ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.693.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 693/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně L. G. , zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 20/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, č. j. 51 Co 110/2010-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 15. 12. 2008 domáhala náhrady škody v celkové výši 166.527,- Kč s přísl., která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, respektive nezákonným rozhodnutím soudního exekutora, který vydal exekuční příkaz, jímž nařídil postižení práv ve společném jmění manželů přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného, přestože žalobkyně v té době již byla s povinným rozvedena a měli vypořádáno společné jmění manželů. V důsledku vydaného exekučního příkazu byla žalobkyni sražena z účtu částka ve výši 141.756,39,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 23 C 20/2009-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.030,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 146.497,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že exekuční příkaz představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), žalobkyně se však vrácení požadované částky mohla domáhat po jejích příjemcích z titulu bezdůvodného obohacení, avšak proti těmto osobám žalobu nepodala. Nárok žalobkyně vůči státu proto jako předčasný zamítl.
Městský soud v Praze, poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 30. června 2010, č. j. 51 Co 110/2010-106, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011-129, rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, č. j. 51 Co 110/2010-142, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s tím, že je nespornou skutečností, že žalobkyně neuplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči jiné osobě. Na tom nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalobkyně, z něhož vyplývá, že soudní exekutor finanční prostředky sražené žalobkyni poukázal po odečtení nákladů exekuce oprávněnému ve dnech 26. 4. 2006 a 2. 5. 2007. Okolnost, že se žalobkyně dozvěděla o tom, kdo se na její úkor obohatil, má význam pro běh promlčecí doby, avšak ani případné promlčení pohledávky žalobkyně neznamená, že právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze uspokojit, neboť i promlčená pohledávka může být za určitých okolností (v závislosti na tom, zda byla námitka vůbec uplatněna, příp. shledána v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák.) soudem v příslušném řízení přiznána a na základě takového soudního rozhodnutí ji lze vymáhat a uspokojit. Odvolací soud se ztotožnil i s právním názorem soudu prvního stupně, že pokud obohacený nereagoval na výzvu či upomínku, nelze z toho dovozovat vznik škody, tj. nemožnost uspokojení pohledávky.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolatelka namítla, že žaloba nemůže být shledána jako předčasná, neboť k datu podání žaloby ani k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nemohl být jiný nárok žalovatelný. Do vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně dne 24. 11. 2009 nebylo žalobkyni známo, která osoba a v jaké výši obdržela soudním exekutorem nezákonně sraženou částku. O tom zda a kdy si celou zbylou část ponechal soudní exekutor neměla žalobkyně informace, neboť do exekučního spisu nemohla nahlédnout. Otázku zásadního právního významu formuluje takto: „Jaký vliv má v řízení o nárocích dle zákona č. 82/1998 Sb. dodatečně zjištěná „nezralost nároků“ poškozeného vůči jiným/třetím povinným osobám odlišným od orgánů státu na závěr soudu o důvodnosti žaloby poškozeného o náhradu škody dle z. č. 82/1998 Sb.?“ Neboli zda může být jako předčasná zamítnuta žaloba, když žalobkyně neměla dostatečné údaje k identifikaci jiných subjektů jako potencionálních žalovaných, a zda soud neměl raději řízení přerušit do doby vyčkání právní moci rozhodnutí soudu o žalobách žalobkyně proti subjektům od státu odlišným. Dovolatelka navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že právní závěry odvolacího soudu považuje za správné a spravedlivé, a navrhla dovolání odmítnout.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka, zda soud neměl raději řízení přerušit a vyčkat skončení řízení proti potenciálním žalovaným, nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť tato otázka již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněném pod č. 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nadto se jedná o nově uplatněný procesní návrh, neboť žalobkyně v odvolacím řízení přerušení řízení nenavrhovala a odvolací soud se proto ve svém rozhodnutí touto možností nezabýval.
Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru vysloveném již ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011-129, že škoda, jejíhož nahrazení se žalobkyně domáhá po státu, musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, přičemž důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla, leží na žalobkyni. Vznik škody na straně žalobkyně v daném případě předpokládá, že její právo na vydání bezdůvodného obohacení po osobách, které se na její úkor obohatily, se stalo fakticky nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004). Tvrzení žalobkyně, že ještě v době rozhodování soudu prvního stupně, jí nebylo známo, které osoby nezákonně sraženou částku obdržely, naznačuje, že v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhodoval, žalobkyně nebyla schopna prokázat vznik škody, a to ani v průběhu odvolacího řízení, a rozhodnutí soudů o zamítnutí žaloby tzv. „pro tentokrát“ bylo na místě (k otázce zamítnutí žaloby pro předčasnost srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V ustanovení §109 odst. 1 o. s. ř. jsou stanoveny případy, ve kterých je soud povinen řízení přerušit, a v §109 odst. 2 o. s. ř. jsou uvedeny důvody, kdy soud může řízení přerušit v případě, že postupu řízení brání určitá překážka. Případ žalobkyně však nepředstavuje žádný z důvodů, pro který by soud musel nebo měl řízení přerušit, neboť skutečnost, že žalobkyně neprokázala vznik škody, nepředstavuje překážku bránící dalšímu postupu soudu v kompenzačním řízení. Soud rozhodující v kompenzačním řízení je oprávněn řešit otázku vzniku škody, a zamítnutí žaloby pro předčasnost je logickým důsledkem toho, že soud dospěl k závěru, že škoda dosud nevznikla (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 či R 6/2007).
Právní závěr odvolacího soudu, že „ani případné promlčení pohledávky neznamená, že právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze uspokojit“ žalobkyně svým dovoláním nenapadla, a tudíž se dovolací soud – vázán uplatněnými dovolacími důvody - nemohl k této otázce vyjádřit.
Žalobkyně tudíž nepředložila dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum napadeného rozhodnutí.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. května 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu