ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5406.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5406/2016-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s., IČO 25296736, se sídlem v Pardubicích, Husova 456, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 289/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2016, č. j. 62 Co 271/2016-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 5. 11. 2015 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v souvislosti s konkurzním řízením vedeným Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 8. 2016, č. j. 62 Co 271/2016-109, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2016, č. j. 26 C 289/2015-36, kterým bylo zastaveno řízení o náhradu škody ve výši 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §83 odst. 1 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu, když dříve zahájené řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 120/2014 představuje překážku věci zahájené, a kterým bylo též rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I). Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání je členěno do tří hlavních částí, přičemž v úvodu části 1) dovolání žalobkyně uvádí, že Nejvyšší soud již dříve akceptoval dovolání žalobkyně v totožných souvislostech a přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř. od skutečnosti, že „je aplikace překážky litispendence odvozena od:
- skutečnosti, že 14. 7. 2000 orgánům státu poprvé oznámenou a následně již nespornou ‚defraudaci podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘ Nejvyšší soud ČR zatím marně nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 projednat v rozsudcích pod č. j. 30 Cdo 1542/2014 ze dne 4. 12. 2014 a 30 Cdo 3527/2014 ze dne 28. 1. 2015, a je nutno zabránit zahájení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a 38 LZPS, to je sporného řízení, a
- fabulace ‚stejného skutkového vylíčení‘, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
to je, že soudci nalézacího a odvolacího soudu věc nesprávně právně posoudili k legalizaci výnosů z trestné činnosti v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘.“
Výše citovaná pasáž dovolání, věnující se přípustnosti, však neobsahuje vymezení důvodu dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V části 1) dovolání není pro nesrozumitelnost formulovaných námitek zcela zřejmé, proti čemu žalobkyně brojí. Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelná námitka žalobkyně uvedená v této části dovolání, že se odvolací soud měl odchýlit od závazného právního názoru Nejvyššího soudu věci žalobkyně projednat, respektive že Nejvyšší soud v případě shodného vylíčení skutkových okolností rozhoduje rozdílně, když v obdobných věcech žalobkyně její dovolání akceptoval. Uvedená námitka však nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že v řízeních vedených před soudem prvního stupně pod sp. zn. 42 C 120/2014 a v nyní projednávané věci jde o tentýž předmět řízení, daný totožným nárokem a totožnými skutkovými tvrzeními žalobkyně, a o totožné účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014). Nadto je třeba zdůraznit, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, a stejně tak ani v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 362/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, citovaných žalobkyní, nebyla otázka překážky zahájeného řízení (litispendence) ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř. jakkoli řešena. S ohledem na uvedené tříčlenný senát Nejvyššího soudu na základě podaného dovolání, které se navíc ke shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu argumentačně nijak nevymezuje, neshledal důvod předložit věc velkému senátu podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá dohromady 220 stran textu a seznam příloh) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobkyně vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky žalobkyně jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci.
Část 2) dovolání obsahuje pouze „prohlášení advokáta žalobce“, že toto dovolání je plněním pokynu žalobce, kterým je advokát vázán, a výklad a používání pojmu „organizovaný zločin“ v kontextu dovolání.
V části 3) dovolání žalobkyně namítala podjatost některých soudců Nejvyššího soudu, přičemž usnesením Nejvyššího soud ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 32 Nd 441/2016, bylo rozhodnuto, že k uvedené námitce se nepřihlíží.
Dále žalobkyně v části 3) dovolání, která je zároveň nejobsáhlejší částí dovolání, převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k zneužívání sankce podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., k „fabulaci překážky litispendence“, k odepření spravedlnosti, apod. Tato část neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy rovněž nemůže být shledána. Žalobkyně dále rozebírá rozsah korupce v příslušných soudních institucích či jiných státních orgánech a bez jakýchkoliv souvislostí se věnuje problematice vyloučení některých soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Žalobkyně v této části velmi obsáhle uvádí také tvrzení týkající se jiných sporů, účastníků a věcí, které nejsou pro tuto věc významné. Následně vysvětluje – opět mimo kontext – „neomarxistický výklad vlastnických práv“.
Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely o. s. ř. (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu