ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.596.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 596/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci E. P. , osoby omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem městem Dobřany, se sídlem Náměstí T. G. Masaryka 1, 334 41 Dobřany, zastoupeným Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, o ustanovení opatrovníka, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 3 P 198/2013, o dovolání opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2013, č. j. 13 Co 456/2013-39, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2013, č. j. 13 Co 456/2013-39, jakož i usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. srpna 2013, č. j. 3 P 198/2013-31, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. srpna 2013, č. j. 3 P 198/2013-31, ustanovil E. P. v návaznosti na rozsudek téhož soudu ze dne 27. června 2013, č. j. 3 Nc 710/2013-26, jímž byla vyšetřovaná omezena (v rozsahu uvedeném v meritorním výroku cit. rozsudku) v (tehdejší) způsobilosti k právním úkonům (poznámka Nejvyššího soudu: podle §3032 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdo byl podle dosavadních právních předpisů omezen ve způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona), opatrovníkem město Dobřany).
K odvolání opatrovníka Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně stran ustanovení uvedeného opatrovníka. S odkazem na §27 odst. 2 a 3 obč. zák. (poznámka Nejvyššího soudu: na veřejném zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které se konalo dne 12. února 2013, kolegium většinově akceptovalo používání následujících zkratek občanských zákoníků - zákon č. 40/1964 Sb., občanských zákon, ve znění pozdějších předpisů - „obč. zák.“, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - „o. z.“) odvolací soud uzavřel, že dospěl-li soud prvního stupně „k závěru, že nenalezl žádnou vhodnou fyzickou osobu pro výkon funkce opatrovníka částečně nesvéprávné a z tohoto důvodu mu tak nezbylo, než tímto opatrovníkem ustanovit město Dobřany jako veřejného opatrovníka, v jehož obvodu se nachází Psychiatrická nemocnice Dobřany, v níž je již více jak tři roky částečně nesvéprávná hospitalizována, pak nepochybil. Skutečnost, že odvolatel s tímto postupem prvoinstančního soudu nesouhlasí, je zcela irelevantní. Jak již bylo odvolacím soudem zmíněno, obec může být ustanovena opatrovníkem nesvéprávného, aniž by soud k takovémuto rozhodnutí potřeboval její souhlas. Podstatné je pouze to, že opatrovníkem nesvéprávné nemohla být ustanovena fyzická osoba a že opatrovanec v obvodu veřejného opatrovníka fakticky nebydlí, eventuálně v něm dlouhodobě pobývá. Tak tomu bylo i v dané věci.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal opatrovník (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Předmětem dovolání dovolatel vymezuje posouzení právní otázky, který orgán místní správy má být podle §27 odst. 3 obč. zák. ustanoven jako veřejný opatrovník osobě (částečně) zbavené svéprávnosti. Dovolatel vytýká oběma soudům především samotný závěr o tom, která osoba (orgán místní samosprávy) bude ustanovena jako opatrovník, a dále vytýká soudům nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí a tedy i do jisté míry nepřezkoumatelnost tohoto jejich závěru. Dále se neztotožňuje se závěry obou soudů, že veřejným opatrovníkem má být ta obec s rozšířenou působností, v níž se opatrovanec právě nachází, resp. kde přechodně pobývá (např. z důvodu hospitalizace v nemocnici). Tato situace by ad absurdum mohla vést k neustálým změnám v osobě opatrovníka v závislosti na umístění opatrovance v léčebných zařízeních v obvodech různých obcí, což jistě nelze považovat za postup, který by byl vhodný jak pro osobu opatrovanou, tak pro osoby opatrovníků. Opatrovník je toho názoru, že ustanovení §27 odst. 3 obč. zák., i s přihlédnutím k ustanovení §471 odst. 3 OZ, je nutno vykládat tak, že veřejným opatrovníkem může být primárně obec s rozšířenou působností, v jejímž obvodu má opatrovanec své (trvalé) bydliště. Dovolatel má za to, že obec, v níž má opatrovanec své bydliště, může lépe a efektivněji hájit zájmy opatrovance (opatrovanec může mít v místě bydliště majetek), opatrovnictví může být vykonáváno dlouhodobě (nikoliv pouze v závislosti na momentálním umístění opatrovaného v léčebných zařízeních), opatrovník se tak může lépe seznámit se zájmy a potřebami opatrovaného apod. Za nikoliv nevýznamnou skutečnost považuje dovolatel rovněž hledisko personální a finanční náročnosti funkce opatrovníka. Byl-li by akceptován názor, že je třeba ustanovit opatrovníkem obec, v jejímž obvodu je umístěno zařízení typu Psychiatrické nemocnice Dobřany, jejíž spádová oblast je de facto pro celé Západní Čechy, pak na takovou obec bude ve srovnání s ostatními obcemi kladena zcela nepřiměřená finanční a personální zátěž, kterou si dovolatel nemůže dovolit. Taková obec pak nebude schopna poskytovat opatrovaným veškeré služby, které by jím měly být ze strany veřejného opatrovníka poskytovány a které jsou od něho očekávány. Dovolatel se neztotožňuje se závěrem, že pro posouzení věci je relevantní, že E. P. je v psychiatrické nemocnici umístěna již více jak tři roky. Bez ohledu na délku současné hospitalizace, jde stále jen o přechodný stav, přičemž dovolateli (a patrně ani soudu) není známo, kdy bude jmenovaná z hospitalizace propuštěna. Podstatné pro posouzení věci by mohlo být pouze to, po jakou dobu bude muset být jmenovaná v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech dále hospitalizována (např. pokud by byla očekávána další mnohaletá, popř. trvalá hospitalizace apod.). K tomu však žádné dokazování ani skutkové zjištění vedeno nebylo. Dovolatel je toho názoru, že je právně i společensky významné sjednotit pravidlo určování a ustanovování veřejných opatrovníků. Zaujímá názor, že veřejným opatrovníkem by vždy primárně měla být obec s rozšířenou působností, v jejímž obvodu má opatrovaný trvalé bydliště. Z tohoto obecného pravidla lze pak vyvodit individuální výjimky, jsou-li k tomu dány důvody zvláštního zřetele hodné (např. opatrovanec má značný majetek v obvodu jiné obce, nebo se zdržuje v obvodu jiné obce, anebo jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovníka atd.). Každou takovou výjimku je však třeba náležitě zdůvodnit. Dovolatel má za to, že v posuzovaném případě není dán žádný důvod pro odchýlení se z obecného pravidla, když navíc taková odchylka nebyla v daném případě ani řádně zdůvodněna., a že město Mariánské Lázně, v jehož obvodu má omezená ve svéprávnosti své bydliště, je způsobilé být veřejným opatrovníkem a je schopno lépe plnit své poslání opatrovníka a tedy hájit zájmy jmenované. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (opatrovníkem) v zákonem stanovené lhůtě, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť při rozhodování se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v daném případě zabýval aplikací §27 odst. 3 obč. zák, dle kterého nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§18 odst. 1). V judikatuře přitom nebylo žádných pochybností o tom, že tímto tzv. veřejným opatrovníkem je třeba ustanovit orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovanec bydlí [k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05 (in htttp://nalus.usoud.cz), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 25 Co 531/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010 (in http://www.nsoud.cz )]. Bylo tomu tak již z toho důvodu, že ve smyslu obecního zřízení obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, o jejichž potřeby obec pečuje, přičemž občanem obce se stává právě ta fyzická osoba, jež je státním občanem České republiky a je v obci hlášena k trvalému pobytu [srov. §1, §2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a dále např. §16 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů].
Poněvadž se odvolací soud od uvedeného a v rozhodovací praxi ustáleného názoru odchýlil, není jeho rozhodnutí věcně správné. Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu dle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Neboť důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud dle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i prvoinstanční usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve kterém bude již rozhodováno v poměrech nového občanského zákoníku (srov. §3028 a násl. ve vztahu k §471 o. z.); z těchto důvodů proto dovolací soud nepovažoval za nezbytné blíže se vyjadřovat k otázce tzv. veřejného opatrovníka za platnosti obč. zák., neboť v dalším řízení bude již zapotřebí zabývat se aplikací nově reglementovaného institutu veřejného opatrovníka, a to ve skutkových poměrech dané věci.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. března 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu