ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4995.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4995/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) J. K. , b) M. O., c) M. S. , všech zastoupených JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Halštatská 27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 259/2007, o dovolání žalobkyň a) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. 29 Co 127/2009 – 52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. až IV., jímž bylo zastaveno řízení vůči žalobkyni b) (výrok I.), zamítnuta žaloba žalobkyně a) pro 300.000,- Kč (výrok II.), zamítnuta žaloba žalobkyně c) pro 300.000,- Kč (výrok III.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Odvolací soud taktéž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedených částek se žalobkyně vůči žalované domáhaly z titulu náhrady tvrzené nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého restitučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 13/2002 (původně pod sp. zn. 18 C 152/92).
Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že v daném řízení byla podána žaloba na vydání věci podle restitučních právních předpisů dne 31. 3. 1992, a to J. K. a A. O. V průběhu řízení A. O. zemřel, a bylo jednáno s jeho právními nástupkyněmi, M. O. a M. S. Řízení trvalo do 15. 5. 2004, tedy celkem dvanáct let. V jeho průběhu bylo vydáno šest rozsudků soudu prvního stupně, pět rozsudků soudu odvolacího a jeden rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Žalobci v průběhu řízení měnili žalobu, byla konána ústní jednání a byl ustanoven soudní znalec k ocenění nemovitostí.
Soud prvního stupně na tomto podkladě dospěl k závěru, že ve zkoumaném řízení došlo k průtahům, a to zejména při doručování a vypracovávání rozsudků, které nebyly vypraveny v zákonné třicetidenní lhůtě, aniž bylo požádáno o prodloužení této lhůty. Dále docházelo k průtahům při zadávání a vypracování znaleckých posudků. Na druhé straně žalobci několikrát měnili žalobní petit a upřesňovali jej, také se omlouvali z jednání. K prodloužení řízení též přispělo úmrtí jednoho ze žalobců. Celkově došlo k průtahům, i když celková délka řízení odpovídá počtu rozsudků a počtu řízení. Soud přihlédl k celkové délce řízení, kterou považoval z nepřiměřenou, i když šlo o složitou věc. Soudy však konaly, nařizovaly jednání, konala se četná jednání, soudy si samy vyžadovaly listinné důkazy od orgánů státní správy. Pro žalobce bylo řízení o vydání věci významné.
Soud prvního stupně nicméně pokládal za přiměřené zadostiučinění částku 16.750,- Kč, kterou každé ze žalobkyň přiznala žalovaná. Přitom přihlédl i k tomu, že žalobci nepodali stížnost na průtahy v řízení, o náhradu nemajetkové újmy požádali až u Evropského soudu pro lidská práva.
Odvolací soud ve svém rozsudku odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se bezvýhradně ztotožnil. Dodal jen, že restituční spor zpravidla není možné, nesouhlasí-li povinná osoba s vydáním věci, připravit tak, aby byl skončen při prvním jednání ve věci. Bylo nezbytné provést důkaz znaleckým posudkem, právní problematika nebyla jednoduchá, byla-li řešena zásadní otázka, zda je možné žalobkyním pozemky vydat a zda tomu nebrání charakter staveb na těchto pozemcích umístěných.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podaly žalobkyně a) a c) dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřují v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelky považují právní závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Složitost věci nemůže ospravedlňovat délku řízení více jak dvanáct let. Projednávaná věc nebyla velmi složitá a nevybočovala z rámce jiných obdobných restitučních věcí. Nesprávný úřední postup spatřují především v tom, že soudy nižších stupňů nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu ČR a že jednání soudu prvního stupně zpravidla nebyla připravována tak, aby řízení skončila při prvním jednání ve věci. Odškodnění přiznané žalobkyním je vzhledem k délce soudního řízení naprosto nepřiměřené a vůbec neodpovídá současné rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání podmínky přípustnosti nenaplňuje.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Nejvyšší soud také již konstatoval, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Jelikož odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je třeba vycházet z tam předestřených závěrů. Při úvaze o tom, zda v případě daného restitučního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, soud prvního stupně hodnotil všechna relevantní kritéria, tedy zejména celkovou délku řízení, složitost věci, postup soudu, chování účastníků, počet soudních instancí rozhodujících v dané věci i význam řízení pro žalobkyně. Na pokladě těchto závěrů dospěl k tomu, že řízení trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v tomto ohledu není ani nepřesvědčivé, ani nepřezkoumatelné.
Závěr, zda zkoumané řízení bylo složité, či nikoliv, se týká posouzení okolností individuálního případu, a proto jeho přezkum nemůže mít dopady do jiných řízení před soudy České republiky. Z toho důvodu jej není možné považovat za závěr zásadně právně významný. Téhož se týká i výtka dovolatelek, že jednání soudu prvního stupně zpravidla nebyla připravována tak, aby řízení skončila při prvním jednání ve věci.
Soudy neučinily žádná zjištění k námitce dovolatelek, že soudy v restitučním řízení nepostupovaly správně, když nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu. Nicméně i kdyby se tak stalo, na výsledku předmětného sporu by to ničeho nezměnilo, neboť v daném případě nedošlo k nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Pokud dovolatelky brojí proti výši přiznaného zadostiučinění lze toliko odkázat již na dřívější závěry Nejvyššího soudu, že „pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění (…) sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, 30 Cdo sp. zn. 1215/2009).
I kdyby se však dovolací soud ztotožnil s výhradami dovolatelek stran výše zadostiučinění, nemohl by nepřihlédnout ke skutečnosti, že zkoumané řízení skončilo dne 15. 5. 2004, a nejsou tak splněny podmínky pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. na daný případ (viz čl. II z. č. 160/2006, §32 odst. 3 OdpŠk, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/2010, dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolatelky napadají rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobkyň a) a c) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně a) a c), jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. března 2011
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu