ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.468.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 468/2019-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce K. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 200 004 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 259/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 39 Co 137/2017-306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2016, č. j. 20 C 259/2014-267, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200 004 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v částce 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 36 125 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 169/2007, a částky 163 879 Kč představující nárok na náhradu škody za nadbytečně navýšené náklady na právní zastoupení žalobce za dobu tzv. „marných řízení“.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 36 125 Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Z toho důvodu se dovolací soud ani nemohl zabývat námitkami, které se daných nároků týkají, a to námitkami v odrážce první bodu a) a b) a odrážce druhé dovolání.
Otázka, zda i v případě nezaplacené faktury za právní zastoupení žalobce v období, kdy soudy jednaly a rozhodovaly, avšak jejich rozhodnutí z důvodu závažného pochybení odvolacího soudu byla zrušena Nejvyšším soudem, má žalobce jako poškozený právo, aby ho žalovaný tohoto dluhu zprostil, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť v rozsahu náhrady škody stojí napadený rozsudek na závěru o předčasnosti podané žaloby, který žalobce relevantním způsobem nezpochybňuje. Odkaz žalobce na §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, je zjevně nepřiléhavý, neboť se v ničem netýká použití §31 odst. 2 OdpŠk. Žalobcem uplatněný dovolací důvod se proto míjí s právní otázkou, na které rozhodnutí odvolacího soudu v daném rozsahu a ve smyslu §237 o. s. ř. stojí. Odvolací soud se nadto při řešení této otázky nijak neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud konstatoval, že v případě dosud neukončeného posuzovaného řízení, ve kterém žalobce podal dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, není splněna podmínka §31 odst. 2 OdpŠk, podle něhož náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo nebyla-li mu již takto přiznána, neboť tuto skutečnost vzhledem k dosud probíhajícímu řízení není možné postavit najisto (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, uveřejněné pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006).
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. navrhovaném žalobcem nelze uvažovat za situace, kdy v rozsahu, ve kterém nebylo dovolání objektivně nepřípustné, žalobci žádná povinnost nebyla uložena. Nejvyšší soud již s ohledem na tuto skutečnost samostatně o návrhu žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti nerozhodoval.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu