ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3663.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3663/2019-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně
Raiffeisenbank a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, proti žalované T. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem v Litvínově, Masarykovo nám. 292, o zaplacení částky 460 564 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 32 C 195/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019, č. j. 8 Co 110/2019-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 32 C 195/2015-112, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 11. 2018, č. j. 32 C 195/2015-128, zamítl žalobu co do částky 129 362,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 146 595 Kč, co do částky 63 975 Kč se zákonným úrokem z prodlení a co do částky 6 225 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni 259 257,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení a částku 1 744 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 1. 3. 2013 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 259 257,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 168 513,10 Kč od 1. 3. 2013 do 5. 3. 2013, dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 259 257,01 Kč od 6. 3. 2013 do zaplacení a částku 1 744 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu co do zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 90 743,91 Kč od 1. 3. 2013 do 5. 3. 2013 žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladu řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (posuzováno podle obsahu toliko proti měnícímu výroku ve věci samé), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, pří jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, a ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 444/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2645/2006, a ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4353/2016, které jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, nelze jí přisvědčit. V těchto jiných věcech nebyla splatnost dluhu určena dohodou stran či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se pak Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že pro počátek promlčecí doby je rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy mohl věřitel o plnění požádat a nikoliv tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (kdy věřitel skutečně o plnění požádal). K tomu však v projednávané věci nedošlo. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ve smlouvách o úvěru byla splatnost dílčích splátek sjednána, současně měla žalobkyně právo (a nikoliv povinnost, jak se patrně dovolatelka nesprávně domnívá) v případě naplnění stanovených podmínek zesplatnit zbývající část dluhu ze smlouvy o úvěru. Na takto zjištěný skutkový stav pak aplikoval ustanovení §392 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatelkou citovaná rozhodnutí tak vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu, závěry tam uvedené na projednávanou věc nedopadají a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Obdobně cituje-li dovolatelka rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1669/2017. V této jiné věci dovolací soud řešil situaci, kdy soudy nižších stupňů považovaly za počátek běhu promlčecí doby okamžik, kdy žalovaná (dlužník) oznámila žalobci (věřiteli), že považuje svůj dluh za splacený, ačkoliv mezi stranami byla splatnost dluhu stanovena smlouvou, a uzavřel, že takový názor není správný, neboť v případě, že byla ujednána splatnost dluhu, je právě toto smluvní ujednání rozhodující pro určení počátku běhu promlčecí doby, jednostranné prohlášení dlužníka nemůže smluvní ujednání stran nahradit. Ani k tomu však v projednávané věci nedošlo. I toto rozhodnutí tak vychází z odlišného skutkového stavu, od jehož závěrů se odvolací soud v projednávané věci nemohl odchýlit a nemůže ani založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu