ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4165.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4165/2017-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyň a) ČEZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby 45274649, b) Elektrárna Počerady, a. s. , se sídlem v Praze, Duhová 1444/2, identifikační číslo osoby 24288110, zastoupené A. V., obecnou zmocněnkyní, c) Elektrárna Tisová, a. s. , se sídlem v Březové, Tisová 2, identifikační číslo osoby 29160189, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovaným 1) ČEPS, a. s. , se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby 25702556, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, 2) OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8 - Karlín, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 80/2016, o dovolání žalobkyně a) a žalobkyně c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-330, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-345, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-330, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-345, se ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobkyní c) a žalovanými ve výrocích I., VIII. a IX., a dále pak ve výrocích II., IV., V. a VII. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 27. 12. 2016, č. j. 9 C 80/2016-286, zamítl námitku nedostatku pravomoci soudu, kterou vznesla žalovaná 2) (bod I. výroku), a dále rozhodl, že se nepřipouští vstup ČR, jednající prostřednictvím Ministerstva průmyslu a obchodu, jako vedlejšího účastníka do řízení (bod II. výroku).
V projednávané věci se žalobkyně proti žalovaným domáhají zaplacení peněžitých částek v žalobě specifikovaných a svůj nárok zdůvodňují uzavřenými smluvními závazky mezi účastníky, a to ze dne 18. 12. 2012, č. 3240/13/009/520 a č. 3240/13/021/500, o poskytování služeb přenosové soustavy v roce 2013. V důsledku porušení čl. VI. bod 6 Smluv se domáhají po žalovaných bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít tím, že v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 v důsledku změny právní úpravy neměl operátor trhu, tj. žalovaná 2), právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla, kdy tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy, tj. žalovanou 1), z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Ustanovení §33 odst. 2 vyhlášky č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, bylo vyhláškou č. 438/2012 Sb. zrušeno bez náhrady ke dni 31. 12. 2012 a žalobkyně jako výrobci elektřiny v rozhodném období (od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) i nadále příspěvek na podporované zdroje energie (dále též „příspěvek na POZE“) za tzv. lokální spotřebu odváděly.
Soud prvního stupně námitku žalované 2) ohledně nedostatku pravomoci soudu zamítl s odůvodněním, že s ohledem na předmět sporu, kdy se žalobkyně domáhají po žalovaných nároku z titulu bezdůvodného obohacení, které dle žalobkyň spočívá v tom, že žalované přijímaly od žalobkyň peněžité plnění v situaci, kdy důvod k tomuto plnění, povinnost stanovená právním předpisem byla bez náhrady od 1. 1. 2013 zrušena a žalované se ve Smlouvách zavázaly, že změna právní úpravy bude ve smluvním vztahu reflektována, jde v předmětné věci o nárok, který spadá do projednávání soudu v občanském civilním řízení.
K odvolání žalované 2) odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, č. j. 25 Co 45/2017-345, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku pod bodem I. o námitce nedostatku pravomoci soudu zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Energetickému regulačnímu úřadu (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího (druhý až devátý výrok).
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že námitka nedostatku pravomoci soudu je důvodná. Dle názoru odvolacího soudu jde v předmětné věci o spor týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla (§17 odst. 7 písm. d/ zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů – dále jen „energetický zákon“), jehož předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), nebo sjednané na základě tohoto zákona (§52 zákona o POZE). Odvolací soud uzavřel, že se jedná o spor vyplývající z poměrů soukromého práva, který podle zákona projednává a rozhoduje o něm jiný orgán než soud (§7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“), a to Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“), jehož pravomoc je dána zákonem (§17 odst. 7 písm. d/ energetického zákona a §52 zákona o POZE).
Proti usnesení odvolacího soudu podaly společným podáním dovolání žalobkyně a) a žalobkyně b). Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním též žalobkyně c). Řízení o dovolání žalobkyně b) – Elektrárna Počerady, a. s., identifikační číslo osoby 24288110 – bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku dle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 7. 2017, č. j. 9 C 80/2016-478.
Žalobkyně a) považuje své dovolání za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje v závěru odvolacího soudu, jenž stanovil, že pravomoc rozhodnout o nároku žalobkyně a), tj. výrobce elektřiny, vůči žalovaným, tj. provozovateli přenosové soustavy, potažmo operátorovi trhu, ve věci vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v uhrazení příspěvku na podporu elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů energie, druhotných energetických zdrojů a vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, bez právního důvodu, je dána ERÚ.
V dovolání žalobkyně a) namítá, že v relevantním období, tj. od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, neměl být příspěvek na POZE za tzv. lokální spotřebu vybírán, neboť takové jednání nemělo legislativní oporu, tedy je zde na straně žalovaných dáno bezdůvodné obohacení, když ze strany žalobkyně a) bylo plněno bez právního důvodu. Předmětný spor je tak sporem občanskoprávním, jehož meritem věci je uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (žalobkyně a/ v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů – dále jen „zvláštní senát“, ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7). Uzavírá, že předmětný spor o vydání bezdůvodného obohacení je sporem soukromoprávním (existujícím na smluvním základu), jehož obsahem je diskutovaný výběr prostředků pro financování podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, nikoliv ale samotná podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Zákon o POZE, ani energetický zákon výslovně nezakládají pro tento druh sporu pravomoc ERÚ, přičemž s ohledem na znění relevantních zákonných ustanovení a související judikatury nelze v této věci přistoupit na rozšiřující výklad a přiznat tak ERÚ pravomoc rozhodnout dotčený spor.
Žalobkyně c) k přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. uvádí, že napadené usnesení odvolacího soudu je závislé na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se nikoli co do předmětu sporu věci shodné, ale věci obdobné (odkazuje přitom v souvislosti s posouzením otázky, zda je či není ve věci daného sporu založena pravomoc obecného soudu, především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4202/2011, a dále na usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 7. 2015, č. j. Konf 30/2014-8, ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, a ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 18/2007-14).
Dovoláním napadené usnesení je dále dle žalobkyně c) závislé na vyřešení otázky procesního práva, která pro danou konkrétní věc nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to zda je dána k projednání a rozhodování sporu mezi žalobkyněmi a), b) a c), jakožto výrobci elektřiny, a žalovanou 1), jakožto provozovatelem přenosové soustavy, a žalovanou 2), jako operátorem trhu, o vydání bezdůvodného obohacení, kterého se mělo dostat žalované 1) plněním poskytnutým z neplatného ujednání smlouvy uzavřené mezi žalobkyněmi a), b) a c) a žalovanou 1), a/nebo žalované 2) přijetím plnění bez právního důvodu, když žalovaná 2) nebyla oprávněna žádat (účtovat) vůči žalované 1) částky představující náklady související s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů ve vztahu k elektřině představující tzv. lokální spotřebu, výslovně podle ustanovení §52 zákona o POZE ve spojení s ustanovením §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona pravomoc ERÚ. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), kdy dle jejího názoru odvolací soud nesprávně právně posoudil předmět sporu a návazně pak rovněž dospěl k nesprávné aplikaci ustanovení §52 zákona o POZE a ustanovení §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona.
K dovolání žalobkyň a) a c) se vyjádřila žalovaná 2) v tom smyslu, že v předmětné věci se jedná o spor, jehož rozhodnutí spadá do pravomoci ERÚ, a navrhla dovolání žalobkyň zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a v případě žalobkyně a) v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., v případě žalobkyně c) v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a) i c) jsou podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustná, když žalobkyněmi shodně předestřenou právní otázku – tj. který orgán má pravomoc projednat a rozhodnout spor výše vymezený – odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dovolání jsou i důvodná.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
Podle §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů, Energetický regulační úřad rozhoduje spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla, elektřiny vyrobené z druhotných energetických zdrojů nebo tepla z obnovitelných zdrojů a spory o výši náhrady při dispečerském řízení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů energie podle §26 odst. 6.
Podle §52 zákona o POZE, ve znění pozdějších předpisů, Úřad (ERÚ) rozhoduje spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla (odst. 1). Úřad (ERÚ) rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle §51 (odst. 2).
K otázce určení pravomoci se Nejvyšší soud ve skutkově obdobné situaci již vyjádřil, a to v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017. V uvedené věci se žalobkyně domáhala zaplacení finanční částky na základě tvrzení, že žalované (pozn. jako žalovaná 1/ shodně jako v nyní projednávané věci vystupovala společnost ČEPS, a. s., a jako žalovaná 2/ shodně jako v nyní projednávané věci společnost OTE, a. s.) se na její úkor bezdůvodně obohatily tím, že na základě smlouvy o poskytování služeb přenosové soustavy uzavřené mezi žalobkyní jako držitelkou licence na výrobu elektřiny a žalovanou 1) jako provozovatelkou přenosové soustavy podle §50 odst. 4 energetického zákona a podle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, platila žalované 1) jako jednu ze složek regulované ceny za službu přenosu elektřiny cenu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů i za část vyrobené elektřiny spotřebované žalobkyní v jejích areálech, tj. za tzv. „lokální spotřebu“ elektřiny, která nebyla dodávána do distribuční soustavy. Podle žalobkyně jí nebyla žalovaná 1) oprávněna v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 příspěvek na POZE z lokální spotřeby účtovat, neboť to neumožňoval energetický zákon ani zákon o POZE, a proto považovala smluvní ujednání o povinnosti jeho placení za neplatné pro rozpor se zákonem. Zaplacené příspěvky na POZE měly být následně odváděny žalované 2), která je žalované 1) účtovala, byť žalovaná 2) nebyla oprávněna podle zákona o POZE či podle prováděcích právních předpisů vydaných na jeho základě takový příspěvek na POZE z lokální spotřeby žádat.
Nejvyšší soud přitom v citovaném usnesení dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí sporů o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být získáno od výrobce elektřiny provozovatelem přenosové soustavy a operátorem trhu na základě neplatného ujednání ve smlouvě o přenosu elektřiny uzavřené podle §50 odst. 4 energetického zákona přijetím plateb ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.
Své rozhodnutí odůvodnil s tím, že vzhledem k důvodům, o které dovolatelka opírá žalobou uplatněné právo na peněžité plnění (k tvrzenému skutku), jde ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. získaného žalovanou 1) plněním z neplatného právního úkonu, popřípadě získaného plněním bez právního důvodu žalovanou 2), s níž neměla dovolatelka žádný smluvní či jiný závazkový vztah. Takto vymezený nárok lze nepochybně charakterizovat jako nárok vyplývající ze soukromoprávních vztahů, které se vyznačují rovným postavením účastníků, neboť pro vztah účastníků neplatí, že by některý z nich měl vůči jinému nadřazené postavení a byl oprávněn rozhodovat o jeho právech a povinnostech a vynucovat plnění autoritativně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005, nebo usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 3. 2012, č. j. Konf 93/2011-9).
K rozhodování o věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů jsou povolány především soudy (srov. §7 odst. 1 o. s. ř.). Pravomoc jiného (správního) orgánu může být výjimečně založena výslovným ustanovením zákona. Ustanovení §17 odst. 7 písm. a) až e) energetického zákona i §52 odst. 1, 2 zákona o POZE svěřují ERÚ pravomoc k rozhodování některých sporů vyplývajících ze soukromoprávních vztahů. Tyto výluky z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch správního orgánů však je třeba vykládat restriktivně, neboť odnímají soudům jejich nejvlastnější pravomoc. Existují-li pochybnosti o tom, zda takovou výjimku zvláštní zákon skutečně stanoví, musí být uplatněn výklad upřednostňující obecnou rozhodovací pravomoc soudů (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 13. 10. 2005, č. j. Konf 99/2004-5, uveřejněné pod č. 1478/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze dne 13. 4. 2010, č. j. Konf 108/2009-11, uveřejněné pod č. 2275/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze dne 14. 7. 2015, č. j. Konf 26/2014-18, uveřejněné pod č. 3298/2015 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebo ze dne 4. 12. 2017, č. j. Konf 13/2016-20).
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 poté dovodil, že na projednávanou věc nedopadají ustanovení §17 odst. 7 písm. a), b), c) ani e) energetického zákona, přičemž pravomoc ERÚ nevyplývá ani z §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona či z §52 odst. 1, 2 zákona o POZE. Tato ustanovení je třeba s ohledem na výše uvedený princip posuzování výluk z rozhodovací pravomoci soudů vykládat nejen restriktivně, ale též v souvislosti s účelem, pro který byla ERÚ svěřena pravomoc rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE nebo sjednané na základě tohoto zákona, spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a další obdobné spory vymezené v těchto ustanoveních.
Slovní spojení „týkající se podpory výroby elektřiny“ nebo „týkající se podpory elektřiny“ použité v §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona a v §52 odst. 1 zákona o POZE však nelze vykládat extenzivně, neboť podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů se může (byť vzdáleně) týkat široká škála soukromoprávních sporů, avšak pouze v rámci některých z nich bude namístě, aby ERÚ naplňoval svou zákonem definovanou roli nezávislého regulačního orgánu v odvětví energetiky a měl tak i pravomoc k rozhodování takových sporů.
V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 Nejvyšší soud konečně též vyložil, že „spor o bezdůvodné obohacení má jiný charakter než spor o splnění povinnosti ze smlouvy či ze zákona. V případě sporu o bezdůvodné obohacení je třeba zkoumat, zda bylo poskytnuto majetkové plnění, zda existoval odpovídající právní titul pro jeho poskytnutí, zda tím došlo na úkor oprávněné osoby k majetkovému prospěchu povinné osoby a vznikl v souladu s §451 a §489 obč. zák. závazkový vztah. Posouzení existence případné smluvní či zákonné povinnosti plnění je v takovém sporu pouze otázkou předběžnou pro posouzení důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Skutečnost, že o předběžné otázce by příslušelo rozhodovat jinému orgánu, ještě nezakládá pravomoc takového orgánu rozhodovat též o samotném předmětu sporu a nebrání pravomoci soudu, neboť ustanovení §135 o. s. ř. výslovně počítá s možností, aby si soud v řízení učinil úsudek o otázkách, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010). V poměrech projednávané věci je tedy pouze předběžnou otázkou posouzení případné existence povinnosti plnění podle zákona o POZE, resp. platnosti smluvního ujednání o povinnosti poskytnout příspěvek na POZE z lokální spotřeby, tj. otázky týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tato skutečnost neupírá soudu pravomoc k projednání samotného předmětu sporu, kterým je tvrzený závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, jenž sám o sobě není vztahem založeným na základě zákona o POZE či týkajícím se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů“.
Výše uvedené závěry rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 jsou přitom aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, v níž jde, jak patrno z výše vyloženého, o situaci obdobnou.
K pravomoci soudů v případech žalob na vydání bezdůvodného obohacení lze podpůrně poukázat též na závěry rozhodnutí zvláštního senátu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odkazují rovněž žalobkyně a) a c), byť se uvedená rozhodnutí týkají situací odlišných. Z usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005 – 7, se tak například podává, že je-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005, pak k projednání a rozhodnutí sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného provozovatelem veřejné telekomunikační sítě na úkor žalobce tím, že od něho přijal platby, aniž mezi nimi byla uzavřena smlouva o poskytování telekomunikačních služeb, je dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 o. s. ř.
V nyní projednávané věci byl soud prvního stupně toho názoru, že s ohledem na předmět sporu, kdy se žalobkyně domáhají po žalovaných nároku z titulu bezdůvodného obohacení, které dle žalobkyň spočívá v tom, že žalované přijímaly od žalobkyň peněžité plnění v situaci, kdy důvod k tomuto plnění, povinnost stanovená právním předpisem byla bez náhrady od 1. 1. 2013 zrušena a žalované se ve Smlouvách zavázaly, že změna právní úpravy bude ve smluvním vztahu reflektována, jde v předmětné věci o nárok, který spadá do projednávání soudu v občanském civilním řízení.
Odvolací soud oproti tomu dospěl k závěru, že žalobkyně učinily předmětem sporu požadavek na vrácení příspěvku na POZE s odkazem na §28 odst. 4, odst. 5 zákona o POZE, který podle tvrzení žalobkyň nebyla žalovaná 1) v období, které je předmětem sporu, oprávněna vybírat. Dle odvolacího soudu se tak v předmětné věci jedná o spor týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla (§17 odst. 7 písm. d) energetického zákona), jehož předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE nebo sjednané na základě tohoto zákona (§52 zákona o POZE).
Odvolací soud přitom v dovoláním napadeném usnesení rovněž poukázal na to, že předmětem sporu je požadavek na peněžité plnění, které žalobkyně právně kvalifikují jako bezdůvodné obohacení, které dle žalobních tvrzení vzniklo žalovaným na úkor žalobkyň tím, že žalobkyně na základě smluv hradily žalované 1) jako jednu ze složek ceny cenu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů za část spotřeby, která příspěvku nepodléhala. Žalované 1) vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající výši příspěvku na POZE za lokální spotřebu. Na straně žalované 2) došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši odpovídající výši příspěvku na POZE bez DPH za lokální spotřebu.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k důvodům, o které žalobkyně opírají žalobou uplatněné právo na peněžité plnění, je předmětem sporu tvrzený závazkový vztah z bezdůvodného obohacení. K rozhodování o takovém sporu je přitom dle výše uvedených judikatorních závěrů dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Posouzení existence případné smluvní či zákonné povinnosti plnění je pak pouze otázkou předběžnou pro posouzení důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Skutečnost, že o předběžné otázce by příslušelo rozhodovat jinému orgánu, pak ještě nezakládá pravomoc takového orgánu rozhodovat též o samotném předmětu sporu. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru o pravomoci ERÚ, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobkyní c) a žalovanými zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení (tj. ve výrocích II., IV., V. a VII., a dále ve vztahu mezi žalobkyní a/, žalobkyní c/ a žalovanými ve výrocích VIII. a IX.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu