ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5953.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5953/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. J. B. , zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 251 018 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 258/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 15 Co 150/2016-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 15 C 258/2014-118, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40 753,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 210 264,80 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popřípadě by měla být posouzena jinak. Žádnou konkrétní otázku však dovolatel nevymezil.
Žalobce v dovolání tak nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
V závěru dovolání dovolatel napadá celkové snížení zadostiučinění o 80 %, při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle níž je hranicí pro snížení či zvýšení 50 %. Ani u této námitky dovolatel řádně nevymezuje přípustnost dovolání, neboť nepoukazuje na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolací soud však podotýká, že dle jeho ustálené judikatury se hranice 50 % vztahuje k hodnocení každého kritéria (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu