ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2249.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2249/2019-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ČEPS, a. s. , se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, PSČ 101 52, identifikační číslo osoby 25702556, proti žalované OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 192/79, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Janem Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o zaplacení částky 45 742 796,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 156/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 15 Co 355/2018-57, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 15 Co 355/2018-57, se mění takto:
1. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 6. 2018, č. j. 16 C 156/2017-44, ve výrocích pod body I, II a IV se potvrzuje .
2. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 6. 2018, č. j. 16 C 156/2017-44, ve výroku pod bodem V se mění tak, že po právní moci tohoto usnesení se žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 645 942,40 Kč.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 80 133,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci po žalované domáhala zaplacení částky 45 742 796,81 Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalovaná se o uvedenou částku na její úkor bezdůvodně obohatila, neboť jako operátor trhu elektřinou v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 od žalobkyně jako provozovatele přenosové soustavy a zprostředkovatele plateb mezi výrobci elektřiny a žalovanou vybírala bez právního důvodu část složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále též jen „příspěvek na podporu elektřiny“) ve smyslu §13 odst. 1 a §28 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, dále jen „zákon“ č. 165/2012 Sb.“).
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 16 C 156/2017-44, rozhodl tak, že řízení se zastavuje (výrok pod bodem I) a věc bude postoupena Energetickému regulačnímu úřadu (výrok pod bodem II), zamítl námitku litispendence vznesenou žalovanou (výrok pod bodem III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 228 399 Kč (výrok pod bodem IV) a rozhodl, že žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku žalobkyni ve výši 2 016 279,44 Kč (výrok pod bodem V).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se nejedná o spor nebo jinou věc vyplývající z poměrů soukromého práva a ve věci tedy podle §7 odst. 1 občanského soudního řádu není dána pravomoc civilních soudů. Konstatoval, že předmětem sporu mezi účastníky jsou otázky spojené se státní podporou energie z obnovitelných zdrojů, na základě čehož usoudil, že jde o věc vyplývající z veřejného práva, a cestou aplikace ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. a §17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), dovodil, že spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů má pravomoc rozhodovat Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně, směřujícímu proti výrokům pod body I, II, IV a V, v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje a věc se nepostupuje Energetickému regulačnímu úřadu.
Odvolací soud vyšel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4165/2017 (jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ), v nichž dovolací soud zaujal názor, že spor o bezdůvodné obohacení má jiný charakter než spor o splnění povinnosti ze smlouvy či ze zákona, neboť je v něm třeba zkoumat, zda bylo poskytnuto majetkové plnění, zda existoval odpovídající právní titul pro jeho poskytnutí, zda tím došlo na úkor oprávněné osoby k majetkovému prospěchu povinné osoby a vznikl tak závazkový vztah z bezdůvodného obohacení. Posouzení existence případné smluvní či zákonné povinnosti plnění je v takovém sporu pouze otázkou předběžnou, a i když by o takové otázce příslušelo rozhodovat jinému orgánu, nezakládá to pravomoc takového orgánu rozhodovat též o samotném předmětu sporu. Na základě toho odvolací soud zavřel, že předmětem sporu je tvrzený závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, jenž sám o sobě není vztahem založeným na základě zákona č. 165/2012 Sb. či týkajícím se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je v rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně, totiž otázky, „který orgán má pravomoc rozhodnout o nároku provozovatele přenosové soustavy vůči operátorovi trhu s elektřinou na vydání bezdůvodného obohacení založeného nesprávnou výší platby příspěvku na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, jež je složkou ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, respektive zda má tuto pravomoc soud v civilním řízení, nebo ERÚ“.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vycházel pouze z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 a 23 Cdo 4165/2017, aniž by se zabýval pozdější rozhodovací praxí týkající se obdobných věcí. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2018 (správně ze dne 9. 7. 2018), sp. zn. 23 Cdo 258/2018 (uveřejněné pod číslem 71/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 71/2019“), ve kterém měl dovolací soud ve vztahu k příslušnosti ve věci týkající se příspěvku na podporu elektřiny dojít ke zcela opačnému závěru. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že mezi účastníky se jedná o soukromoprávní vztah, na případy týkající se financování příspěvku na elektřinu se však vztahuje výjimka dle §7 odst. 1 občanského soudního řádu, podle níž soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Odvolací soud se dle mínění dovolatelky též odchýlil od aktuální rozhodovací praxe zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“ a „zákon č. 131/2002 Sb.“), zejména od jeho usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017-17 (správně č. j. Konf 45/2017-14; jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 3859/2019 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), pročež dalším možným důvodem přípustnosti dovolání je, že předmětná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad právní moci napadeného usnesení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, který orgán má pravomoc projednat a rozhodnout spor o vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tak, že provozovatel přenosové soustavy plnil operátorovi trhu nad rámec své povinnosti hradit mu náklady spojené s podporou elektřiny podle zákona č. 165/2012 Sb., odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož Nejvyšší soud nehodlá svou rozhodovací praxi v řešení této otázky měnit (řešit ji jinak), pojí se s takto založenou přípustností dovolání nutně též závěr o jeho důvodnosti.
Podle §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2).
Podle §52 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb. ERÚ rozhoduje spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, podpory decentrální výroby elektřiny, podpory tepla a podpory biometanu (odstavec 1). ERÚ rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle §51 (odstavec 2).
Podle §13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.
Ustanovení §28 téhož zákona stanoví, že cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny hradí a) zákazník za množství elektřiny jím spotřebované, b) výrobce provozující výrobnu elektřiny za množství elektřiny jím spotřebované včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy, c) provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy za ostatní spotřebu, s výjimkou množství elektřiny spotřebované pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren, spotřebované zákazníkem v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy, spotřebované pro technologickou vlastní spotřebu elektřiny a spotřebované pro pokrytí ztrát v přenosové a distribuční soustavě (odstavec 4). Provozovatel přenosové soustavy a provozovatel distribuční soustavy hradí operátorovi trhu finanční prostředky získané na základě účtování ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle odstavce 4 (odstavec 5, věta první).
Odkaz dovolatelky na rozhodnutí R 71/2019 je nepřípadný; v něm dovolací soud řešil otázku pravomoci k rozhodování sporu o peněžité plnění k financování podpory podle zákona č. 165/2012 Sb., tedy o splnění povinnosti hradit příspěvek na podporu elektřiny, nikoliv k rozhodování sporu o vrácení takového plnění (jeho části), které bylo poskytnuto bez právního důvodu, tedy o vydání bezdůvodného obohacení. Argumentace rozhodnutím zvláštního senátu sp. zn. Konf 45/2017 (dále též jen „Konf 45/2017“) je však opodstatněná.
V tomto rozhodnutí se zvláštní senát zabýval otázkou pravomoci rozhodnout spor, v němž se výrobce elektřiny domáhal po provozovateli regionální distribuční soustavy vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tak, že regionálnímu distributorovi zaplatil jím neoprávněně (bez opory v zákoně, konkrétně v §28 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném do 1. 10. 2013) vyúčtované platby složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny též z elektřiny, kterou výrobce v období měsíců leden až září 2013 vyrobil a sám spotřeboval, aniž využil služeb provozovatele regionální distribuční soustavy. Zvláštní senát uzavřel, že pravomoc ERÚ dle ustanovení §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb.; k rozhodnutí v předmětné věci je tedy příslušný správní orgán – ERÚ. Zvláštní senát usoudil, že neexistuje principiální rozdíl mezi situací, kdy jedna ze smluvních stran odmítne poskytnout plnění, a situací, kdy sice plnění poskytne, ale žádá je zpět; samotná existence poskytnutého plnění nemůže být rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán takový spor rozhodnout. Podstata sporu je v obou případech stejná: jde o posouzení, zda zákazník distribuce je (byl) povinen provozovateli distribuční soustavy splnit peněžitou povinnost sjednanou na základě zákona č. 165/2012 Sb. Zvláštní senát se vymezil též ke své předchozí odchylné judikatuře a označil ji za překonanou.
Ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. stanoví, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Ústavní soud vysvětlil již v nálezu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, uveřejněném pod číslem 234/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, nýbrž i precedenčně dopadá na všechny obdobné případy. Nejvyšší soud pak vyložil např. v usneseních ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011, a ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 787/2013, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je vzhledem k §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné nejen pro ty soudy, jež jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy. V usnesení sp. zn. 32 Cdo 2431/2011 Nejvyšší soud dodal, je-li rozhodnutí zvláštního senátu závazné pro soudy, pak je závazné též pro soud dovolací.
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi na změnu v judikatuře zvláštního senátu reagoval. Ve sporu mezi týmiž účastníky, o něž jde ve zde souzené věci, o zaplacení peněžní částky, o níž se měla žalovaná (OTE, a. s.) jako operátor trhu bezdůvodně obohatit na úkor žalobkyně (ČEPS, a. s.) jako provozovatele přenosově soustavy tím, že v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 na složce ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny zaplatila žalované více, než měla, Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017, že na věc dopadají závěry rozhodnutí zvláštního senátu sp. zn. Konf 45/2017, pročež je třeba uzavřít, že právní kvalifikace žalované pohledávky žalobkyní jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nevyjímá spor, jehož samotným základem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., z dosahu pravomoci ERÚ ve smyslu §52 odst. 2 tohoto zákona. Dodal, že s ohledem na závěry Konf 45/2017 je nutno považovat za překonanou část jeho dosavadní rozhodovací praxe, podle níž v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení není dána pravomoc ERÚ ve smyslu §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., nýbrž pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Za překonaná výslovně označil mimo jiné též svá usnesení sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 a sp. zn. 23 Cdo 4165/2017, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném usnesení.
Tyto závěry se v plné míře uplatní též ve zde souzené věci; změny, které s sebou přinesla novela zákona 165/2012 Sb. provedená s účinností od 2. 10. 2013 zákonem č. 310/2013 Sb., nejsou pro řešení předmětné otázky procesního práva relevantní.
V řešení otázky procesního práva, na níž spočívá napadené rozhodnutí, tedy došlo v rozhodovací praxi dovolacího soudu ke změně a odvolací soud se při jejím řešení od změněné rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. To je dáno objektivně, bez zřetele na to, že ke změně došlo až následně a že odvolací soud nemohl vzhledem k časovým souvislostem dost dobře postřehnout včas ani změnu v rozhodovací praxi zvláštního senátu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dosavadní výsledky řízení umožňují, aby o věci rozhodl přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a IV, v nichž je věcně správné (§219 o. s. ř.), bez zřetele na nepřesnou úvahu tohoto soudu o tom, že posuzovaný vztah je vztahem veřejného práva. Posuzovaný vztah je vztahem soukromoprávním (srov. R 71/2019), respektive převážně soukromoprávním (srov. např. rozhodnutí zvláštního senátu sp. zn. Konf 45/2017), a pravomoc ERÚ je v intencích ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. založena zákonem, ustanovením §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., jde tedy o případ, kdy je spor svou podstatou soukromoprávní zákonem vyňat z pravomoci soudů a svěřen správnímu orgánu. Ostatně jen proto je také podle §7 odst. 2 o. s. ř. projednáván soudy v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř.
Žalované, která byla v řízení před odvolacím soudem úspěšná (srov. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.), v něm podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, která byla v dovolacím řízení úspěšná a má tudíž právo na náhradu nákladů v něm účelně vynaložených, v něm vynaložila částku 4 000 Kč na soudní poplatek z dovolání. Vedle toho má právo na náhradu nákladů za zastoupení advokátem (§137 odst. 1 o. s. ř.) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [dále jen „AT“]. Protože hodnota sporu se odvíjí od částky plnění (§8 odst. 1 AT), v tomto případě od částky 45 742 769,81 Kč, náleží žalované za jeden úkon právní služby (za dovolání) náhrada ve výši 62 620 Kč (§7 bod 7 AT), spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 AT) a náhradou DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 21%, celkem tedy 76 133,20 Kč.
Chybné akcesorické rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku z žaloby Nejvyšší soud změnil. Podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Zaplatila-li žalobkyně soudní poplatek za žalobu ve výši 2 057 428 Kč, pak soudem prvního stupně vrácená částka 2 016 279,44 Kč nepředstavuje 80 % zaplaceného poplatku, nýbrž 98 %. Správně má být žalobkyni vrácena pouze částka 1 645 942,40 Kč.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uveřejněného pod číslem 154/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu žalované na odklad právní moci napadeného rozhodnutí; v důsledku rozhodnutí o samotném dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu