ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4553.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4553/2017-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. E. , zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Fakultní nemocnici v Motole, IČO 00064203, se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 198/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017, č.j. 1 Co 21/2016-116, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou domáhal ochrany osobnosti podle §13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do práva na zdraví, vyčíslené částkou 200.000 Kč.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září. 2015, č. j. 31 C 198/20130-78, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z tvrzení, že žalovaná měla při operaci kyčelního kloubu žalobce dne 23. 10. 2006 použít nepřípustnou kombinaci umělé kloubní hlavice a umělé kloubní jamky. To podle tvrzení způsobilo dlouhodobé přetěžování femorální komponenty a dne 29. 7. 2010 při oblékání došlo k její zlomenině. Žalobce se proto 3. 8. 2010 podrobil další operaci u žalované, při které došlo k výměně zlomené femorální komponenty. Během výměny nastala prasklina femuru, která si vyžádala lankovou cerkláž a ta byla dne 6. 6. 2011 při další operaci odstraněna. Poté dne 27. 5. 2013 pro přetrvávající potíže byla žalobci operativně reimplantována uvolněná femorální komponenta. Soud prvního stupně konstatoval, že náhrada nemajetkové újmy v penězích z titulu ochrany osobnosti podléhá promlčení podle §100 obč. zák., v obecné tříleté promlčecí době (§101 obč. zák.). V dané situaci soud stanovil počátek běhu promlčecí doby na den 29. 7. 2010, kdy došlo ke zlomenině v důsledku nepřípustné kombinace umělé kloubní hlavice a umělé kloubní jamky při operaci kyčelního kloubu. Konec promlčecí doby připadl na 29. 7. 2013, žalobce však podal žalobu až dne 31. 12. 2013, tedy po uplynutí promlčecí doby. K námitce žalobce týkající se počátku běhu promlčecí doby soud prvního stupně konstatoval, že nelze zaměňovat počátek běhu promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích způsobené neoprávněným zásahem do osobnostních práv s během promlčecí doby u práva na odškodnění za ztížení společenského uplatnění, kde je rozhodný okamžik ustálení zdravotního stavu po poškození zdraví.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ ) rozsudkem ze dne 4. dubna 2017, č. j. 1 Co 21/2016-116, rozsudek soud prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že se soud prvního stupně správně zabýval námitkou promlčení a připomněl, že podle platné judikatury se k uplatnění práva na ochranu osobnosti nevyžaduje vyvolání následků, ale stačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo ohrozit práva, chráněná ustanovením §11 obč. zák. Počátek promlčecí doby se tak musí odvíjet od doby, kdy došlo k tvrzenému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. K neoprávněnému zásahu podle zjištěných skutkových okolností došlo chybně provedenou operací dne 23. 10. 2006, přičemž tvrzená nesprávně žalovanou poskytnutá zdravotní péče se měla projevit až dne 29. 7. 2010, kdy došlo ke zlomenině dříku femorální komponenty a poté 3. 8. 2010 k provedení operace. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že další operace měly být pouze následkem tvrzeného nesprávného postupu žalované při první operaci a že nelze počátek běhu promlčecí doby vztahovat k odstranění následků této operace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 10. září 2017 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 o.s.ř., když podle něho napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jehož řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Podává je z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., tedy pro dovozované nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Otázky položené dovolatelem jsou následující:
1) Běží tříletá promlčecí doba nároku na náhradu konkrétní nemajetkové újmy, jíž se žalobce u soudu domáhá, až ode dne, kdy žalobci tato konkrétní nemajetková újma vznikla, nebo již ode dne, kdy žalobci vznikla nemajetková újma jiná, jejíž náhrady se žalobce u soudu nedomáhá?
2) Může žalobce odůvodněně vykonat právo na náhradu konkrétní nemajetkové újmy podáním žaloby u soudu ještě dříve, než mu tato konkrétní nemajetková újma vůbec vznikla?
3) Existuje důvod pro principielně odlišný přístup ke stanovení počátku běhu promlčecí doby v případě nemajetkové újmy pokračujícího charakteru, resp. nemajetkové újmy vznikající každý den až do doby, než újma skončila, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku?
Žalobce dále uvádí, že se žalobou nedomáhal přiznání náhrady za újmu spočívající v pouhém ohrožení osobnostního práva své osoby, ale náhrady za újmu, jež mu v důsledku neoprávněného zásahu žalované postupně vznikala až v období od 28. 7. 2010 do října 2013, spočívající v tom, že se nemohl věnovat své práci řidiče vozu záchranné služby, nemohl pečovat o svůj dům a zahradu, a jeho zdravotní potíže se negativně promítaly do jeho partnerského života, včetně života intimního. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho zamítnutí a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle dikce ustanovení §237 o.s.ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „ regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, ve své podstatě nesplňuje.
Dovolatel ve svém dovolání sice uvádí, že jeho přípustnost spatřuje v tom, že ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly, avšak jasně a přehledně toto tvrzení nevymezil z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky hmotného práva.
Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), s ohledem na jeho vady odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu