatelka se domnívá, že jí bylo průtahy při soudním řízení a opakovaným nesprávným postupem upřeno právo na spravedlivý proces, proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku o nákladech řízení. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení však není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelkou položená otázka výkladu nepřiměřené délky řízení ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), nemůže představovat otázku zásadního právního významu, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy za čtyři nesprávné úřední postupy orgánu státu specifikované v žalobě, z důvodu nepřiměřené délky řízení však svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. neuplatnila. Úvahu odvolacího soudu týkající se otázky délky řízení je třeba posuzovat jako připojené obiter dictum, které nemůže sloužit za základ úvahy o eventuální klasifikaci rozhodnutí jako mající po právní stránce zásadní význam, proto se dovolací soud nemohl zabývat ani důvodností této žalobkyní uplatněné dovolací námitky.
Druhá dovolatelkou vznesená otázka směřuje k posouzení nesprávného úředního postupu soudu, který rozhodl o návrhu žalobkyně na ustanovení advokáta k zastupování před Ústavním soudem, ač měl dle dovolatelky žádost postoupit příslušnému orgánu - České advokátní komoře. Dle dovolatelky měly soudy uvedené pochybení posoudit jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty první OdpŠk, a nikoliv jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk. Ani tuto otázku nepovažoval dovolací soud za otázku zásadního právního významu, neboť ani její odlišné řešení by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatelky vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk může být představován jakoukoliv činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.
Podmínku obligatorního právního zastoupení advokátem pro účely řízení před ústavním soudem stanoví §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Pokud jde o povinné právní zastoupení fyzických a právnických osob, které si nejsou schopny právní zastoupení samy obstarat, dospěl Ústavní soud ve své judikatuře k závěru, že vzhledem ke specifickému postavení Ústavního soudu a omezeného prostoru pro podpůrnou aplikaci procesních norem platných pro obecné soudy, je zajištění právní pomoci před Ústavním soudem možné pouze cestou určení advokáta Českou advokátní komorou podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V úvahu proto nepřichází postup, kdy by byl právní zástupce účastníkovi řízení ustanoven jiným orgánem veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. března 1998, sp. zn. III. ÚS 296/97, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 291/04, obě dostupné na internetových stránkách www.nalus.usoud.cz).
Občanský soudní řád proto nestanoví a ani stanovit nemůže konkrétní postup či lhůty pro počínání soudu v případě, že se na něj potenciální stěžovatel obrátí s žádostí o ustanovení právního zástupce pro řízení před ústavním soudem. Přestože se soud prvního stupně možností ustanovení právního zástupce pro řízení o ústavní stížnosti nějaký čas zabýval, nelze tuto jeho činnost považovat za nesprávný úřední postup, neboť tím nedošlo k žádnému porušení pravidel předepsaných právními normami, tedy občanským soudním řádem. Nejedná se o otázku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí sporů a jiných právních věcí vyplývajících z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů ve smyslu §7 o. s. ř., a tudíž ani o zkoumání podmínek řízení ve smyslu §104 o. s. ř., jak se dovolatelka mylně domnívá. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1, věty první OdpŠk se v tomto a jemu obdobných případech nejedná, neboť o ustanovení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti se řízení podle občanského soudního řádu nevede.
Nárok žalobkyně nemůže být založen ani na základě nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk, neboť rozhodnutí, které žalobkyně za taková považuje, nebyla pro nezákonnost zrušena. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, ale naopak je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu výslovné dikce věty druhé ustanovení §8 OdpŠk. Pakliže odvolací soud vyšel ze závěru, že v posuzované věci nebyla vydaná rozhodnutí pro nezákonnost zrušena či změněna, a jejich věcná správnost nemůže být předmětem přezkumu mimo rámec zákonných opravných prostředků, jsou jeho závěry v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4671/2009).
Vzhledem k nenaplnění prvotního předpokladu nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí nebylo třeba dále zkoumat ostatní podmínky pro založení odpovědnosti státu, proto ani otázka, v čem lze spatřovat nemajetkovou újmu žalobkyně, nepředstavuje otázku zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Zbývá dodat, že žalobkyně v mezidobí změnila svůj název, čemuž odpovídá označení strany žalující v záhlaví tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu