ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4253.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4253/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Mgr. T. S. , zastoupeného JUDr. Ph.Dr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované PILI spol. s r.o. , se sídlem v Litoměřicích, Křižíkova 713/3, identifikační číslo 49101021, zastoupenému JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem Litoměřická 24, Žitenice, o ochranu práv z užitného vzoru, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 324/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2010, č.j. 3 Cmo 242/2009-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 12.750,- Kč, k rukám JUDr. Zuzany Kudrnové, advokátky se sídlem Litoměřická 24, Žitenice.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. února 2009, č.j. 33 Cm 324/2001-71, výrokem I. zastavil řízení o uložení povinnosti „ukončit výrobu, prodej a nabízení aseptických vaků čtvercového tvaru s umístěním vypouštěcího uzávěru v jeho rohu vyrobených z potravinářské fólie a jejich dávání do oběhu“; výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč a výrokem III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2010, č.j. 3 Cmo 242/2009-115, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změny doznal toliko výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že tvrzený zásah do práva z užitného vzoru č. 8863 s názvem „Aseptický obal na tekutiny“, zapsaný u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „ÚPV“) dne 26.4.1999 žalovaný nezpůsobil a to s ohledem na rozhodnutí ÚPV ze dne 19.12.2002, č.j. 45707/2002, kterým bylo na návrh žalovaného rozhodnuto, že výrobek žalovaného „Neaseptický obal na vazké rozpínavé hmoty“ nespadá do rozsahu užitného vzoru žalobce č. 8863. Tvrzení žalobce, doložená nově vypracovaným znaleckým posudkem, že žalovaný v určovacím řízení před ÚPV namísto žalobcem označeného výrobku předložil svůj užitný vzor č. 11551 považoval odvolací soud za procesní novotu a uzavřel, že nevyužil-li žalobce v určovacím řízení z jakéhokoliv důvodu opravných prostředků (rozkladu), musel počítat s důsledky, které pravomocné rozhodnutí ÚPV bude mít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též „dovolatel“). Odvolacímu soud vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z nesprávný považuje postup odvolacího soudu, který bez dalšího vyšel z rozhodnutí ÚPV ze dne 19.12.2002, č.j. 45707/2002. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí ÚPV nerozhodoval o tom, že do rozsahu užitného vzoru žalobce č. 8863 nespadá konkrétní výrobek žalovaného, nýbrž předmět určení dle připojeného popisu a vyobrazení. Tímto předmětem určení měl podle připojeného popisu a vyobrazení být užitný vzor žalovaného č. 11150051 a nikoliv výrobek žalovaného. Soud tak dle dovolatele měl žalovaného vyzvat, aby k důkazu předložil jím vyráběný vak a měl ustanovit znalce k zodpovězení otázky, zda předložený výrobek spadá do rozsahu užitného vzoru žalobce č. 8863. Jestliže tak neučinil, případně žalobce nepoučil podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Spolu s doplněním dovoláním žalobce do spisu založil vak na tekutiny, vyráběný žalovaným, který spadá do rozsahu užitného vzoru č. 8863. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání není přípustné, protože nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu. Důvody uváděnými v dovolání se již zabýval odvolací soud. K námitce žalobce, že soud se měl zabývat porovnáním výrobků a nikoliv užitných vzorů žalovaný uvedl, že nikdy žádný výrobek nevyrobil, nebylo by proto možné ani výrobky porovnávat. Soudy obou stupňů správně vycházely z rozhodnutí ÚPV ze dne 19.12.2002, č.j. 45707/2002 a nebránil-li se žalobce v určovacím řízení, musí nyní nést důsledky. Nemůže ani obstát žalobcovo tvrzení, že rozklad nepodal z finančních důvodů, protože žalovanému je známo, že žalobce je spoluvlastníkem činžovního domu v Praze Holešovech. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.července 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno ro hodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.).
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
V dané věci žalobce žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezil. Důvody pro které žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu se soustředí na vady dokazování, kterými jsou zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů, čímž dovolatel de facto polemizuje se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soudu prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování vycházel také odvolací soud. Protože se při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá žádného procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. 22 Cdo 1762/2007).
Dovolatel ve svém dovolání - tím, že v něm vytýká oběma soudům, že vůči němu neplnili svou (zákonnou) poučovací povinnost ve smyslu §118a o. s. ř. – uplatnil také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Tento dovolací důvod lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). O takovou otázku, resp. otázky, jež dovolatel v uvedeném směru vymezil ve svém dovolání, se ovšem nejedná.
Žalobci se při absenci vymezení právní otázky zásadního právního významu v podaném dovolání tedy nepodařilo dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit. Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vztahuje-li tedy žalobce další výtky k neúplně zjištěnému skutkovému stavu (§241a odst. 3 o.s.ř.), jde o výtky k nimž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady spočívající v odměně za zastupování advokátem ve výši 10.325,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §15, §18 odst. 1 a 19a vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.625,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka žalovaného JUDr. Zuzana Kudrnová osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 2.125,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.750,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu