ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4573.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4573/2017-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně RASTRA AG-CZ, a. s., v konkurzu, IČO 25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 88/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, č. j. 70 Co 466/2016-223, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2016, č. j. 26 C 88/2014-186, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2016, č. j. 26 C 88/2014-186, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, č. j. 70 Co 466/2016-223, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 12. 2016, č. j. 70 Co 466/2016-223, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2016, č. j. 26 C 88/2014-186, jímž byla odmítnuta žaloba ze dne 1. 7. 2014 (výrok I usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky v žalobě specifikované jako „15 586 766 milionů Kč“ s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Škoda měla žalobkyni vzniknout „v důsledku korupce orgánů strany žalované“ v konkurzním řízení Krajského soudu v Hradci Králové vedeného pod sp. zn. 46 K 4/2000 ve věci žalobkyně coby úpadce a v nezákonném trestním stíhání zástupců a společníků úpadce RASTRA AG-CZ a. s., jakož i prokuristů Prefa Pardubice a. s., a zástupců většinových konkursních věřitelů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i po doplnění žaloby podáním ze dne 19. 7. 2016 trpí žaloba takovými nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Vylíčení rozhodujících skutečností je natolik kusé, že nelze jednoznačně dovodit, jaký skutek nebo jaké skutky mají být předmětem řízení. Žalobkyně v rozporu s výzvou soudu prvního stupně dostatečně neindividualizovala skutkový děj, neboť v tomto směru nepostačují povšechná a obecná tvrzení, nýbrž rozhodující skutečnosti je třeba vylíčit úplně a zejména musí být natolik konkrétní, aby byl skutek a skutkový děj jednoznačně individualizován a určen tak, aby nemohl být zaměněn za jiný. Žaloba je také neurčitá z důvodu, že není zřejmé, z jakých konkrétních skutečností žalobkyně odvozuje svůj žalobní nárok a z jakých důvodů se domáhá peněžitého plnění v požadované výši, tedy na základě čeho má být o žalobním nároku rozhodnuto.
Žalobkyně podala dovolání výslovně jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání žalobkyně uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu §237 občanského soudního řádu, neboť napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:
„1) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, to je vznik rozsáhlého korupčního spolčení k legalizaci ‚korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem‘ v konkurzním řízení č. j. 46 K 4/2000 úpadce RASTRA AG-CZ a. s. i ‚v důsledku jednání Finančního úřadu v Pardubicích‘ šílenou ‚fabulací nezákonné fikce, že navýšení vlastního kapitálu RAG bylo provedeno při sestavení počátečních zůstatků ke dni vstupu do konkurzu jako dopočet rozdílu mezi aktivy a pasivy ve vazbě na zaevidování majetku‘,
2) která má být dovolacím soudem posouzena jinak, když dne 14. 7. 2000 byla orgánům státu poprvé oznámena a následně již nesporná ‚defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘ legalizovaná ‚jednáním Finančního úřadu v Pardubicích‘, kterou dosud ve skutečnosti zcela ignoruje Nejvyšší soud ČR, jak je demonstrováno v souvislosti s ‚jednáním Finančního úřadu v Pardubicích‘ Nejvyšším soudem ČR v řízeních č. j. 28 Cdo 267/2012, 30 Cdo 345/2016 a dalších a
3) že žalobkyně nesplnila to, že justice ‚požaduje natolik úplné a určité vylíčení skutkového děje, aby byl skutek nezaměnitelně s jiným individualizován‘!, kterou odvolací soud nesprávně posoudil.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2016, č. j. 26 C 88/2014-186, Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týká dovolání směřujícímu proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 12. 2016, č. j. 70 Co 466/2016-223, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výše citované body 1) až 3) dovolání nepředstavují formulaci právní otázky. Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá 261 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie.
Pouze zlomek obsahu dovolání se dotýká podstaty věci, tedy otázky, zda je žaloba vadná ve smyslu §43 o. s. ř. Žalobkyně v uvedených souvislostech cituje úryvky judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, rozsudek ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002, usnesení ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005, usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 302/2008, rozsudek ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, a usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1305/2012, (strana 109 dovolání).
Rozhodnutí odvolacího soudu s uvedenou judikaturou rozporné není. V prvé řadě na nyní projednávanou věc nejsou přiléhavé závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002. Jakékoliv tvrzení nemohlo být prověřováno nad rámec projednací zásady, což logicky plyne již ze skutečnosti, že žaloba nebyla pro svou neurčitost vůbec shledána k projednání způsobilou. Pro věc přiléhavou judikaturu stejně tak nepředstavuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, podle kterého: „Lze-li přesnou specifikaci věcí, za něž žalobce požaduje náhradu škody, jednoznačně dovodit z obsahu trestního spisu, na nějž žalobce v žalobě odkazuje (např. ze znaleckého posudku, jehož se dovolává), pak nejde o takový nedostatek žaloby, který by bránil pokračování v řízení.“ Žalobkyně v této věci k žalobě přiložila desítky příloh čítajících několik set stran textu, přičemž ze žaloby není možné vůbec dovodit, že by rozhodující skutečnost (konkrétně skutek, jež má být předmětem řízení) mohl či měl být rozpoznatelný z těchto příloh. Žalobkyně ani ve své reakci na usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 6. 2016, č. j. 26 C 88/2014-171, soudu nesdělila, jaké rozhodné skutečnosti mají plynout z které přílohy žaloby. V nyní projednávané věci tedy žalobkyně neučinila ničeho, aby jednoznačně vylíčila rozhodující skutečnosti pomocí odkazu na vedlejší dokument. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že ani v dovolání žalobkyně nenaznačila, jaký skutek měl být předmětem řízení, natož aby vysvětlila, z jakých příloh mohl být tento skutek rozpoznatelný. Jelikož soud prvního stupně vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby usnesením ze dne 24. 6. 2016, č. j. 26 C 88/2014-171, v němž podrobně vysvětlil, jakým způsobem je třeba vady žaloby odstranit, přičemž žalobkyni též poučil o důsledcích neodstranění vad, nedošlo k odklonu od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005. Jak bylo uvedeno výše, z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soudy žalobu nepovažovaly za určitou, neboť nebyly schopny dovodit, jaký konkrétní skutek má být předmětem řízení. V této věci se tedy nejedná o situaci, kdy by žalobkyně nevyhověla požadavku na doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného, a soudy se tedy neodchýlily ani od zbylé judikatury, jež byla výše vyjmenována.
Lichá je námitka žalobkyně, že by soudy učinily souhrnné zjištění. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o souhrnné zjištění se jedná, je-li rozhodný skutkový stav zjištěn současně na základě všech provedených důkazů, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. O souhrnné zjištění se v dané věci nemůže jednat, neboť vady žaloby soud posuzuje na základě žaloby samotné, tj. bez jakéhokoliv provádění důkazů. Mínila-li žalobkyně uvedenou námitkou, že jsou závěry soudu nepřezkoumatelné, nelze s ní souhlasit. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, odůvodnění závěru o neurčitosti či nesrozumitelnosti žaloby může být různě obsažné, přičemž nelze vyloučit ani pouhé konstatování, že žaloba je neurčitá či nesrozumitelná z důvodu, že jí nebylo možné porozumět (při odmítnutí zcela či takřka zcela nesrozumitelných podání). Odůvodnění napadeného rozhodnutí popisuje vady žaloby v základních rysech, leč zcela srozumitelně, když rozhodující skutečnosti byly v žalobě vylíčeny způsobem kusým a skutkový děj byl popsán povšechnými a obecnými tvrzeními, a není tedy jednoznačně individualizován a určen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jelikož žaloba v této věci odpovídá v odůvodnění uvedené charakteristice, neshledal dovolací soud, že by závěr o neurčitosti žaloby byl excesivní či svévolný. Obdobně jak již učinil Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3909/14, v případě stejné žalobkyně, též dovolací soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně byla v tomto i v jiných řízeních opakovaně upozorňována na nízkou srozumitelnost (až celkovou nesrozumitelnost) jejích podání.
Obsahuje-li dále dovolání námitky vad řízení, nezahrnují tyto žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., a přípustnost dovolaní tedy založit nemohou.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Žalobkyně (na str. 67 a násl. dovolání) uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 26 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). S ohledem na způsob, jakým je tato „výhrada“ formulována, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť obtížně) srozumitelným důvodem, pro který žalobkyně namítá podjatost vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. §14 odst. 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel (§2 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu