ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4685.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4685/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, proti žalované Setal s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, PSČ 120 00, IČ 27171167, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 203/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 25 Co 412/2008-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. května 2008, č. j. 18 C 203/2006-110, ve výroku ve věci samé, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 260 pro katastrální území a obec Pozlovice, blíže v něm uvedených (dále též jen „předmětné nemovitosti“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky platnosti smlouvy uzavřené dne 9. listopadu 2004, jíž na ni byly převedeny předmětné nemovitosti Fondem dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále rovněž jen „FDML“), tvrdíc, že smlouva je platná a svým obsahem neodporuje zákonu, protože při jejím uzavření obě smluvní strany (zejména pak prodávající, který byl státní organizací) postupovaly v souladu s právními předpisy. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Je tomu tak proto, že otázka neplatnosti smluv o převodu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostor v majetku státu pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku), nebyla-li při jejich uzavírání dodržena podmínka schválení Ministerstvem financí vymezená ustanovením §22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jejíž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla , byla již Nejvyšším soudem opakovaně vyřešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, k jehož závěrům se napadené rozhodnutí (stejně jako předtím rozsudek soudu prvního stupně) výslovně hlásí, uzavřel, že nesplnil-li likvidátor při prodeji nemovitosti na základě veřejné soutěže podmínky stanovené §22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění účinném do 25. ledna 2006, pro převod nemovitostí ve vlastnictví státu (byť v procesu likvidace státní organizace), je taková kupní smlouva neplatná pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku). Shodný právní názor zaujal i ve svých dalších rozhodnutích, (srov. například rozsudek ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4848/2007, usnesení ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 5140/2007, vydané ve věci, kde účastníci řízení byli titíž, jako v této věci, rozsudek ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5104/2007 a rozsudek ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1141/2008). S ohledem na jejich četnost lze konstatovat, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v posouzení této otázky stálá a neměnná a ani v této věci nemá dovolací soud žádný důvod se od ní odchýlit
Soulad prvně uvedeného rozhodnutí s ústavním pořádkem se stal předmětem přezkumu Ústavním soudem, který ústavní stížnost usnesením ze dne 17. července 2008, sp. zn. III. ÚS 249/08, odmítl a uzavřel, že „není patrno, že by případné pochybení obecných soudů v daném rozhodovacím procesu dosáhlo ústavněprávní úrovně v podobě zjevného excesu, odůvodňujícího ingerenci Ústavního soudu do jejich činnosti“. Obdobně byly posouzeny ústavní stížnosti proti dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu řešícím stejnou právní otázku.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na doplnění dovolací soud dodává, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke změně organizační složky vystupující za stát, jíž se stal podle zákona č. 153/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, ode dne 1. července 2009 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu