ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1287.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1287/2018-222
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ABC Trepka, s. r. o. , se sídlem v Jesenici, Belnická 838, PSČ 252 42, identifikační číslo osoby 45795045, zastoupené Mgr. Zuzanou Kalivodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Stodůlecká 928/5, proti žalované SPS engineering, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Perucká 2482/7, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 45798851, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení částky 1 245 541 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 64 Cm 39/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 4 Cmo 21/2017-196, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 4 Cmo 21/2017-196, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. 64 Cm 39/2013-167, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 3. 2013 domáhala po žalované zaplacení doplatku sjednané ceny díla. Žalovaná se bránila tvrzením, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením vzájemných pohledávek.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2016, č. j. 64 Cm 39/2013-167, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 245 541 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 508 924,90 Kč od 27. 6. 2012 do zaplacení, z částky 508 924,90 Kč od 17. 7. 2012 do zaplacení a z částky 227 691,20 Kč od 17. 8. 2012 do zaplacení a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v částce 347 880 Kč.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 27 200 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastnice uzavřely smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení sádrokartonových příček v objektu BD Lehovec. Platební podmínky byly dohodnuty tak, že z každé žalobkyní vystavené faktury žalovaná neproplatí 10 % jako pozastávku, pozastávka bude uvolněna v rozsahu 5 % po odstranění vad a v rozsahu 5 % po předání investorovi, nejpozději však do 3 měsíců od převzetí díla žalovanou. Termín dokončení díla byl stanoven pevně na den 9. 4. 2016 (podle smlouvy na den 9. 4. 2012, pozn. NS), avšak s výhradou, že zhotovitel musí vyzvat odběratele k převzetí díla 10 dní předem. V článku V. bod 4 písm. b) – d) bylo ujednáno, že zhotovitel písemně vyzve objednatele 10 dnů předem k převzetí díla, na základě této výzvy dohodnou zástupci stran datum a plán přejímky. O provedení přejímky díla sepíší obě strany Protokol o předání a převzetí díla, ve kterém bude zhodnocena jakost provedených prací, soupis zjištěných drobných vad a nedodělků včetně dohody o opatřeních a lhůtách k jejich odstranění, popřípadě o jiných právech z odpovědnosti za vady či jiných skutečnostech souvisejících s realizací díla; v závěru protokolu objednatel výslovně uvede, zda dílo přejímá, nebo z jakých důvodů dílo odmítá převzít. Objednatel není povinen převzít dílo, které vykazuje větší množství vad či nedodělků, či není provedeno v předpokládané kvalitě. Podle ujednání čl. V. bod 6 smlouvy zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným dodáním, s tím, že vlastnosti díla neodporují jeho obvyklému způsobu užití; objednatel je povinen do 10 dnů od doručení písemné výzvy zhotovitele dílo převzít, pokud nebude vykazovat vady a nedodělky viz bod 4; pokud objednatel neposkytne zhotoviteli součinnost převzetí díla a podpisu předávacího protokolu v uvedené lhůtě, má se za to, že uplynutím posledního dne této lhůty bylo dílo zhotovitelem řádně dokončeno, a považuje se za řádně objednatelem převzaté. Žalobkyně sice požádala na kontrolním dni dne 28. 3. 2012 o prodloužení termínu předání díla o 7 dnů, avšak poté, co žalovaná na tento požadavek nepřistoupila, byl termín dokončení díla ke sjednanému datu e-mailem potvrzen. V souladu s čl. V bodu 4 písm. b) smlouvy žalobkyně vyzvala žalovanou zápisem ve stavebním deníku ze dne 29. 3. 2012 k převzetí díla na pevně stanovený termín 9. 4. 2012, avšak ze strany žalované se na stavbu nikdo nedostavil. Následně byl v zápise z kontrolního dne 11. 4. 2012 stanoven termín předání díla na den 16. 4. 2012 a v tento den byl sepsán předávací protokol, který byl podepsán oprávněnými zástupci stran; k odstranění vad a nedodělků, jejichž soupis měl být předán následující den, mělo dojít zčásti do 23. 4. 2012 a zčásti do 30. 4. 2012. Zápisy do stavebního deníku ze dne 19. 4. 2012, 20. 4. 2012, 15. 5. 2012 a 30. 5. 2015 žalobkyně marně vyzývala žalovanou k převzetí odstraněných vad. Potvrzením ze dne 25. 6. 2012 bylo konstatováno, že vady byly ke dni 22. 6. 2012 odstraněny, vady v garáži, pro jejichž odstranění termín nebyl stanoven, byly odstraněny dne 26. 6. 2012. Žalobkyně bezvýsledně vyzvala žalovanou k uvolnění obou pozastávek. Žalovaná vystavila faktury za pronájem topidel (tvrzená škoda) na částku 45 541 Kč, za pomocné práce (další tvrzená škoda) na částku 200 000 Kč a na smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč, tj. v celkové částce ve stejné výši, jako činila pohledávka žalobkyně, a dopisem ze dne 17. 9. 2012 tyto pohledávky započetla.
Odvolací soud se plně ztotožnil též s právním posouzením soudu prvního stupně. Ten dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná jako podnikatelky v rámci své podnikatelské činnosti uzavřely smlouvu o dílo dle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a že žalobkyně v souladu s ustanovením §554 odst. 1 věty první obch. zák. splnila svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním žalované, když žalovaná neučinila žádný projev vůle dílo nepřevzít ve smyslu čl. V bod 4 písm. c) smlouvy. Žalovaná v rozporu s §548 odst. 1 větou první obch. zák. částečně nesplnila povinnost zaplatit žalobkyni cenu a dostala se tak do prodlení; podle §369 odst. 1 obch. zák. je povinna platit z dlužné částky smluvený úrok z prodlení dle čl. VI bod 3 smlouvy ve výši 0,05 % z dlužné částky denně, „nárok na úrok z prodlení nastává ode dne následujícího po odstranění vad, tj. od 27. 6. 2012 (dle potvrzení o odstranění vad a nedodělků z 25. 6. 2012), dále 3 měsíce od převzetí díla, tj. od 17. 7. 2012, a od splatnosti poslední faktury, splatné dne 16. 8. 2012 (pro zjednodušení, ač má nárok na úroky z prodlení od dřívějšího data, avšak tyto nepožaduje)“. Žalovaná celkovou pohledávku žalobkyně ve výši 1 245 541 Kč uznala listinou „oznámení o započtení závazků a pohledávek“ ze dne 17. 9. 2012. K tvrzenému zápočtu nebyl splněn předpoklad existence vzájemných pohledávek způsobilých k započtení. Žalovaná neprokázala, že firma Zadák prováděla opravy v rozsahu přípomocných prací a maleb po žalobkyni (tvrzená škoda ve výši 200 000 Kč), ani že žalobkyně jí neprovedením prací v určitém termínu způsobila škodu ve výši 45 541 Kč za pronájem topidel. Naopak bylo prokázáno, že to byla žalovaná, kdo měl poskytnout žalobkyni veškeré energie potřebné pro provedení díla, jejich cenu ve výši 183 212 Kč vyúčtovala fakturou č. 2012116, kterou si žalobkyně započetla na svou fakturu č. 112019, a tento zápočet si strany odsouhlasily dohodou ze dne 8. 8. 2012. Oprávněnou soud prvního stupně neshledal ani smluvní pokutu za pozdní dokončení díla uplatněnou ve výši 1 000 000 Kč. Dovodil, že dílo pozdě dokončeno nebylo, neboť žalobkyně v souladu se smlouvou vyzvala žalovanou k převzetí díla, žalovaná se však nedostavila, neučinila úkon směřující k odmítnutí převzetí, a tak nastala fikce předání. Následně žalobkyně podepsala protokol, ve kterém byly uvedeny termíny k odstranění vad, a zápisem do stavebního deníku vyzývala žalovanou k převzetí odstranění vad, opět bez odezvy. Ostatní smluvní pokuty za vadné plnění soud prvního stupně nehodnotil s odůvodněním, že nebyly řádně vyúčtovány a žalobkyně nebyla vyzvána k jejich zaplacení, již proto tedy nejsou způsobilé k započtení.
Stran toho, že žalovaná zpochybnila záznam ve stavebním deníku obsahující výzvu k převzetí díla, zejména tvrdila antedatování zápisu, jakož i zápisy z kontrolních dnů č. 30 – 33, soud prvního stupně argumentoval s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2649/2014 (jde o usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2649/2014), že je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z listiny vyvozuje sobě příznivé následky, a je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. Zdůraznil, že žalovaná pravost listiny nepopřela, zpochybňuje pouze její pravdivost, a dovodil, že důkazní břemeno opaku neunesla. K námitce žalované, že tvrzení a důkazy žalobkyně ohledně započtení faktury žalované č. 2012116 na částku 183 212 Kč proti faktuře žalobkyně č. 112019 na částku 1 709 085 Kč jsou nepřípustné, protože byly učiněny až po koncentraci řízení, soud prvního stupně uvedl, že na ústním jednání toto zmínil, avšak opomenul žalobkyni o tom poučit, proto vadu nedostatečného poučení odstranil tím, že žalobkyni poskytnul další lhůtu a učinil tak tzv. krátkou cestou, totiž e-mailem.
Odvolacím námitkám žalované odvolací soud nepřisvědčil. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně neporušil zásady koncentrace řízení ani nepoučil žalobkyni o hmotném právu, nýbrž absenci poučení o nutnosti doplnění důkazů k již dříve tvrzené skutečnosti (zápočtu částky za vyúčtované energie) napravil tím, že chybějící poučení poskytl následně a současně žalobkyni poskytl prostor ke splnění důkazní povinnosti při dalším jednání. Soud prvního stupně se podle jeho názoru vypořádal správně i s námitkou, že zápis do stavebního deníku nebyl učiněn dne 29. 3. 2012, nýbrž dopsán později. Argumentoval, že důkazní břemeno stíhá toho účastníka, který ze zápisu dovozuje sobě příznivé důsledky, tj. žalobkyni, a v řízení byla prokázána (výslechy svědka F. a jednatele žalobkyně a e-mailovou zprávou ze dne 2. 4. 2012) pravost zápisu, tj. že zápis byl skutečně učiněn dne 29. 3. 2012. Bylo-li prokázáno, že zápis učinila žalobkyně skutečně dne 29. 3. 2012, pak důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny, nese ten, kdo pravdivost listiny popírá, a to byla žalovaná, která je neunesla. Stran dokončenosti díla odvolací soud uzavřel, že v souladu s ujednáním smlouvy nastala fikce, podle níž se má za to, že uplynutím posledního dne desetidenní lhůty zhotovitel dílo řádně dokončil a považuje se za řádně objednatelem převzaté, smluvní pokuta za nedodržení díla tedy nebyla namístě.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení dvou otázek hmotného a jedné otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je namístě vyřešit tyto otázky jinak.
Dovolatelka především namítá, že při řešení otázky, zda povinnost důkazní ohledně pravdivosti soukromé listiny nese ten, kdo z ní dovozuje pro sebe příznivé důsledky, nebo ten, kdo její pravdivost (správnost) popírá, se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, dovozující v takové situaci důkazní břemeno toho, kdo ze soukromé listiny vyvozuje pro sebe příznivé důsledky; tento argument opírá o citaci z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2992/2013.
Otázku, zda může nastoupit fikce povinnosti převzít dílo přesto, že dílo nebylo dokončeno a ve smlouvě byla ujednána povinnost objednatele dílo převzít, jen bude-li dokončené a prosté většího množství vad a nedodělků, odvolací soud podle mínění dovolatelky řešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 36/2012, pokud shodně se soudem prvního stupně dovodil „povinnost žalované dílo převzít fikcí pro údajnou výzvu k převzetí ze dne 29. 3. 2012 ve stavebním deníku“, přestože bylo v řízení prokázáno, že dílo trpělo řadou vad a nedodělků, projevujících se ještě dne 22. 6. 2012 a 26. 6. 2012.
Jako další dovolatelka předkládá otázku, zda je přípustné, aby soud prvního stupně v rámci koncentrace řízení poučil účastníka, že nárok protistrany je zřejmě důvodný a že se má proti příslušnému nároku bránit; tu měl pak odvolací soud řešit v rozporu se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2379/2012, a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, a ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, jestliže akceptoval postup soudu prvního stupně, který sdělil zástupkyni žalobkyně e-mailem, „že žalovaná má pravdu ve svém uváděném zápočtu a nechť se žalobkyně proti tomu lépe brání“. Dovolatelka má za neudržitelný názor odvolacího soudu, že se jedná o klasické koncentrační poučení, byť učiněné nestandardní formou. V postupu soudu prvního stupně, který dané poučení poskytl žalobkyni bez jejího vědomí a bez formy usnesení, spatřuje též porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na rovnost stran v řízení, jehož se dopustil i soud odvolací tím, že tuto vadu řízení nenapravil.
Jako poslední dovolatelka předkládá otázku, zda lze v rámci soudního řízení přihlédnout k podání ve věci samé, které je zasláno pouze elektronicky a není opatřeno uznávaným elektronickým podpisem. Míří tím na e-mailovou reakci žalobkyně ze dne 6. 9. 2016 na kritizované poučení soudu prvního stupně, poukazuje na to, že dle §42 odst. 2 občanského soudního řádu bylo nutno takové podání do tří dnů doplnit předložením originálu, a prosazuje názor, že k takovému podání neměly soudy přihlížet, a pokud k němu přihlédly, postupovaly v rozporu se stanoviskem pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, blíže neoznačeným (má jít zřejmě o stanovisko sp. zn. Plsn 1/2015 uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka požaduje, aby byla tato otázka dovolacím soudem vyřešena jinak, a to tak, že k podání se nepřihlíží.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne, nebo aby je společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k §3028 odst. 3, věta první, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy především podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejprve je třeba poznamenat, že (jak Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; takový předpoklad přípustnosti dovolání totiž ustanovení §237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak.
Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že odvolací soud se při řešení otázky, zda lze ujednáním stran založit právní fikci, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Protože ke změně této rozhodovací praxe Nejvyšší soud neshledává důvod, je dovolání též důvodné, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn opodstatněně.
Podle §133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Již v rozsudku ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2536/2007 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud uzavřel, že právní domněnka je konstrukce, která může být založena pouze zákonem a jejímž důsledkem je za podmínek zákonem stanovených nutnost bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládat existenci něčeho, o čem není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není. V rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, pak shodně dovodil, že zákonem stanovená právní domněnka a fikce zavazuje soud, aby buď bezpodmínečně nebo podmínečně pokládal za dané něco, o čemž není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není, a navázal úvahou, že konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, přísluší toliko právu. Vysvětlil, že v procesním právu se neuplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“; působí zde naopak zásada opačná, připouštějící možnost odchylných dohod jenom tam, kde to procesní právo umožňuje. Ujednání stran modifikující důkazní břemeno, tj. institut veřejnoprávního civilního práva procesního, by proto bylo možné pouze tehdy, pokud by takovou možnost občanský soudní řád připouštěl. S ohledem na to, že zákonná úprava předpokládající dohody o důkazním břemenu neexistuje, nelze takovou dohodu uzavřít.
Odvolací soud v projednávané věci tyto judikatorní závěry nerespektoval a posouzení, kdy bylo dílo řádně ukončeno a kdy bylo předáno, založil právě na ujednání ve smlouvě o dílo, jehož obsah posoudil jako fikci. Lze pro pořádek poznamenat, že výrazem „má se za to“ se v zákoně vyjadřuje vyvratitelná právní domněnka, zatímco pro fikci se užívají výrazy „považuje se za“ nebo „hledí se na“ , ve zde souzené věci však jde (mělo by jít) o výsledek výkladu smlouvy, tedy o poznatek, jaká vůle smluvních stran byla projevena. Citované judikatorní závěry se ostatně vztahují též na možnost sjednat vyvratitelnou právní domněnku.
Vzhledem k tomu nemá zápis ve stavebním deníku ze dne 29. 3. 2012 obsahující výzvu k převzetí díla ten význam, který mu připisoval odvolací soud, a k otázce, kdo a v jakém ohledu nese ve vztahu k němu důkazní břemeno, by tak bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné se vyjadřovat.
Výhradě dovolatelky, že odvolací soud se při posouzení, zda poučení dané soudem prvního stupně žalobkyni prostřednictvím e-mailové zprávy ze dne 5. 9. 2016 je poučením hmotně právním či nikoliv, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nelze přisvědčit. Podle obsahu spisu soud prvního stupně sdělil advokátce žalobkyně následující: „Zamluvily jsme ten zápočet na zařízení staveniště – faktura č. 2012116 od SPS na ABC celkem 183.2012,- Kč (tj. 152.677,- Kč + DPH). Je třeba dotvrdit, jak jste tento zápočet provedli. Obávám se, že jste na to zapomněli a požadujete kompletní částku a v tom má SPS pravdu“ (zpráva původně nebyla ve spise založena, součástí spisu se stala až jako příloha k odvolání žalované). Podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 1. 9. 2016 tuto fakturu uplatnil k započtení zástupce žalované a žalobkyně se k tomu nevyjádřila. Soud poučoval strany podle §118a odst. 3 o. s. ř., leč jen k pravosti a pravdivosti zápisů z kontrolních dnů č. 30 až 33, a závěrem jim poskytl poučení dle §118b o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu je poučení dané žalobkyni zprávou ze dne 5. 9. 2016 přes nešťastně zvolenou (zavádějící) formulaci skutečně procesním poučením o potřebě doplnit tvrzení o právně významných skutečnostech, byť co do provedení nestandardním (poučení podle §118a o. s. ř. poskytuje soud při jednání), nikoliv poučením o hmotném právu, do ústavně zaručených práv dovolatelky jím tedy zasaženo nebylo a nejde ani o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, k níž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že nestandardní byla i forma výzvy užitá soudem prvního stupně, ani tu však nedošlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, jestliže podle obsahu spisu ji soud prvního stupně se svým přípisem a s reakcí žalobkyně na něj seznámil tak, že jí ho přeposlal, rovněž e-mailem.
Na otázce, zda lze přihlédnout k podání ve věci samé, které je učiněno pouze elektronicky a není opatřeno uznávaným elektronickým podpisem (míněna shora uvedená e-mailová reakce zástupkyně žalobkyně ze dne 6. 9. 2016 na e-mailovou výzvu soudu), napadené rozhodnutí nezávisí. Dne 16. 9. 2016 bylo totiž z datové schránky zástupkyně žalobkyně do datové schránky soudu prvního stupně doručeno podání, jímž žalobkyně mimo jiné k prokázání tvrzení, že faktura č. 2012116 byla uhrazena zápočtem, označila jako důkazy dohodu o zápočtu ke dni 24. 7. 2012, interní účetní doklad o provedení zápočtu účetně a přehled faktur žalobkyně a úhrad žalované. Šlo o tytéž údaje, které byly obsaženy v předchozím e-mailovém podání, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by soud prvního stupně vycházel ve svém následujícím procesním postupu právě z emailové zprávy a nikoliv z podání doručeného dne 16. 9. 2016.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedeného důvodu správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 3. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu