ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4356.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4356/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 10/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 70 Co 375/2014 75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 4. 2014, č. j. 11 C 10/2012-55, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 300 000 Kč. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze spočívajícím v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 220/2011 (dále jen „posuzované řízení“). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2012, č. j. 15 Co 81/2012-36, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2011, č. j. 22 C 220/2011-24, jímž byl zamítnut návrh žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 25. 10. 2012, č. j. 15 Co 447/2012-61, Městský soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 7. 2012, č. j. 22 C 220/2011-40, jímž bylo posuzované řízení zastaveno, přičemž odvolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení předběžné otázky SDEU, neboť vytváření úpravy procesních pravidel je zásadně věcí členských států. Usnesením ze dne 25. 12. 2012, č. j. 15 Co 448/2012-63, Městský soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 8. 2012, č. j. 22 C 220/2011-53, jímž byla žalobci uložena pořádková pokuta 5 000 Kč za hrubě urážlivé podání. Ani v tomto případě odvolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení věci SDEU, když je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel. Usnesením ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2493/12, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou žalobcem proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 22 C 220/2011-24 a usnesení odvolacího soudu č. j. 15 Co 81/2012-36 a zároveň odmítl návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. Usnesením ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 135/13, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 22 C 220/2011-40 a odvolacího soudu č. j. 15 Co 447/2012-61 a odmítl návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. a ustanovení §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. V obou usnesení Ústavní soud odůvodnil nedůvodnost předložení předběžné otázky SDEU. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť Městský soud v Praze nepochybil, když se neobrátil na SDEU s žádostí o posouzení předběžné otázky, neboť šlo pouze o otázku procesního charakteru. Odvolací soud poukázal na obě výše citovaná usnesení Ústavního soudu vydaná v posuzovaném řízení, v nichž Ústavní soud s poukazem na judikaturu SDEU konstatoval, že je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel, a proto by předložení věci SDEU postrádalo jakýkoli smysl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného/procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly. Dovolatel formuluje následující otázky:
1. Je povinností soudu před rozhodnutím o odvolání proti usnesení o uložení pořádkové pokuty vydaného asistentem soudce zvážit položení předběžné otázky SDEU ohledně přípustnosti toho, aby ve sporu žalobce s Českou republikou rozhodoval místo soudce asistent soudce, tedy úředník, placený stranou sporu (Českou republikou), jehož nezávislost a nestrannost je tímto faktem objektivně narušena?
2. Je povinností soudu odůvodnit své rozhodnutí nepředložit předběžnou otázku SDEU v intencích rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci CILFIT 283/81?
3. Je chybějící odůvodnění nepředložení předběžné otázky SDEU zhojeno odůvodněním soudu, který rozhoduje o správnosti z tohoto důvodu napadeného rozhodnutí?
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že odvolací soud v posuzovaném řízení uvedl důvody, proč nepředložil předběžnou otázkou SDEU. Druhá a třetí dovolatelem formulovaná otázka míří do tohoto skutkového zjištění soudů nižších stupňů. Dovolací soud však je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a nemůže je v dovolacím řízení revidovat. Předložené otázky tudíž přípustnost dovolání nezakládají.
Přípustnost dovolání nezakládá ani první dovolatelem formulovaná otázka, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud totiž napadené rozhodnutí postavil na závěru, že v posuzovaném řízení neměly soudy povinnost předložit předběžnou otázku SDEU, nikoliv na závěru, že soudy nebyly povinny zvážit položení předběžné otázky SDEU. Otázka, za jakých okolností je soud povinen předložit předběžnou otázku SDEU, již byla v judikatuře dovolacího soudu řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2711/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010), přičemž odvolací rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. 3. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu