ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1732.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1732/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce M. Š. , podnikatele, se sídlem v Těmicích 149, PSČ 394 96, identifikační číslo osoby 47227524, zastoupeného Mgr. Martinem Slimákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, proti žalované České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, PSČ 147 00, o zaplacení částky 225.476,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 326/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 35 Co 531/2011-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. srpna 2011, č. j. 21 C 326/2010-43, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 225.476,44 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem).
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatelem otevřená otázka vztahu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. oproti jeho přesvědčení v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla, a to rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nelze přitom dovodit, že se soudy nižších stupňů od závěrů v tomto rozhodnutí přijatých odchýlily; podle obsahu spisu je zřejmé (srov. protokol o jednání konaném dne 4. května 2011), že soud prvního stupně poskytl dovolateli poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala (uplynutím lhůty jím stanovené k doplnění tvrzení a podání návrhů na provedení důkazů – srov. §118 odst. 1 větu druhou o. s. ř.) koncentrace řízení.
K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nevede ani druhá z předestřených právních otázek, neboť nelze přisvědčit dovolateli, že rozhodnutí odvolacího soudu (jímž nebyl zmíněný procesní postup soudu prvního stupně shledán vadným) se odchyluje od ustálené judikatury, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009. Jestliže soud prvního stupně poté, co provedl důkazy navržené dovolatelem, též jím předloženým znaleckým posudkem, poučil dovolatele o potřebě doplnit tvrzení o skutečnostech významných pro zjištění výše ušlého zisku a navrhnout k těmto tvrzením důkazy, pak nemohlo být rozumných pochybností o tom, že tento znalecký posudek vyhodnotil (předběžně, neboť definitivní hodnocení důkazů je až věcí meritorního rozhodnutí) jako důkaz, z něhož zjištění o výši ušlého zisku učinit nelze. Tím spíše to platí v situaci, kdy (jak vyplývá z protokolu o jednání) soud prvního stupně ještě před zahájením jednání seznámil účastníky se svými pochybnostmi stran podkladů, z nichž znalec vycházel.
Otázka splňující kritéria vymezená v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Výtkou procesních vad, jíž se neotevírá řešení otázky procesního práva, je totiž uplatněn dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. citovaný §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). To pak, že na procesní situaci, kdy účastník zmešká lhůtu stanovenou soudem podle ustanovení §118 odst. 1 věty druhé o. s. ř. v důsledku toho, že doplňující podání adresuje a zašle jinému než procesnímu soudu, se nevztahuje ustanovení §42 odst. 2 o. s. ř. (a nejsou tu předpoklady ani k jeho aplikaci per analogiam), je zcela zřejmé. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008).
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložila. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalované tak náleží mimosmluvní odměna v částce 9.540,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn 30. července 2012, (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.066,40 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 11.906,40 Kč je dovolatel povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu