ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.542.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 542/2018-736
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SG strojírna s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Bílkova 869/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25237748, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Zýkou, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 47/27, proti žalované Step TRUTNOV a. s. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na příkopě 1047/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25276956, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení částky 975 800 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 814 503 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 60/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8.2017, č. j. 4 Cmo 207/2016-684, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 23. 8. 2017, č. j. 4 Cmo 207/2016-684, v té části jeho prvního výroku, kterou potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2016, č. j. 43 Cm 60/2007-645, v přisuzujícím výroku o věci samé pod bodem I, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2016, č. j. 43 Cm 60/2007-645, v přisuzujícím výroku o věci samé pod bodem I a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci po žalované domáhala zaplacení částky 975 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako ceny díla (včetně DPH) sjednané ve smlouvě o dílo, kterou jako zhotovitel uzavřela s žalovanou jako objednatelem a jejímž předmětem díla byla dodávka a montáž zařízení pro přípravu paliva ze slámy a jeho dopravu do kotle. Uplatněný nárok opřela o tvrzení, že dílo bylo ve dnech 24. a 25. 10. 2006 dodáno, smontováno a následně vyúčtováno fakturou znějící na dohodnutou cenu díla (tj. 820 000 Kč bez DPH), avšak žalovaná tuto fakturu neuhradila.
Žalovaná v rámci své procesní obrany namítla, že cena díla není dosud splatná, neboť oproti tomu, co si strany ujednaly ve smlouvě o dílo, nebyl vyhotoven zjišťovací protokol a soupis provedených prací. Navíc dílo vykazovalo vady, které žalobkyni vytýkala již v průběhu jeho provádění, ale ta je odmítala odstranit, resp. byla ochotna je odstranit toliko za úplatu, což žalovaná odmítla, neboť se jednalo o vady technického řešení, které zvolila žalobkyně. Uvedla, že pod tlakem svého objednatele byla nucena, i v zájmu předcházení škodám, vady odstranit a dílo zprovoznit. Oprava a úprava zařízení si vyžádala vysoké náklady, jejichž část ve výši 814 503 Kč (jako rozdíl mezi vynaloženými náklady a hodnotou využitých dílů) uplatnila jako vzájemný návrh. Žalovaná dodala, že dílo od žalobkyně nepřevzala, a proto ani nemohla uplatnit nároky z odpovědnosti za jeho vady.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 43 Cm 60/2007-645 (v pořadí druhým v této věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 975 800 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl vzájemný návrh žalované (výrok pod bodem II) a uložil žalované zaplatit na nákladech řízení žalobkyni částku 450 309 Kč (výrok pod bodem III) a státu částku 120 218 Kč (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 14. 6. 2006 uzavřena smlouva o dílo, v níž se žalobkyně zavázala dodat žalované zařízení pro přípravu paliva ze slámy a jeho dopravu do kotle včetně realizační projektové dokumentace. Součástí smlouvy byly „Všeobecné obchodní podmínky pro subdodavatele společnosti Step TRUTNOV a. s.“ (dále též jen „VOP“). Zhotovitel byl oprávněn vystavit dílčí fakturu podle rozsahu plnění a objednatel byl povinen na základě potvrzeného zjišťovacího protokolu faktury uhradit do výše 80 % fakturované částky. Dílo se podle VOP považovalo za dokončené okamžikem podpisu zápisu o předání a převzetí, v němž bude uvedeno, že objednatel dílo přejímá. Účastníci výslovnou úpravou ve smlouvě vyloučili některá ustanovení VOP, mimo jiné i ta, která umožňovala objednateli odstranit oznámené vady na náklady zhotovitele.
Soud prvního stupně uvedl, že z předávacího protokolu datovaného dnem 15. 1. 2007 zjistil, že žalovaná dílo skutečně převzala, byť s výhradami popsanými v témže protokolu, které však nebránily samy o sobě, ani ve spojení s jinými, předání díla. Dovodil, že ze strany žalované byla v protokolu projevena vůle dílo převzít, čímž byla splněna podmínka sjednaná ve smlouvě, resp. ve VOP; zdůraznil, že v zápise je výslovně uvedeno, že objednatel dílo přejímá. Odkázal v tomto ohledu na kasační rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, tj. na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 4 Cmo 136/2011-377, v němž odvolací soud uvedl, že považuje dílo za předané a žalovanou převzaté zápisem o předání ze dne 15. 1. 2007, a konstatoval, že po doplnění dokazování učinil závěr, že ze strany žalované byla projevena vůle dílo převzít, což učinila tím, že předávací protokol ze dne 15. 1. 2007 potvrdila, čímž byla splněna podmínka sjednaná ve smlouvě a VOP. Dále bylo (odvolacím soudem) zdůrazněno, že smlouva o dílo vázala vznik práva na zaplacení ceny díla na okamžik předání a převzetí díla, tedy nikoliv na jeho řádné provedení shodně s §548 odst. 1 větou první obch. zák. (tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obch. zák.“), jinými slovy že žalobkyni okamžikem předání a převzetí žalovanou vzniklo právo na zaplacení ceny díla v souladu se shora citovaným zákonným ustanovením, avšak s omezením dle §439 odst. 4 obch. zák. pro případ, že dílo je převzato objednatelem, jak popsáno shora, a současně vykazuje vady. Soud prvního stupně dovodil, že aplikace posledně uvedeného ustanovení obchodního zákoníku není namístě, neboť vadnost díla se ani po doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru strojírenství s ohledem na rozsah provedených úprav díla prokázat nepodařilo.
Vzájemný návrh žalované soud prvního stupně shledal nedůvodným. Argumentoval, že žalovaná dílo zhotovené žalobkyní pro údajnou nefunkčnost zcela demontovala a zhotovila nové dílo s jiným konstrukčním řešením, avšak úprava obsažená v čl. XII. VOP umožňující objednateli oznámenou vadu odstranit sám či třetí osobou a požadovat po zhotoviteli účelně vynaložené náklady, byla výslovně vyloučena v čl. VII bodě 7.7. smlouvy o dílo. Na základě toho uzavřel, že žalovaná tedy žádné plnění ve prospěch žalobkyně neposkytla a s ohledem na řečené ani poskytnout nemohla.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrdil, ve výroku pod bodem III jej „potvrdil ve správném znění“ tak, že doplnil platební místo pro platbu náhrady nákladů řízení, a ve výroku pod bodem IV jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu na nákladech řízení částku 110 218 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zdůraznil, že smlouva o dílo vázala vznik práva na zaplacení ceny díla na okamžik předání a převzetí díla, tedy nikoliv na jeho řádné provedení, avšak s případným omezením v případě zjištění vad díla dle §439 odst. 4 obch. zák., že smlouva výslovně vyloučila možnost objednatele vadu díla odstranit sám nebo třetí osobou a požadovat po zhotoviteli náklady, že dílo bylo převzato zápisem o předání a převzetí ze dne 15. 1. 2007 se soupisem vad a nedodělků, které však nebránily samy o sobě ani ve spojení s jinými předání díla, a že žalovaná dílo demontovala a provedla opravy a úpravy s použitím některých prvků původního díla. Za zásadní označil otázku, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení celé dohodnuté ceny díla či ceny snížené postupem dle §439 odst. 4 obch. zák., pro jejíž posouzení je podstatné zjištění, zda dílo zhotovené žalobkyní mělo vady, a konstatoval, že žalovaná neunesla ohledně vad díla důkazní břemeno. Argumentoval, že pokud žalovaná do díla značně razantně zasáhla, resp. vytvořila v podstatě jiné dílo, aniž by tato možnost byla dohodnuta ve smlouvě, pak jde tato skutečnost k tíži žalované, a poznamenal, že v dané situaci si žalovaná měla před demontáží díla opatřit dostatek důkazů o jeho vadnosti. Uzavřel proto, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla v plném rozsahu.
Stran vzájemného návrhu žalované odvolací soud dovodil s odkazem na smluvní ujednání vylučující možnost žalované opravit vady díla svépomocí či třetí osobou, že i za situace, kdy by byly vady díla prokázány, nemohla by je žalovaná odstranit sama, ale musela by se domáhat, třeba i soudní cestou, svých práv z odpovědnosti za vady, což neučinila. S odkazem na §440 odst. 2 obch. zák. dodal, že náklady vynaložené na opravu díla nelze vymáhat jako náhradu škody, neboť ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by se jednalo o škodu následnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „splatnosti ceny díla“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010, a ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že před samotnou úvahou o možnosti snížení ceny díla k zaplacení postupem podle §439 odst. 4 obch. zák. se měl důkladněji zabývat tím, zda vůbec žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla podle §548 odst. 1 obch. zák. Konstatuje, že splatnost ceny díla je dle čl. 4. 4. smlouvy o dílo vázána na předání a převzetí díla a že okamžik, kdy je dílo předáno a převzato, upravuje čl. 10.9. VOP tak, že „při předání předmětu díla objednatel vyhotoví na základě úspěšného přejímacího řízení zápis, který podepíší všichni účastníci přejímacího řízení. Podpisem zápisu dochází k předání předmětu díla objednateli“. Dovolatelka prosazuje názor, že jelikož byl předávací protokol ze dne 15. 1. 2007 vyhotoven a následně podepsán pouze jí, a nikoli již žalobkyní, nelze mít podmínku předání díla stanovenou čl. 10.9. VOP za splněnou. Zdůrazňuje, že smlouva o dílo (resp. VOP) jasně uvádí, že k předání díla je nutné podepsání zápisu (protokolu) všemi účastníky přejímacího řízení, tedy právě i zástupci žalobkyně, tedy až připojením podpisu žalobkyně by byl akt předání perfektní. Poukazuje na to, že VOP akt předání a převzetí díla konstruují jako akt dvojstranný, a upozorňuje, že konkludentní předání díla je judikaturou vyloučeno, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008. Argumentuje, že podle odkazované judikatury podmínku splatnosti ceny díla nelze mít za splněnou v případě, že dílo nebylo provedeno, tedy dokončeno a předáno, smluveným způsobem, a bylo-li v projednávaném případě dohodnuto, že předání proběhne prostřednictvím oboustranně podepsaného předávacího protokolu, nelze žalobkyni přiznat právo na zaplacení ceny díla, chyběl-li její projev vůle směřující k předání díla podmiňující splatnost ceny díla.
Dovolatelka je zároveň přesvědčena, že záměrná pasivita žalobkyně nyní nemůže být žalobkyni ku prospěchu, a to navzdory tomu, že ona (dovolatelka) v inkriminované době měla v úmyslu dílo i se zcela zjevnými vadami převzít. Podotýká, že žalobkyně na jednu stranu odmítla předávací protokol ze dne 15. 1. 2007 podepsat, patrně ve snaze vyhnout se odpovědnosti za vady, jejichž existenci by v protokolu potvrdila, na straně druhé však nyní z tohoto vlastního nepoctivého jednání má mít prospěch, když se dovolává jednostranně dovolatelkou podepsaného protokolu. Tento postup má dovolatelka za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák.
Stran rozhodnutí o jejím vzájemném návrhu dovolatelka zpochybňuje úvahy odvolacího soudu, podle nichž si měla před zásahem do díla opatřit dostatek důkazů ohledně jeho vadnosti. Podle jejího názoru skutečnost, že žalobkyně odmítla podepsat předávací protokol konstatující vady díla, osvědčuje, že si byla jeho nefunkčnosti vědoma. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že nárok na odstranění vad díla měla vymáhat soudně, a vysvětluje, že svépomocí předcházela větším škodám, které by byly způsobeny zaviněním žalobkyně jako jednoho ze subdodavatelů dílčí části širšího technologického celku.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně zamítl. Polemizuje s jednotlivými dovolacími námitkami, ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a prosazuje názor, že odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou nepřípadné, neboť v daném případě k převzetí díla objednatelem písemnou formou došlo a prokazatelně došlo i k písemnému předání díla zhotovitelem. Argumentuje mimo jiné, že zařízení bylo dodáno na místo určení a předáno objednateli, jak vyplývá z předávacího protokolu ze dne 15. 1. 2007 potvrzeného žalovanou, a že součástí spisu je předávací protokol č. SGs-01/06/PRO, který je podepsaný žalobkyní a v němž zhotovitel (žalobkyně) prohlašuje, že předmět smlouvy předává. Tvrdí, že jestliže žalovaná dílo převzala, muselo logicky předcházet jeho předání, a poukazuje na to, že žalovaná se k předmětu díla následně chovala jako ke svému vlastnictví, především do díla svévolně zasahovala. Tvrzení žalované, že k předání díla nemělo dojít, má za účelové a navíc nově uplatněné až v dovolacím řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolací soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 134/2017, ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 953/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 392/2017). Tomuto požadavku dovolatelka v části dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o jejím vzájemném návrhu nedostála, neboť nevymezila příslušnou otázku hmotného nebo procesního práva a neoznačila ani judikatorní závěry, od kterých se měl odvolací soud odchýlit.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však zakládá dovolatelkou předestřená otázka předání a převzetí díla, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od dovolatelkou označené judikatury dovolacího soudu. Protože Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi měnit nehodlá (neshledává důvod, proč by měl otázku náležitostí předání a převzetí díla řešit v této věci jinak), je dovolání nejen přípustné, nýbrž i důvodné.
Podle §548 odst. 1 obch. zák. objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Podle §554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Podle čl. 4.4. smlouvy o dílo v průběhu provádění díla je zhotovitel oprávněn vystavovat dílčí měsíční faktury s částkami odpovídajícími rozsahu plnění, která pro objednatele provedl v předchozím kalendářním měsíci … Po předání a převzetí díla vzniká zhotoviteli právo vystavit konečnou fakturu, ve které zrekapituluje předchozí platby na cenu díla …
Podle čl. 10.3. VOP se dílo považuje za dokončené okamžikem podpisu zápisu o předání a převzetí díla, v němž bude výslovně konstatováno, že objednatel dílo přejímá.
Podle čl. 10.9. VOP při předání předmětu díla objednatel vyhotoví na základě úspěšného přejímacího řízení zápis, který podepíší všichni účastníci přejímacího řízení. Podpisem zápisu dochází k předání předmětu díla objednateli. Převzetí je možné odepřít v případě zjištění vad díla nebo při nepředložení požadovaných dokladů pro přejímací řízení.
Nejvyšší soud ve své judikatuře dovozuje, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení díla, na něž obchodní zákoník v §548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky (srov. např. dovolatelkou citovaný rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, či usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5276/2016). Je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jde o protokolární předání, nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla (srov. např. rozsudky ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, a ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, a rozsudek ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 1821/09). Nebyl-li předávací protokol, tvořící hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, podepsán všemi osobami, které ho podle smlouvy o dílo podepsat měly, není možné dílo považovat za předané a převzaté (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 799/2009, či usnesení ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4979/2014).
V souzené věci soudy nižších stupňů shledaly, že smlouva o dílo vázala vznik práva na zaplacení ceny díla na okamžik předání a převzetí díla. Odvolací soud v usnesení ze dne 22. 2. 2012, č. j. 4 Cmo 136/2011-377, kterým zrušil první rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, mimo jiné konstatoval, že podle čl. X odst. 10.3. VOP se dílo považuje za dokončené okamžikem podpisu zápisu o předání a převzetí díla, v němž bude výslovně konstatováno, že objednatel dílo přejímá, a dle odst. 10.9. při předání předmětu díla objednatel vyhotoví na základě úspěšného přejímacího řízení zápis, který podepíší všichni účastníci přejímacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žalovaná projevila vůli dílo převzít tím, že předávací protokol ze dne 15. 1. 2007 potvrdila, čímž byla splněna sjednaná podmínka, že v zápisu o předání a převzetí díla bude výslovně konstatováno, že objednatel dílo přejímá, a konsens ze strany žalobkyně byl vyjádřen tím, že tomuto úkonu žalované nutně muselo předcházet nabídnutí díla k převzetí, a to díla žalobkyní považovaného za dílo jí řádně zhotovené. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že dílo bylo předáno a žalovanou převzato zápisem o předání ze dne 15. 1. 2007. Soud prvního stupně se s citovanými závěry odvolacího soudu při novém projednání věci ztotožnil a odkázal na ně, a odvolací soud se k nim v napadeném rozhodnutí přihlásil.
Bylo-li ve zde souzené věci ujednáno, že dílo se považuje za dokončené okamžikem podpisu zápisu o předání a převzetí díla, a mělo-li k předání předmětu díla dojít podpisem zápisu o předání a převzetí díla všemi účastníky přejímacího řízení, tj. jak objednatelem, tak i zhotovitelem, pak jde právě o tu situaci, k níž se vyjadřuje citovaná judikatura dovolacího soudu, tj. o případ, v němž je existence předávacího protokolu podepsaného objednatelem a zhotovitelem hmotněprávní podmínkou předání a převzetí díla. Nebyl-li takovýto protokol oběma stranami podepsán, tak k předání díla nedošlo, bez zřetele na důvody, proč se tak stalo, a na okolnosti, za nichž se tak stalo. Úvaha odvolacího soudu, dovozujícího projev vůle žalobkyně předmět díla předat z toho, že převzetí díla žalovanou nutně muselo předcházet nabídnutí díla k převzetí, je v zjevném rozporu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu, podle nichž v případě sjednání protokolárního předání díla nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu a nebyl-li předávací protokol, tvořící hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, podepsán všemi osobami, které ho podle smlouvy o dílo podepsat měly, není možné dílo považovat za předané a převzaté.
K argumentaci žalobkyně je třeba uvést, že žalovaná již v odvolání proti v pořadí prvnímu rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 344 verte spisu) argumentovala nutností protokolárního předání díla, k němuž dle jejího názoru nedošlo, a odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4092/2007; na tuto svou argumentaci pak odkázala i při jednání před soudem prvního stupně v rámci nového projednání věci po kasaci původního rozhodnutí (č. l. 398 spisu). V odvolání žalovaná tuto skutečnost nenamítla, leč odvolací soud, není-li stanoveno jinak, přezkoumává rozhodnutí soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§212a odst. 1 o. s. ř.). Též předávací protokol č. SGs-01/06/PRO obsahuje projev vůle jen jedné ze stran, v tomto případě zhotovitele, a vztáhnout jej k protokolu ze dne 15. 1. 2007 nelze, neboť není obsahově totožný (neobsahuje údaj o vadách díla).
Právní posouzení, na jehož základě odvolací soud dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla (nikoliv že se stalo splatným, jak dílem nepřesně argumentuje dovolatelka, která zřejmě nerozlišuje důsledně mezi vznikem práva a jeho splatností), je tedy nesprávné a v tomto rozsahu byl dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v tom rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v této části, tj. v té části jeho prvního výroku, v níž byl potvrzen výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné jeho části (tj. na výrok pod bodem I a na výroky o nákladech řízení), Nejvyšší soud proto zrušil v této části též toto rozhodnutí (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání v části směřující proti rozhodnutí o vzájemném návrhu nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení v tomto rozsahu, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v dotčené části (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.). V této části proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu