ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1635.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1635/2017-766
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně NVision Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 4, Ohradní 1369/8, identifikační číslo osoby 47550937, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované ELGAS, s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Semtínská 211, identifikační číslo osoby 47469978, zastoupené JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o zaplacení částky 103 359,48 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 1 226 602,20 Kč a 24 467,63 Kč s příslušenstvím, částky 437 550,37 EUR s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 832 784,70 EUR, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 58 Cm 9/2013, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 1 Cmo 18/2016-662, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2017, č. j. 1 Cmo 18/2016-690, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 1 Cmo 18/2016-662, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2017, č. j. 1 Cmo 18/2016-690, se ve druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 1. 2. 2013 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 103 359,48 Kč a částky 437 550,37 EUR s příslušenstvím z titulu nedoplatku kupních cen a smluvní pokuty ve výši 1 226 602,20 Kč a 24 467,63 Kč za prodlení kupující s úhradou kupních cen s tím, že na základě dílčích objednávek pro žalovanou od roku 2010 vyráběla a dodávala výrobky podle požadavků žalované, přičemž eviduje neuhrazené faktury za zboží dodané na základě pěti objednávek.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, č. j. 58 Cm 9/2013-576, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2015, č. j. 58 Cm 9/2013-607, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 354 433,31 Kč a částku 437 550,38 EUR se zákonným úrokem z prodlení tam specifikovaným (výrok I.), zamítl protinávrh žalované o zaplacení částky 832 784,70 EUR (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavíraly na základě objednávek žalované kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo zboží specifikované v objednávkách. Obchodněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou posoudil jako kupní smlouvu podle ustanovení §409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“). Dne 20. 6. 2011 účastnice uzavřely rámcovou smlouvu o dílo, kterou soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu považoval za všeobecné obchodní podmínky, jimiž se následně řídily závazkové vztahy vzniklé po tomto datu. Objednávkami č. 200/100/11 ze dne 13. 4. 2011 a č. 087/100/11 ze dne 25. 2. 2011 včetně dodacích listů a faktur žalobkyně prokázala, že zboží dodala žalované, a to na základě kupních smluv uzavřených podle objednávek žalované (před uzavřením rámcové smlouvy). Dále žalobkyně objednávkami č. 848/100/11 ze dne 15. 12. 2011 a č. 384/100/12 ze dne 7. 6. 2012 prokázala dodání zboží žalované na základě kupních smluv uzavřených za podmínek stanovených rámcovou smlouvou. Mezi stranami nebylo sporné, že objednávka č. 644/100/12 ze dne 19. 9. 2012 nebyla podřízena rámcové smlouvě; žalobkyně dodání zboží podle této objednávky prokázala. Žalovaná nejprve nezaplacení předmětných faktur nerozporovala, posléze však tvrdila, že faktury za zboží dodané na základě objednávek č. 200/100/11 a č. 848/100/11 uhradila. Toto tvrzení přednesla až po skončení prvního jednání, při němž bylo řízení koncentrováno, a navíc je vyvráceno jednostranným zápočtem žalované, v němž započetla své pohledávky proti pohledávkám žalobkyně ze všech dosud nezaplacených faktur z objednávek č. 200/100/11 a č. 848/100/11. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná dohodnutou cenu zboží neuhradila.
Žalovaná provedla přípisem ze dne 23. 11. 2012 zápočet vůči pohledávkám žalobkyně. Započetla své pohledávky ve výši 818 935 EUR a 2 481 121,50 Kč s tvrzením, že jde o náklady na stažení přepočítávačů, do kterých byla zabudována neoriginální součástka - tato dodávka byla uskutečněna na základě objednávky č. 200/100/11, tedy na základě kupní smlouvy nepodřízené rámcové smlouvě. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná přes poučení neprokázala, že jí v důsledku dodání zboží s neoriginální součástkou vznikla škoda. Dále žalovaná započetla pohledávku ve výši 405 312 Kč jakožto náklady na omytí výrobků, které obsahovaly nečistoty. Soud prvního stupně argumentaci k tomuto tvrzení rozdělil na dvě části: ohledně objednávky č. 200/100/11 uzavřel, že nejde o „další škodu“, kterou by žalovaná mohla vůči žalobkyni uplatnit, neboť uspokojení, kterého lze dosáhnout některým z nároků z vad zboží podle ustanovení §436 a 437 obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Nadto nebylo prokázáno, že by v kupní smlouvě byla sjednána možnost odstranit vady třetí osobou. Naopak objednávka č. 848/100/11 již byla učiněna na základě rámcové smlouvy, v níž strany ujednaly odpovědnost za vady odchylně od dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku. Žalovaná reklamaci vad uplatnila písemně dopisem ze dne 14. 6. 2012, ale žalobkyně ji odmítla. Žalovaná proto byla oprávněna zajistit si opravu u jiného subjektu a po žalobkyni pak požadovat náhradu vynaložených nákladů. Žalovaná nejprve (až do konce prvního jednání ve věci konaného dne 9. 9. 2014) tvrdila, že omytí provedla sama, až posléze v protinávrhu tvrdila, že omytí zajistila u třetího subjektu - společnosti RealTime Technologies s. r. o. za cenu 54 216 Kč. Bez ohledu na to, že tvrzení žalované je vzhledem ke koncentraci řízení opožděné, žalovaná své tvrzení předloženými důkazy neprokázala, z listinných důkazů nevyplývá, že došlo k omytí nečistot desek. Pohledávky žalobkyně na zaplacení ceny dodaného zboží tak nezanikly zápočtem vzájemných pohledávek provedeným žalovanou a žalobkyně má právo na zaplacení kupní ceny dodaného zboží.
Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou sjednané ceny zboží, má žalobkyně rovněž právo na zaplacení smluvní pokuty dohodnuté v čl. 8. bodě 8.2 rámcové smlouvy ve výši 1 226 606,20 Kč a 24 476,63 Kč.
Žalovaná v řízení uplatnila protinávrh, a to požadavek na zaplacení částky 832 784,70 EUR jako nárok z odpovědnosti za vady, konkrétně na slevu z ceny dodaného zboží. Její reklamace vad zboží dodaného podle objednávek č. 178/100/10, č. 296/100/10, č. 088/100/11 a č. 200/100/11 však - podle názoru soudu prvního stupně - nelze považovat za včasné, což žalobkyně v souladu s ustanovením §428 odst. 2 obch. zák. namítla. Žalované proto nelze přiznat jakékoli nároky z odpovědnosti za vady včetně slevy. Navíc reklamace vytýká vady pouze části dodaného zboží. U objednávek č. 434/100/11 a č. 124/100/11, které byly učiněny na základě rámcové smlouvy, žalovaná neprokázala reklamaci vad zboží a nelze tedy hovořit ani o nárocích z odpovědnosti za vady. U zboží dodaného na základě objednávky č. 848/100/11, učiněné podle rámcové smlouvy, nelze nárok na slevu z ceny zboží uplatnit, neboť rámcová smlouva uplatnění tohoto nároku neumožňovala. Nadto žalovaná nepředložila žádné důkazy, jimiž by bylo bez pochybností prokázáno, že dodané zboží mělo tvrzené vady.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do částky 103 359,48 Kč a 419 423,38 EUR s příslušenstvím (první výrok) a zrušil jej v části výroku I. co do částky 1 251 073,83 Kč a 18 127 EUR s příslušenstvím a ve výrocích II. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Rekapituloval, že žalobkyně se domáhá zaplacení částky 23 990,40 EUR z titulu nedoplatku za 10 500 ks desek procesorů, desek vstupů a desek klávesnice dodaných na základě objednávky č. 200/100/11, částky 2 473,45 EUR z titulu nedoplatku za 12 000 ks desek procesorů, desek vstupů a desek klávesnice dodaných na základě objednávky č. 087/100/11, částek 386 657,47 EUR a 103 359,48 Kč z titulu nedoplatku za 16 000 ks desek modemu, desek základních a desek omezovače dodaných na základě objednávky č. 848/100/11 a rámcové smlouvy ze dne 20. 6. 2011, částky 7 713,06 EUR z titulu nedoplatku ceny za 500 ks desek modemu dodaných na základě objednávky č. 384/100/12 a rámcové smlouvy, částky 16 716 EUR z titulu nedoplatku ceny za 690 ks desek modemu a desek baterie dodaných na základě objednávky č. 644/100/12, smluvní pokuty v celkové výši 1 251 073,83 Kč a zákonného úroku z prodlení. Žalovaná nárok žalobkyně na doplacení ceny dodaného zboží nezpochybňovala a navíc na tyto pohledávky jednostranně započetla dopisem ze dne 23. 11. 2012 své nároky vůči žalobkyni, které v řízení uplatnila v rámci obrany.
Ohledně části obrany žalované spočívající v zápočtu pohledávek na náhradu škody ve výši 2 481 121,50 Kč a 818 935 EUR, která měla žalované vzniknout v důsledku vady desek procesorů dodaných na základě objednávky č. 200/100/11, odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalovaná přes poučení podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), neprokázala, že by jí v důsledku instalace neoriginální součástky dodané žalobkyní vznikla škoda. Proto rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částek 103 359,48 Kč a 419 423,38 EUR s příslušenstvím potvrdil.
Naproti tomu se odvolací soud neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně obrany žalované spočívající v uplatnění pohledávek ve výši 405 312,60 Kč a 54 216 Kč, které jí měly vzniknout v důsledku nutnosti odstranit tvrzené vady 2 387 ks dodaných desek v podobě zbytků po špatném omytí. Ustanovení §437 obch. zák. neumožňuje kupujícímu, aby v případě neodstranění vad ze strany prodávajícího odstranil vady svépomocí nebo pomocí třetí osoby a takto vzniklé náklady následně uplatnil jako nárok na náhradu škody (v dané věci vyjma objednávek podléhajících rámcové smlouvě, v níž byla tato možnost dohodnuta v čl. 9. bodě 9.3). Ustanovení §437 odst. 5 obch. zák. nevyžaduje ke změně nároku z odpovědnosti za vady na nárok na slevu z ceny zvláštní právní úkon, proto lze považovat za uplatnění nároku na slevu i podání žalované ze dne 17. 10. 2014, v němž byl tento nárok uplatněn jako obrana. Pokud soud prvního stupně dále uzavřel, že žalobkyně (správně žalovaná) uplatnila pohledávku ve výši 54 216 Kč, představující úhradu společnosti RealTime Technologies s. r. o. za dodatečné omytí, až po skončení prvního jednání, nelze přehlédnout, že žalovaná nabídla důkazy k existenci této pohledávky před poučením podle ustanovení §119a o. s. ř. a poté, kdy při jednání konaném dne 9. 9. 2014 byla soudem vyzvána a poučena podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svoji obranu. Neobstojí proto závěr soudu prvního stupně, že žalovaná tuto obranu uplatnila opožděně. V rozsahu obrany žalované na zaplacení pohledávek ve výši 405 312,60 Kč a 54 216 Kč proto odvolací soud tyto částky započetl na nejstarší pohledávky žalobkyně, které po přepočtu činí 18 127 EUR, a rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu ve výroku I. podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil.
Odvolací soud dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do smluvní pokuty ve výši 1 251 073,83 Kč s odůvodněním, že „shora uvedená obrana žalovaného zasahuje i do této části nároku“.
Ke vzájemnému návrhu žalované ve výši 832 784,70 EUR, který představuje nárok na slevu z ceny dodaných výrobků z titulu odpovědnosti za jejich tvrzené vady, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dospěl k závěru o opožděnosti reklamace, aniž by tuto otázku zkoumal z pohledu ustanovení §428 odst. 3 obch. zák., podle něhož účinky odstavce 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží.
Podle názoru odvolacího soudu neobstojí rovněž závěr soudu prvního stupně k (ne)důvodnosti vzájemného návrhu žalované, že v čl. 9. bodě 9.3 rámcové smlouvy strany vyloučily možnost požadovat v případě vad výrobků slevu, neboť tento závěr nemá oporu ve znění smlouvy. Žalovaná prokazovala existenci vad zboží znaleckým posudkem a dalšími důkazy, kterými se soud prvního stupně nezabýval. Z těchto důvodů odvolací soud zrušil podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II., kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalované, a v závislém výroku III. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně i žalovaná dovolání.
Obsáhlé dovolání žalobkyně směřovalo proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu. Co do přípustnosti dovolání žalobkyně odkázala na ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Předně dovolatelka předkládá otázku možnosti posouzení námitky započtení pohledávek na náhradu škody bez dalšího jako uplatnění nároku na slevu (bod V.1.1 dovolání) a zdůrazňuje, že judikatura dovolacího soudu důsledně rozlišuje mezi nárokem na náhradu škody a nárokem na zaplacení slevy. Dále formuluje otázku povahy poučení podle §118a o. s. ř. z hlediska účinků koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. (bod V.1.2 dovolání) a uvádí, že vyložil-li odvolací soud poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v daném kontextu jako poučení k uvedení jakýchkoli tvrzení či důkazů na obranu proti žalobě a dospěl-li k závěru, že soud prvního stupně měl k námitce započtení pohledávky ve výši 54 216 Kč přihlédnout, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž odkazuje. Poté předkládá otázku „pravomoci“ odvolacího soudu zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost (bod V.1.3 dovolání) a zdůrazňuje, že rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci nelze považovat za nepřezkoumatelný.
Další předkládanou otázkou je posouzení podmínek pro kasaci jednoho výroku rozsudku soudu prvního stupně pro jeho závislost na jiném výroku (bod V.2.1 dovolání), k čemuž dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud při hodnocení závislosti výroku o smluvní pokutě na námitce započtení pohledávek ve výši 405 312,60 Kč a 54 216 Kč opomenul, že žalobkyně smluvní pokutu nepožaduje za prodlení s úhradou pohledávek vzniklých v souvislosti s objednávkou č. 200/100/11, nýbrž za prodlení s úhradou pohledávek vzniklých v souvislosti s objednávkami č. 848/100/11 a č. 385/100/11, přičemž veškeré pohledávky vzniklé v souvislosti s těmito objednávkami se staly splatnými teprve v roce 2012. Pohledávky namítané žalovanou k započtení se nijak nepřekrývají s pohledávkami, od nichž žalobkyně odvíjí nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Poté dovolatelka předestírá otázku, zda odchylná úprava nároků z vad ve smlouvě vylučuje uplatnění zákonných nároků z vad, které ve smlouvě nejsou nijak upraveny (bod V.3.1 dovolání), a namítá, že podle odvolacího soudu rámcová smlouva nárok na slevu v případě vad dodaných desek nevylučuje. S odkazem na konkrétní judikaturu dovolacího soudu cituje ustanovení §266 obch. zák. a podotýká, že pokud účastníci interpretují právní úkon odlišně, musí odvolací soud právní úkon vyložit podle pravidel v ustanovení §266 obch. zák. Jestliže strany v čl. 9. bodě 9.3 rámcové smlouvy dohodly povinnost zhotovitele vadu odstranit buď opravou, nebo výměnou výrobku, žalobkyně toto ustanovení interpretovala tak, že dané ustanovení neuvádí (a proto vylučuje) jako způsob odstranění vady výrobku poskytnutí slevy. Pokud se odvolací soud v situaci, kdy strany interpretovaly jedno ustanovení smlouvy odlišně, spokojil s (nesprávně provedeným) gramatickým výkladem, aniž by přistoupil k interpretaci podle ustanovení §266 obch. zák., odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále formuluje otázku pravomoci odvolacího soudu zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost (bod V.3.2 dovolání) a zdůrazňuje, že soud prvního stupně provedl důkaz znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, která žalovaná navrhovala k prokázání existence vad, tyto důkazy hodnotil a uzavřel, že existence vad nebyla prokázána. Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně se těmito důkazy nezabýval, je proto nesprávný. Jestliže za těchto okolností označil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítnutí vzájemného návrhu za nepřezkoumatelný, je jeho rozhodnutí nesprávné.
Závěrem dovolatelka namítá porušení základních práv, konkrétně práva na odůvodnění soudního rozhodnutí a práva na soudní ochranu.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve druhém výroku změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výroku I. i II. potvrzuje a ve výroku III. zrušuje a věc se soudu prvního stupně nevrací, a aby žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů. V případě, že dovolací soud napadené rozhodnutí nezmění, navrhuje, aby je ve druhém výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, přičemž co do přípustnosti uvedla, že „zásadní právní význam napadeného rozsudku po právní stránce spatřuje dovolatel v tom, že řeší právní otázku, na které je napadený rozsudek, co do výroku I. z právního hlediska založen“. Dovolatelka má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu byla obdobná otázka již několikrát řešena, „odvolací soud však posoudil shora nastíněnou otázku jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v rozsahu prvního výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl jako nedůvodné, a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolání žalobkyně:
Nejvyšší soud považuje dovolání žalobkyně podle ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení dovolatelkou předestřené otázky výkladu čl. 9. bodu 9.3 rámcové smlouvy (bod V.3.1 dovolání), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či jeho rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010; citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
Podle čl. 9. bodu 9.3 rámcové smlouvy zhotovitel je povinen se k reklamaci písemně vyjádřit nejpozději do pěti pracovních dnů od data jejího doručení zhotoviteli a oprávněnou reklamaci bezplatně vyřídit nejpozději ve lhůtě 30 kalendářních dnů od data jejího doručení zhotoviteli, a to opravou nebo výměnou výrobku na náklady zhotovitele. O dobu vyřízení oprávněného nároku z reklamace se prodlužuje záruční doba. V případě, že zhotovitel bude v prodlení s vyřízením oprávněné reklamace po dobu 4 měsíců, je objednatel oprávněn zajistit u jiného subjektu náhradní plnění a po zhotoviteli požadovat náhradu vynaložených nákladů.
Odvolací soud při zkoumání obsahu ujednání v čl. 9. bodu 9.3 (jeho smyslu a účelu v kontextu smlouvy) výše uvedených judikatorních závěrů nedbal a výkladem smlouvy se nezabýval. Závěr o tom, že smlouva umožňovala v případě vady výrobku uplatnit nárok na slevu, založil toliko na konstatování, že zjištění soudu prvního stupně „nemá oporu ve znění tohoto ustanovení smlouvy“. Taková argumentace jako výkladový prostředek nemůže obstát, neboť odvolací soud nejenže neprovedl výklad projevu vůle účastníků předmětné smlouvy ve smyslu ustanovení §35 obč. zák. a §266 obch. zák., natož aby se zabýval při výkladu předmětných smluvních ujednání též prostředky gramatickými, logickými a systematickými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017).
Za této situace je zjevné, že dovoláním zpochybněné posouzení ujednání v čl. 9. bodě 9.3 smlouvy odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolatelka dále předestřela otázku podmínek pro kasaci jednoho výroku pro jeho závislost na jiném výroku (bod V.2.1 dovolání).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil, že za závislý se považuje takový výrok, jehož obsah je svázán s jiným výrokem téhož rozsudku nebo usnesení v tom smyslu, že nemůže sám o sobě obstát, kdyby tento jiný („panující“) výrok byl zrušen nebo změněn. Závislým je např. výrok o výchově a výživě dítěte na výroku rozsudku o určení otcovství, výrok o výživném dítěte na výroku o jeho výchově, výrok o náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru apod. Povaha závislého výroku vyžaduje, aby byl svým osudem spojen s výrokem, který je pro něj určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2053/2015, či jeho usnesení ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4635/2016, na které správně odkazuje dovolatelka).
Odvolací soud v odůvodnění k části rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se smluvní pokuty toliko uvedl, že „zrušil rozsudek soudu prvního stupně i do smluvní pokuty žalobcem vymáhané v celkové výši Kč 1 226 606,20 Kč, neboť shora uvedená obrana žalovaného zasahuje i do této části výroku“.
I kdyby bylo možno dovodit, že „shora uvedenou obranou žalovaného“ měl odvolací soud na mysli „obranu žalované spočívající v uplatnění pohledávek ve výši 405 312,60 Kč a 54 216 Kč“, které měly vzniknout v důsledku nutnosti odstranit tvrzené vady, závislost výroku o smluvní pokutě na výroku o kupní ceně z předložené „argumentace“ neplyne. Odvolací soud zmíněnou obranu žalované (částky 405 312,60 Kč a 54 216 Kč, po přepočtu šlo o 18 127 EUR) započetl na nedoplatek kupní ceny (konkrétně „na nejstarší pohledávky žalobce“). Není tedy zřejmé, v čem by měla závislost výroků spočívat, když zmíněné částky nelze započíst podruhé, tentokrát na smluvní pokutu. Nadto obrana žalované týkající se částek 405 312,60 Kč a 54 216 Kč ani nepokrývá celou smluvní pokutu, jež dosahuje částky 1 251 073,83 Kč. Ze započtení pohledávek ze strany žalované nelze ani dovozovat, že žalovaná nebyla v prodlení se zaplacením kupní ceny a že tedy žalobkyni nevznikl nárok na smluvní pokutu. Pokud odvolací soud spatřoval závislost výroků v jiné skutečnosti, není z odůvodnění jeho rozhodnutí tato zjistitelná.
Navíc nutno podotknout, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně co do smluvní pokuty v částce 1 251 073,83 Kč, přestože se v odůvodnění zabýval toliko částkou 1 226 606,20 Kč. Ke smluvní pokutě ve výši 24 467 Kč v jeho rozhodnutí chybí jakákoli argumentace.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že soud má v písemném vyhotovení rozhodnutí uvést konkrétní důvody svého rozhodnutí, neboť neuvede-li právně relevantní skutečnosti v odůvodnění, je rozhodnutí nepřezkoumatelné, což z pohledu dovolacího řízení naplňuje důvod k vydání kasačního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011, či jeho rozsudek ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015). Nevypořádal-li se odvolací soud s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro právní posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto okolnosti ponechal při svém právním posouzení zcela stranou (jako by jich nebylo), stává se takový rozsudek nepřezkoumatelným (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009, či výše citovaný rozsudek ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015).
Výše uvedeným požadavkům odvolací soud nedostál, z jeho rozhodnutí neplyne, že by výrok o smluvní pokutě byl závislý na jiném výroku. Jeho rozhodnutí je proto co do smluvní pokuty v částce 1 251 073,83 Kč nepřezkoumatelné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou i v této části uplatněn právem.
Dovolatelka předložila též „otázku pravomoci odvolacího soudu zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost“ (bod V.1.3 dovolání). K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který též dovolatelka odkazuje). Uzavřel, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
V projednávané věci je nutno přisvědčit tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí soudu prvního stupně není nepřezkoumatelné, soud prvního stupně své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a neomezil strany v uplatnění jejich práv. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu částek 405 312,60 Kč a 54 216 Kč podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (kterým argumentoval odvolací soud), proto není dán a právní posouzení odvolacího soudu je i v této části nesprávné.
Stejně tak nelze přisvědčit odvolacímu soudu, jestliže zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., „jelikož žalovaná prokazovala existenci vad zboží znaleckým posudkem a dalšími důkazy, kterými se soud nezabýval“. Toto jeho tvrzení nemá oporu v obsahu spisu, soud při jednání důkaz znaleckým posudkem i odbornými vyjádřeními provedl (srov. č. l. 427 spisu) a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z nich neměl za prokázáno, že zboží dodané žalobkyní mělo vady. Konkrétně ke znaleckému posudku uvedl, že došlo k přezkoumání pouze čtyř kusů, což s ohledem na počet kusů dodaných žalobkyní (desítky tisíc) žalované nemá vypovídací hodnotu. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud i v této části postupoval nesprávně, zrušil-li rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. pro nepřezkoumatelnost.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění rozhodnutí (bod VI.1 dovolání), je tato výtka oprávněná. Třebaže - jak bylo uvedeno výše - odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, je to právě jeho rozhodnutí, které je na hraně přezkoumatelnosti. Orientace v odůvodnění je obtížná, jen se zvýšeným úsilím lze zjistit, jak odvolací soud různé pohledávky započítával a k čemu se která argumentace vztahuje. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud ani nevyčerpal celý předmět řízení (viz výše argumentace ke smluvní pokutě).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném druhém výroku zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Zbývajícími dovolacími námitkami se dovolací soud již nezabýval, neboť s ohledem na výsledek dovolacího přezkumu by to bylo nadbytečné a tudíž nehospodárné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
K dovolání žalované:
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka patrně přehlédla, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Označila-li žalovaná jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „odvolací soud však posoudil shora nastíněnou otázku jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedla. Odkazuje-li na „rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 82/88“ a „stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj. 87/70“, přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde. V citovaném rozsudku je výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ČR, stanovisko Nejvyššího soudu rovněž není rozhodnutím o dovolání. V době vydání dovolatelkou jmenovaných rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. zákon č. 99/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 1991). Citované rozhodnutí a stanovisko proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu