ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2541.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 2541/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S. a.s., proti žalovaným 1) PhDr. D.S., a 2) Mgr. Z. M., obou zastoupených JUDr. A. V., advokátkou o zaplacení .521.205,60 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 45/2004, o dovolání prvního a druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2008, č.j. 4 Cmo 48/2008-67, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se zamítá.
II. Dovolání druhého žalovaného se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2007, č.j. 39 Cm 45/2004-51, připustil dle §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), aby do řízení jako druhý žalovaný vstoupil Mgr. Z. M..
Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nelze dovodit, že by na straně druhého žalovaného bylo možno shledat nedostatek podmínek řízení a že by návrh na jeho přistoupení do řízení na straně žalované byl v rozporu se zásadou hospodárnosti. Odvolací soud podotkl, že souhlasí s argumentem žalovaného 1), že žalobkyně návrhem na přistoupení dalšího účastníka sleduje vyřešení pasivní věcné legitimace toho kterého žalovaného, a dodal, že uvedený procesní krok je „zcela namístě“ a v souladu s procesními právy žalobkyně, neboť ve sporném řízení je to právě ona, kdo svými návrhy může ovlivnit okruh žalovaných účastníků (s výjimkou případu procesního nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení).
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný včasné dovolání, v němž odkázal na odůvodnění svého odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, a navrhl dovolacímu soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Dovolatel argumentuje, že žalobce „nemůže zneužívat“ ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby vyřešil svůj problém s tím, že neví, proti komu má žaloba směřovat, přičemž své tvrzení, že pasivní legitimace v dané věci svědčí rovněž Mgr. Z. M., nikterak nedoložil. Mgr. M. nikdy neměl podnikatelské oprávnění pro nakladatelskou činnost, ani ji nikdy nevykonával, a nemohl tak být účastníkem sdružení nakladatelů. Jedinou osobou, která byla ve smluvním vztahu ohledně žalované pohledávky byl původně žalovaný zemřelý M. S..
Proti usnesení odvolacího soudu podal včasné dovolání rovněž druhý žalovaný, v němž odkázal na odůvodnění svého odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, a navrhl dovolacímu soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Dovolatel v předchozím odvolání uvedl, že nikdy neměl podnikatelské oprávnění pro nakladatelskou činnost, ani ji nikdy nevykonával, v důsledku čehož nebyl ani nemohl být účastníkem sdružení nakladatelů. S původně žalovaným zemřelým M. S. spolupracoval toliko při vedení jeho agendy nakladatele, aniž by to pro Mgr. M. zakládalo nějaká práva či povinnosti ve vztahu ke třetím osobám, pokud jde o nakladatelskou činnost M.S..
Dovolání jsou přípustná podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; nejsou však důvodná.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním prvního žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (prvním žalovaným) zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., se dále zabýval důvodností dovolání.
I když dovolatel neodkazuje výslovně na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahu dovolání je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle tohoto ustanovení, jestliže považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu o tom, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení dle §92 odst. 1 o. s. ř. Uplatněným dovolacím důvodem a rozsahem jeho vymezení je dovolací soud, při respektu k zásadě, že - není-li zde vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. - ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Právní posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2, písm. b) o. s. ř. je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na danou věc nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení vstoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo do má takto do řízení vstoupit je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29.5.2007, sp. zn. 32 Cdo 1389/2007, navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Přistoupení dalšího účastníka řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce), se záměrem, že posléze (po připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení soudem) vezme buď zpět žalobu proti původnímu žalovanému nebo vezme zpět svou žalobu s tím, že v řízení bude pokračovat jen další žalobce (srov. Bureš, J., Drápal, J., Krčmář, Z., Občanský soudní řád, komentář, C. H. BECK, Praha, 7. vydání, strana 405). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení nepochybné, že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2006, pod číslem 18, formuloval právní závěr, podle něhož soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení neposuzuje otázku jeho věcné legitimace. Shodné stanovisko k téže otázce, od něhož nevidí důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, zaujal dovolací soud i ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. například usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, dále též například usnesení ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 903/2004), na které lze v podrobnostech odkázat, jelikož v nich řešil obdobné případy a vyslovil názor, že při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení soud otázku jeho věcné legitimace neřeší. Jak totiž uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2004, sp. zn. 20 Cdo 107/2003, v obdobné věci, v souladu s dispoziční zásadou je na žalobci, aby určil, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesl za toto určení (okruh účastníků) procesní odpovědnost; jestliže jako žalovaného povolá do řízení osobu, jíž z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva (a naopak svědčí osobě jiné), ponese důsledky procesního neúspěchu, jenž se projeví tím, že jeho žalobu soud zamítne. Na tom nic nemění okolnost, že - oproti situaci při zahájení řízení - se později, v jeho průběhu, již projevuje (a to právě v rámci institutů podle §91 odst. 1, 2 o.s.ř.) specifická ingerence soudu; jejím účelem totiž není nahrazovat vůli žalobce, nýbrž zajistit, aby řízení proběhlo - z hlediska daných procesních pravidel - korektně a hospodárně. Úvaha, zda tomu, kdo má do řízení vstoupit jako (další) žalovaný, svědčí nebo nesvědčí pasivní věcná legitimace (popř. zda žalovaní odpovídají žalobci ve vztahu k uplatněnému nároku solidárně či samostatně), se promítá až do výsledku sporu, a v rámci vymezeném ustanovením §92 odst. 1 o. s. ř. nemá místa; ani kdyby námitka nedostatku pasivní věcné legitimace na straně dovolatele byla zcela zjevně správná, není překážkou, aby - byly-li jinak splněny zákonem stanovené podmínky - soud návrhu žalobce vyhověl, a vstup do řízení připustil.
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci byly splněny podmínky pro připuštění přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného. Právnímu závěru odvolacího soudu, nelze nic vytknout a dovolací soud se s ním ztotožňuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích námitek správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. , nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání prvního žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Ze stejných důvodů pak bylo zamítnuto rovněž dovolání podané druhým žalovaným.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu