ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5172.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5172/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně VÚN-AQUAHOLDING s. r. o., se sídlem v Praze 9, Lisabonská 4, zastoupené JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 136 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 119/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 72 Co 9/2015-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 136 250 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudních řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Af 23/2010, 8 Af 33/2013 a 8 Af 26/2010 (dále jen „posuzovaná řízení“). Za první a třetí z uvedených řízení se domáhala částky 39 250 Kč a za druhé částky 57 750 Kč.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Předmětem posuzovaných řízení byl přezkum rozhodnutí správního orgánu ve věcech dodatečných výměrů daně z přidané hodnoty, a to u prvního řízení ve výši 36 260 Kč, u druhého ve výši 35 860 Kč a u třetího ve výši 33 135 Kč. Posuzovaná řízení byla zahájena 13. 2. 2009 a skončila 7. 5. 2013 (první řízení), 3. 5. 2013 (druhé řízení) a 15. 8. 2013 (třetí řízení). Následně soud popsal průběh posuzovaných řízení, přičemž poukázal na okolnost, že v průběhu řízení byly soudy nečinné 35, 36, respektive 32 měsíců. Žalovaná před zahájením tohoto řízení již žalobkyni poskytla zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaných řízení v celkové výši 73 750 Kč (23 750 Kč za první a třetí řízení a 26 250 Kč za druhé řízení). Po právní stránce odvolací soud s ohledem na existenci průtahů dospěl k závěru, že posuzovaná řízení byla nepřiměřeně dlouhá. Zadostiučinění, jež bylo žalobkyni ze strany žalované poskytnuto před zahájením řízení, však shledal přiměřeným. Předmětem posuzovaných řízení byla v souhrnu částka 105 255 Kč, jež představuje horní limit tzv. základní (obecné) výše finanční kompenzace. Posuzovaná řízení nespadala mezi řízení, jímž se obecně zvýšený význam pro účastníky přiznává. Předmětem řízení byla povinnost žalobkyně k úhradě v průměru cca jen 35 000 Kč. Odvolací soud tak z titulu objektivně nižšího významu posuzovaných řízení snížil základní výši odškodnění o 30 %, tj. na částku 73 679 Kč. Žádný důvod pro navýšení uvedené částky neshledal.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že nesprávně posoudil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného. Dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3440/2011, a v něm citované rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 23. 4. 1998, ve věci Doustaly proti Francii, stížnost č. 26256/95, odst. 48, a ze dne 26. 9. 2000, ve věci Garcia proti Francii, stížnost č. 41001/98, odst. 14. Soudy měly individuálně posoudit otázku významu řízení pro poškozeného, neboť poškozeným je výzkumný ústav nanotechnologie, který nepobírá státní granty a je zcela závislý na předpokládaném chodu společnosti. Dovolatelce navíc hrozilo vysoké penále, které by bylo pro společnost likvidační. Vratka daně z přidané hodnoty byla nejdůležitějším prostředkem dalšího fungování dovolatelky. Situace musela být řešena získáním úvěru. Jelikož se společnost podílí na vývoji filtrace vody, tedy v oblasti, kde zisk není garantován, odrazilo se takové financování ve vyšším úroku za sjednaný úvěr. Soudy měly vzít v potaz, že i bagatelní částky jsou pro chod společnosti významné za situace, kdy je chod společnosti ohrožen. Projednávaný spor se tak blíží pracovněprávnímu sporu, u něhož je pravidelně dovozován zvýšený význam pro poškozeného. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v nyní projednávané věci ve vztahu k prvnímu a třetímu posuzovanému řízení, neboť odvolací soud rozhodoval o jednotlivých nárocích žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkové újmy ve výši 39 250 Kč.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v uvedené části výroku o věci samé, nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání.
Ve vztahu k části výroku, jíž odvolací soud rozhodl o nároku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 57 750 Kč způsobenou nepřiměřenou délkou druhého posuzovaného řízení, se přípustnost dovolání posoudí dle §237 o. s. ř. Dovolací soud však neshledal dovolání přípustným ani v této části.
Dovolatelka přípustnost dovolání postavila na tom, že odvolací soud se měl v napadeném rozhodnutí odchýlit od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu a ESLP. Dovolatelkou namítaná judikatura se však na nyní projednávaný případ nevztahuje.
Nejvyšší soud ve své judikatuře vztahující se k otázce odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení důsledně vychází z judikatury ESLP (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). ESLP ve vztahu k aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy na konkrétní řízení primárně posuzuje, zda předmětem řízení byl spor nebo závazek soukromoprávní povahy, a to v autonomním významu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, a vněm citovanou judikaturu ESLP). Předmětem posuzovaného řízení byl přezkum rozhodnutí správního orgánu ve věci dodatečného výměru daně z přidané hodnoty. ESLP ve své ustálené judikatuře opakovaně uvádí, že daňové otázky spadají do tvrdého jádra výsad veřejné moci, tudíž jde o veřejnoprávní vztah. Daňové spory tak svým předmětem nejsou sporem o právo nebo závazek soukromoprávní povahy, navzdory jejich finančním dopadům do majetkové sféry daňových poplatníků, které z nich nepochybně plynou, a tudíž tato řízení pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nespadají (srov. usnesení ESLP ze dne 13. 1. 2005, ve věci EMESA SUGAR N.V. proti Nizozemí, stížnost č. 62023/00, nebo rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 2001, ve věci Ferrazzini proti Itálii, stížnost. č. 44759/98, odst. 24 až 31).
Nelze tudíž přisvědčit námitce dovolatelky, že soudy nižších stupňů se měly odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a ESLP, neboť posuzované řízení svým předmětem spadalo mezi typová řízení, u nichž je dovolatelkou namítanou judikaturou ESLP dovozován zvýšený význam pro účastníka, když naopak posuzované řízení svým předmětem pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vůbec nespadá, a tudíž na něj nemůže dopadat ani dovolatelkou namítaná judikatura.
Dovolací soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu