ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.802.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 802/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. K. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 216/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2014, č. j. 70 Co 234/2014-34, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. března 2014, č. j. 10 C 216/2013-25, přiznal žalobci v plném rozsahu osvobození od soudních poplatků (výrok I.), a dále zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. května 2014, č. j. 70 Co 234/2014-34, usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku II. (o neustanovení zástupce žalobci z řad advokátů) potvrdil. Odvolací soud ve svém rozhodnutí mj. vyložil, že je mu z jeho (rozhodovací) činnosti známo, že žalobce vede řadu soudních sporů, v nichž se proti téže žalované domáhá obdobných nároků (sám žalobce uvádí, že vede cca 50 soudních řízení včetně ústavních stížností a dvou řízení u Evropského soudu pro lidská práva), takže je zřejmé, že „žalobce v tomto druhu sporů není žádným nováčkem“ , přičemž „z obsahu jeho podání lze dovodit, že je schopen srozumitelně formulovat své požadavky, doplnění žaloby o konkrétní výši nároku pro něho nemůže být nijak obtížné. Takové doplnění žaloby sám žalobce signalizuje v podaném odvolání.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta (který byl jemu ustanoven pro dovolací řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. června 2015, č. j. 10 C 216/2013-97) včasné dovolání.
Dovolatel má za to, že „přípustnost dovolání je spojena s právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena (§237 o. s. ř.), tedy s otázkou výkladu a účelu souvislosti institutu přiznání osvobození od soudního poplatku dle ust. §138 o. s. ř. ve vazbě na související právní institut ustanovení zástupce k ochraně zájmů účastníka řízení splňujícího podmínky pro přiznání uvedené benefice (§30 o. s. ř.) jako legislativního promítnutí ústavně zaručené rovnosti, resp. zachování práva účastníka na přístup k soudní ochraně (§37 odst. 3 LZPS; čl. 96 odst. 1 Ústavy) za podmínek, kdy účastníku, jehož návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku je na jedné straně zcela vyhověno v důsledku nepříznivé finanční situace, na druhé straně je tato přiznaná benefice devalvována, resp. zmařena tím, že tomuto účastníku není vyhověno jeho žádosti na přidělení právního zástupce k ochraně jeho zájmů, třebaže nemá sám právní vzdělání a nejde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.“ Dovolatel polemizuje se správností právního názoru odvolacího soudu, přičemž následně přechází k argumentaci, že napadené rozhodnutí v řešení předmětné právní otázky se odchyluje od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soudu“); v tomto směru dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4529/2015 (a na další obsahově navazující rozhodnutí dovolacího soudu), „z něhož se podává, že ‚Zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci.‘“ Konečně dovolatel vytýká dovolacímu soudu, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s otázkou vzdálenosti bydliště dovolatele od procesního soudu. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Právní otázka, kterou dovolatel v dovolání vymezil jako dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou, je ve skutečnosti esenciální při rozhodování každého rozhodnutí dovolacího soudu, v němž je verifikována správnost právního závěru odvolacího soudu při posuzování podmínek pro ustanovení zástupce (z řad advokátů) dovolateli z hlediska dovolacím soudem dosud judikovaných závěrů. V tomto směru lze kupř. odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2014, ve kterém dovolací soud vyložil: „Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 4 Azs 390/2005, uvedl: ‚Skutečnost, zda žalobce potřebuje být z důvodu ochrany svých práv zastoupen (§35 odst. 8 s. ř. s.), hodnotí soud zejména podle formální a obsahové úrovně žaloby. Obsahuje-li žaloba veškeré náležitosti, řádně formulované žalobní body i bezvadný petit, ustanovení zástupce není na místě.‘ V rozsudku ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 3 Ads 26/2005, Nejvyšší správní soud dále uvedl: ‚Potřebu ochrany práv u nemajetného účastníka v řízení o žalobě hodnotí soud jak podle právní složitosti věci, tak podle obsahové kvality účastníkových podání. Je-li zřejmé, že účastník je způsobilý hájit svá práva před soudem sám, soud mu advokáta postupem podle §35 odst. 8 s. ř. s. neustanoví.‘ Závěry Nejvyššího správního soudu lze aplikovat i na ustanovení §30 o. s. ř., které je po obsahové stránce totožné s ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s, přičemž dovolací soud s citovanými závěry Nejvyššího správního soudu plně souhlasí.“
Z vyloženého je zřejmé, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se dovolateli nepodařilo přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Poukazuje-li pak dovolatel na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 4529/2015, odkazujíc na shora již citovaný právní závěr, pak je třeba uzavřít, že i v tomto posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na konkrétní okolnosti případu, pro které dospěl k závěru o nemožnosti ustanovit dovolateli advokáta pro jeho zastupování v předmětném řízení. Nelze proto uzavřít, že by se v daném případě odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že by prostřednictvím této dovolací argumentace (vymezením předpokladu přípustnosti dovolání) bylo možno uzavřít, že je dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu