ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2386.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2386/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce města Bechyně , se sídlem v Bechyni, nám. T. G. Masaryka 2, identifikační číslo osoby 00252069, zastoupeného Mgr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, proti žalovanému Ing. L. K. , identifikační číslo osoby 11313382, zastoupenému Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o zaplacení 305 970 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 101/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. ledna 2014, č. j. 15 Co 790/2013-423, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 25. září 2013, č. j. 7 C 101/2010-358, v části vyhovujícího výroku ve věci samé, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 152 985 Kč s 3% úrokem z prodlení p. a. od 1. prosince 2004 do zaplacení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.). Namítá-li dovolatel v rámci své argumentace proti závěru odvolacího soudu o oprávněnosti žalobce odstoupit od předmětné smlouvy o dílo pro prodlení žalovaného, že se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní judikatury, na niž poukazuje (konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 2510/2010, a ze dne 16. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009, na rozsudek téhož soudu uveřejněný pod číslem 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, publikovanou pod číslem 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a která se zabývá výkladem ustanovení §127 a §136 o. s. ř., zcela pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak tomu však v souzené věci není, neboť odvolací soud na řešení těchto otázek (tedy na výkladu a aplikaci uvedených právních norem) napadené rozhodnutí nezaložil.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 5. května 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu