ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5608.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5608/2016-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 44, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 137/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 15 Co 201/2016-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 42 C 137/2015-110, ve výroku I uložil žalované povinnost omluvit se žalobci do patnácti dnů od nabytí právní moci rozsudku a tímtéž výrokem konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení projednávaném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 241/2007 (dále též „posuzované řízení“). Dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III a IV).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že co do požadavku na omluvu a konstatování porušení práva žalobu zamítl (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II), ve výroku IV jej zrušil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 23. 4. 2007 bylo před Obvodním soudem pro Prahu 5 zahájeno řízení pod sp. zn. 5 C 241/2007. Žalobce se v tomto řízení domáhal částky 300 000 Kč s příslušenstvím, jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouze vedené řízení jiné. Posuzované řízení bylo pravomocně ukončeno dne 13. 7. 2014 a trvalo tak sedm let a tři měsíce. Ještě v průběhu posuzovaného řízení dne 30. 4. 2013 uplatnil žalobce u žalované nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 180 000 Kč, na základě čehož žalovaná žalobci přiznala částku 52 500 Kč. Žalobce následně uplatnil u žalované opětovně nárok na přiměřené zadostiučinění dne 21. 4. 2015 (tedy až po pravomocném ukončení posuzovaného řízení) ve výši 140 000 Kč. Žalovaná však již žádosti žalobce nevyhověla, a to ani z části, neboť shledala dostatečným již zadostiučinění poskytnuté v průběhu posuzovaného řízení.
Po právní stránce odvolací soud totožně se soudem prvního stupně uvedl, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a náleží mu tak přiměřené zadostiučinění. Rozdílně od soudu prvního stupně však posoudil odvolací soud formu přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Uvedl, že soudu je z evidenčních pomůcek známo, že žalobce u odvolacího soudu vystupuje v mnoha desítkách civilních i správních řízení. Z hlediska posouzení významu posuzovaného řízení, resp. možné psychické újmy žalobce, považoval odvolací soud za zásadní skutečnost, že žalobce iniciuje velké množství soudních i správních sporů a podává množství stížností jak na úřadech, tak u soudů. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, na jehož základě dovodil, že odpovídajícím zadostiučiněním v dané věci je konstatování porušení práva. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl již odškodněn finanční částkou, bylo na místě jeho požadavek na konstatování porušení práva zamítnout, neboť poskytnutím finančního zadostiučinění byl ve své podstatě zároveň absorbován požadavek na konstatování porušení práva. Omluva pak žalobci nenáleží z toho důvodu, že se jedná o výjimečný prostředek vyjádření vstřícné vůle státu uznat chybu, která je na místě pouze ve zcela výjimečných případech (např. nezákonné zbavení osobní svobody), přičemž o takové řízení se v tomto případě nejedná.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a II napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zčásti jde o otázku v praxi dovolacího soudu řešenou, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Touto otázkou je výklad a aplikace podmínek pro určení, zda nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, došlo ke vzniku nemajetkové újmy a pokud ano, jak závažná byla tato újma, dále výklad a aplikace podmínek a kritérií pro určení formy (a případné výše) přiměřeného zadostiučinění dle §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), zejména formy zadostiučinění a kritérií významu předmětu (kompenzačního) řízení pro poškozeného, který vede více soudních řízení, složitosti řízení, chování poškozeného, postupu orgánu veřejné moci, potažmo závažnosti vzniklé újmy. Konečně je touto otázkou možnost souběhu peněžité formy zadostiučinění a omluvy, a to při jakém druhu újmy. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Srovnáním s dosavadní judikaturou a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva namítá, že kompenzační řízení je samo o sobě řízení s vyšším významem pro poškozeného, kdy toto má proběhnout v řádu měsíců, nikoliv let. Jemu poskytnutou částku v tomto světle nelze považovat za dostatečnou, a to ani z toho důvodu, že při prvním uplatnění nároku, kdy řízení trvalo 5 let a 6 měsíců, obdržel částku 52 500 Kč, po druhém uplatnění (poté co řízení skončilo), však již nedostal ničeho, byť se řízení prodloužilo. Nelze ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů (řízení) se státem, dovozovat vyvrácení domněnky o vzniku újmy nebo snížení nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Považuje-li soud skutečnost existence plurality četných sporů mezi státem a dovolatelem za „notorietu“ (tedy obecně známou skutečnost), měl dovolatele v souladu s praxí dovolacího soudu poučit a dát mu prostor, aby se k ní náležitě vyjádřil. Takto se odvolací soud podle názoru dovolatele dopustil překvapivosti rozhodnutí. Samotný počet soudních sporů vedených jednou osobou k závěru, že jde o obstrukční zneužívání práva, nevede. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, v němž Nejvyšší soud vyčíslil, že tamní dovolatel jen na Nejvyšší soud „od roku 2008 podal více než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo zastaveno a 14 dovolání je doposud nevyřízeno.“ Zneužívání práva na přístup k soudu tak Nejvyšší soud dovodil z opakovaně bezúspěšného výsledku. O takovou situaci však v případě nynějšího dovolatele nejde, neboť ten byl v posuzovaném řízení zcela úspěšný a odvolací soud neuvedl žádné příklady sporů, které by žalobce vedl bezdůvodně. Navíc, opakované porušení práv jedné a téže osoby způsobenou újmu nesnižuje, ale naopak zvyšuje, a byť by význam soudního řízení byl pro navrhovatele nulový, i toto řízení musí být vedeno bez průtahů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011). Odvolací soud se tak jednak odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak dovolatel požaduje, aby dovolací soud přehodnotil rozhodovací praxi, podle které nemajetková újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení u osoby, která vede větší počet sporů, je objektivně nižší, neboť jde o diskriminační postup. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že omluva zde není na místě, neboť se nejedná o řízení ve věci omezení osobní svobody. Poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, podle kterých by měla být vždy za nepřiměřeně dlouze vedená řízení k dispozici omluva jako první kompenzační prostředek, a až eventuálně po jejím využití je možno sáhnout k prostředkům jiným. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil ve výrocích I, II a IV a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, uvádí, že není přípustné, aby osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se znovu v řízení kompenzačním ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení. Tento závěr však má vyjadřovat obecně ideální stav v kompenzačním řízení a sám o sobě nemůže automaticky znamenat zvýšený význam řízení pro žalobce, čemuž také odpovídá požadavek kladený na žalobce v části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), kdy žalobce musí zvýšení základní částky z tohoto důvodu navrhnout. Nelze pak pominout skutečnost, že předmětná formulace ve Stanovisku se vztahuje toliko k totožnému kompenzačnímu řízení. Nezohlední-li tedy soud nepřiměřenou délku kompenzačního na návrh žalobce již v řízení samotném, je možné toto posuzovat v rámci dalšího kompenzačního řízení. Shledají-li tak soudy v tomto dalším řízení, že v posuzovaném kompenzačním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přiměřené zadostiučinění v adekvátní formě přiznají. Závěr soudů nižších stupňů se tak neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tudíž daná námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, dle níž po pěti letech a šesti měsících žalovaná dovolateli přiznala a následně vyplatila částku 52 500 Kč a po dalším roce a devíti měsících, kdy řízení pravomocně skončilo, již nepřiznala ničeho. V rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, Nejvyšší soud dospěl k závěru, dle nějž pokud průtažné řízení po vydání rozhodnutí, jímž bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění, trvalo nevýznamně dlouho, či se vyskytly takové okolnosti, pro něž by nebylo spravedlivé poškozenému poskytnout další zadostiučinění, nemusí být (výjimečně) zadostiučinění za „dožalovaný“ průběh průtažného řízení přiznáno. Dále nutno uvést, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že dovolateli nenáleží peněžitá forma zadostiučinění, nýbrž má nárok toliko na konstatování porušení práva.
Otázku vlivu litigiózního přístupu poškozeného na posouzení významu průtažného řízení Nejvyšší soud vyřešil ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, přičemž od závěru tam vyjádřený dovolací soud neshledává důvod se odchýlit. Namítá-li žalobce, že oproti tamnímu dovolateli nezneužívá svého práva na přístup k soudu, musí dovolací soud podotknout, že také jemu je z jeho úřední činnosti aktivita dovolatele známa. Dovolací soud eviduje od roku 2007 přibližně 50 dovolacích řízení iniciovaných nynějším dovolatelem, přičemž v 6 případech byla rozhodnutí nižších soudů zrušena, v 1 případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu změněno, v 1 případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu částečně zrušeno a částečně bylo dovolání odmítnuto, ve 4 případech bylo dovolání zamítnuto, v 27 případech bylo dovolání odmítnuto, ve 2 případech bylo dovolací řízení zastaveno a 7 dovolání je dosud nevyřízeno. Namítá-li dovolatel, že v dané věci byl úspěšný, tudíž z jeho strany nešlo o zneužití práva na přístup soudu, nutno uvést, že dovolateli bylo také oproti dovolateli v citované věci za nepřiměřenou délku řízení ze strany žalované poskytnuto finanční zadostiučinění, jehož výší by se dovolací soud mohl v souladu s ustálenou judikaturou zabývat pouze tehdy, pokud by ji shledal zjevně nepřiměřenou. Vzhledem k právě uvedenému však je zřejmé, že o tento případ se v posuzované věci nejedná.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). V otázce stanovení povinnosti žalované omluvit se žalobci, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu řešení, jímž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, nebo ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). Odvolací soud nepostavil své rozhodnutí na tom, že by nebylo možné přiznat dovolateli právo na omluvu vedle konstatování porušení práva či finančního zadostiučinění. V tomto řízení však odvolací soud neshledal omluvu prostředkem vhodným, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovanou byla právě již přiznána peněžitá forma zadostiučinění, což je více, než na co má dovolatel podle závěru odvolacího soudu právo. Není tedy přiléhavé přiznávat dovolateli další formy zadostiučinění, ač je to v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu možné. Daná otázka proto rovněž přípustnost dovolání nezakládá.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu