ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.306.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 306/2018-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Fio banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, identifikační číslo osoby 61858374, zastoupené JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Jevanech 15, proti žalovanému P. T. , zastoupenému JUDr. Petrem Santarem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vladislava Vančury 635, o zaplacení částky 25 006,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 55 C 408/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 39 Co 377/2016-57, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2015, č. j. 55 C 408/2014-11, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 006,48 Kč s tam specifikovaným úrokem a úrokem z prodlení a dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky „pravomoci českých soudů rozhodovat o nároku uplatněném žalobcovou žalobou“, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. že v rozhodování dovolacího soudu dosud v takto specifické záležitosti daná otázka nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nepřípustné. Odkazuje na to, že ve smlouvě o kontokorentním úvěru se strany dohodly na tom, že veškeré spory z ní plynoucí budou rozhodovány výhradně českými soudy.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116). Z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci čl. 5 bodu 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“) z důvodu opomenutí čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení s tím, že bylo „oficiální povinností“ soudů obou stupňů „ověřit, zda je dána příslušnost českých soudů k projednání věci, a to ve smyslu povinnosti zkoumání podmínek řízení podle občanského soudního řádu, což konstatuje i ustálená judikatura“, požadavkům na vymezení přípustnosti nedostál, ani pokud by bylo možno dovodit, že zamýšlel uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tento argument může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel, ač zastoupen advokátem, neodkazuje na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud odchýlit. Samotný nesouhlas dovolatele s právním posouzením otázky pravomoci českých soudů odvolacím soudem, ani odkaz na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, od nichž se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, nemohou založit přípustnost dovolání.
Uvedené vady dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
O náhradě nákladů řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení bude pokračovat před soudem prvního stupně a o všech nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. 3. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu