ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.604.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 604/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně G. M. A., a.s., zastoupeného JUDr. M. N., advokátem, proti žalovaným 1) V. V., zastoupeného Mgr. P. K., advokátem, 2) P. O., zastoupenému JUDr. V. B., advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 33/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2007, č.j. 8 Co 323/2007-323, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit 1) žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce 1) žalovaného.
III. Žalobkyně je povinna nahradit 2) žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce 2) žalovaného.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti té části rozsudku Krajského soudu v Ostravě v záhlaví označenému, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2007, č.j. 59 C 33/2002-277, kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví k automobilu O. V., není přípustné. Podmínky §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v dané věci nebyly splněny, neboť soud prvého stupně nerozhodl pozdějším rozsudkem jinak než v dřívějším rozsudku, dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolací soud totiž neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé mohl mít ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, tj. že by řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo že by řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, to vše za předpokladu, že taková otázka je pro napadené rozhodnutí podstatná (je na ní založen výrok rozhodnutí odvolacího soudu) a způsob jejího řešení byl dovoláním napaden.
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu „především otázku aplikace ustanovení §446 obch. zák. a s tím spojené prokázání dobré víry žalovaného č. 2, resp. nabytí vlastnického práva od nevlastníka a s tím spojené podmínky pro prokázání dobré víry na straně kupujícího“.
Dovolací soud neshledal, že by soud odvolací aplikoval ustanovení §446 obch. zák. v rozporu s jeho zněním a smyslem. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, ani se stávající judikaturou obecných soudů a soudu Ústavního, je-li založeno na posouzení otázky dobré víry na straně kupujícího při akcentaci důkazního břemene právě na jeho straně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, který je přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, nález ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/2001, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02 či ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04).
Sama dovolatelova námitka, že dobrá víra nebyla prokázána, nemůže přípustnost dovolání založit. Dovolatel má výhrady ke správnosti skutkových zjištění spadající pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož úspěšné uplatnění je však u dovolání, jehož přípustnost se posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, rovněž sám o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, úspěšně může být uplatněn pouze za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, tedy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř., ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam rozhodnutí dovodit.
Proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání není přípustné. Nejedná se totiž o rozhodnutí ve věci samé podle ustanovení §237 o.s.ř., nebylo rozhodnuto ani ve věcech taxativně vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a o.s.ř., přípustnost dovolání do výroku o nákladech řízení nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o žádný z případů procesních rozhodnutí v něm uvedených (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení úspěšným žalovaným (každému z nich) vznikly náklady za zastoupení advokátem, který v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon (vyjádření k dovolání). Sazba odměny činí podle ustanovení §5 písm. d) a §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 50% z částky 10.000,- Kč (tj. 5.000,-Kč), a byla dále snížena o 50% podle §18 odst. 1 téže vyhlášky na částku 2.500,- Kč. Součástí nákladů řízení je též paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu. Náklady dovolacího řízení tak činí u každého ze žalovaných 2.800,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu