ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.698.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 698/2019-337
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně LAVANA, a. s. , se sídlem v Třeboni, Třeboň II, Lesní 158, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby 63906112, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 251/16, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky 155 714 006 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 248/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, č. j. 29 Co 11/2018-316, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody ve výši 613 391 689 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem v procesu privatizace státního podniku Státní léčebné lázně Třeboň (dále jen „Lázně“). Poté, co podáním ze dne 18. 11. 2002 vzala žalobu částečně zpět a Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 11. 2002, č. j. 13 C 248/2001, řízení ohledně částky 457 677 683 Kč zastavil, zůstala předmětem sporu částka 155 714 006 Kč, jež sestává z přímých nákladů vynaložených do 31. 2. 2000 v souvislosti s účastí žalobkyně ve veřejné obchodní soutěži ve výši 3 254 297 Kč, z ušlých úroků při zaplacení kauce za dobu od 25. 11. 1997 do 20. 8. 1998 v kapitalizované výši 1 930 696 Kč, z ušlých úroků za depozitem částky 29 milionů Kč, na jehož základě Raiffeisen Zentralbank Österreich poskytla záruku na úhradu kupní ceny privatizovaného majetku, za období od 29. 1. 1998 do 17. 11. 1998 v kapitalizované výši 3 494 734 Kč, z úroků hrazených z půjček poskytnutých žalobkyni za účelem privatizace majetku do 31. 3. 2000 ve výši 36 055 196 Kč a z ušlého zisku z provozu privatizovaného majetku za období od 1. 3. 1998 do 31. 3. 2000 ve výši 110 979 083 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 5. 5. 2017, č. j. 13 C 248/2001-274, v pořadí druhým v této věci, rozhodl, že nároky žalobkyně na náhradu škody vůči žalované jsou co do základu opodstatněné.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se zúčastnila veřejné obchodní soutěže (dále též jen „soutěž“) na privatizaci Lázní, vyhlášené dne 24. 10. 1997. Podle článku XIII podmínek soutěže vyhlášených Fondem národního majetku (dále jen „Fond“) byl vítěz soutěže povinen doplatek kupní ceny složit do 30 dnů od oznámení o přijetí jeho návrhu, přičemž v odůvodněných případech může namísto toho předložit doklad finančního krytí doplatku kupní ceny. Fond si vyhradil právo posoudit věrohodnost dokladu a též právo stanovit dodatečnou lhůtu pro jeho předložení nebo doplnění s tím, že v případě nesplnění uvedené povinnosti ani v dodatečné lhůtě se ruší vítězství v soutěži. Po splnění této povinností byl vyhlašovatel povinen s vítězem podepsat smlouvu, a to nejpozději do 60 dnů ode dne splnění uvedené povinnosti. V článku XIV podmínek si Fond vyhradil právo podmínky soutěže měnit nebo soutěž zrušit.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že žalobkyně nabídla kupní cenu ve výši 301 000 000 Kč a v souladu s podmínkami soutěže složila kauci v částce 22 000 000 Kč. Dopisem ze dne 28. 11. 1997 ji Fond vyrozuměl, že se stala vítězem soutěže, a vyzval ji k doplacení kupní ceny ve výši 279 000 000 Kč do 30 dnů od odeslání tohoto oznámení s tím, že v odůvodněných případech může místo uhrazení doplatku kupní ceny předložit doklad finančního krytí doplatku. Lhůta k doložení dokladů o zajištění finančního krytí byla Fondem postupně prodlužována až do 9. 2. 1998. Žalobkyně doložila Fondu krytí doplatku kupní ceny do 9. 2. 1998 sdělením Raiffeisen Zentralbank Österreich ze dne 16. 12. 1997 v podobě prohlášení o ochotě dát k dispozici průběžný úvěr ve výši 279 000 000 Kč, příslibem úvěru Interbanky, a. s., ve výši 90 000 000 Kč ze dne 30. 1. 1998, příslibem úvěru Raiffeisen Zentralbank Österreich ze dne 9. 2. 1998 ve výši 110 000 000 Kč, a příslibem úvěru EFC European Financial Consulting GmbH ze dne 9. 2. 1998 ve výši 200 000 000 Kč. Fond měl ke dni 9. 2. 1998 veškeré podmínky včetně doložení krytí doplatku kupní ceny za splněné, o čemž dopisem ze dne 11. 2. 1998 uvědomil ministryni zdravotnictví. Dopisem ze dne 11. 2. 1998 doručeným téhož dne sdělil Ministerstvu zdravotnictví svůj souhlas s převodem privatizovaného majetku na Fond ke dni 16. 2. 1998. Vláda České republiky usnesením č. 300 ze dne 29. 4. 1998 uložila Fondu zrušit výsledek posledního kola veřejné soutěže, ministru financí uložila změnit rozhodnutí o privatizaci majetku Lázní z formy veřejné soutěže na formu bezúplatného převodu, schválila bezúplatný převod majetku Lázní na město Třeboň (dále též jen „město“) a uložila ministru financí a předsedovi prezidia Fondu zabezpečit realizaci tohoto usnesení. Fond dopisem ze dne 22. 5. 1998 oznámil žalobkyni, že její vítězství v soutěži bylo v souladu s usnesením vlády ze dne 29. 4. 1998 zrušeno a kauce jí bude vrácena. Ministerstvo financí předalo dopisem ze dne 3. 6. 1998 Fondu k realizaci rozhodnutí o privatizaci Lázní vydané tímto ministerstvem dne 3. 6. 1998, jímž bylo rozhodnuto o privatizaci majetku státu podle §10 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále též jen „zákon č. 92/1991 Sb.“ Či „zákon“), metodou bezúplatného převodu movitého a nemovitého majetku na město Třeboň, když původní na veřejnou obchodní soutěž je v souladu s usnesením vlády ze dne 29. 4. 1998 zrušeno. Žalobkyně dopisem ze dne 28. 8. 2000 doručeným dne 30. 8. 2000 vyzvala Ministerstvo financí k okamžité úhradě žalobou uplatněných částek.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je co do základu důvodná. Dovodil, že žalobkyně do 9. 2. 1998 všechny podmínky soutěže splnila a za této situace legitimně očekávala, že Ministerstvo zdravotnictví v souladu s §11 odst. 1 zákona a s rozhodnutím o privatizaci ze dne 20. 8. 1996 přistoupí k převodu privatizovaného majetku na Fond, který byl v souladu s podmínkami soutěže připraven k následnému převodu majetku na ni jako na vítěze soutěže. Odpovědnost žalované opřel o ustanovení §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1.2014 (dále též jen „obč. zák.“), s odůvodněním, že stát se dopustil pochybení při nakládání se svým majetkem, za nějž odpovídá podle obecných předpisů o náhradě škody, nikoliv podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť se nejednalo o výkon veřejné moci. Usoudil, že pokud zakladatel nedostál své povinnosti převést privatizovaný majetek na Fond, když nebyly tvrzeny žádné skutkové okolnosti, které by tomu bránily (přičemž přisvědčil žalobkyni, že ze žádného důkazu neplyne, že by bylo zrušeno či změněno rozhodnutí o privatizaci ze dne 20. 8. 1996), zmařil tím převod majetku z Fondu na žalobkyni. Nebýt uvedeného porušení zákonné povinnosti, nabyla by předmětné majetkové hodnoty ve veřejné soutěži žalobkyně, složená kauce by byla započtena na kupní cenu a žalobkyni by nevznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá. Námitku promlčení soud prvního stupně shledal rozpornou s dobrými mravy.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz kontrolním závěrem Nejvyššího kontrolního úřadu, doplnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně o podrobná zjištění o událostech, k nimž došlo poté, co Fond dne 28. 11. 1997 zaslal žalobkyni oznámení o přijetí jejího soutěžního návrhu, totiž že Ministerstvo zdravotnictví předložilo dne 4. 2. 1998 vládě návrh na bezúplatný převod majetku Lázní na město s odůvodněním, že převedením majetku do vlastnictví města se zamezí kritice ne zcela šťastně prováděné privatizace a zpolitizování kauzy a že existenci Lázní ohrožuje obstavení účtu, k němuž došlo v důsledku rozhodnutí soudu o vyplacení pohledávky ve výši 111 000 000 Kč. Ministr financí požádal dne 6. 2. 1998 předsedu výkonného výboru Fondu, aby výkonný výbor nepřijímal pokud možno žádný závěr, výkonný výbor Fondu přesto dne 9. 2. 1998 posoudil podklady k realizaci výsledku veřejné soutěže a rozhodl souhlasit s uzavřením kupní smlouvy s vítězem a s převedením majetku Lázní na Fond ke dni 16. 2. 1998 a uzavřít s nabyvatelem podmíněné odstoupení od kupní smlouvy k termínu úhrady kupní ceny. Dne 11. 2. 1998 Fond požádal zakladatelské Ministerstvo zdravotnictví o převedení privatizovaného majetku ke dni 16. 2. 1998, informoval je o zárukách úhrady kupní ceny s tím, že doklady předložené vítězem soutěže pokládá za dostatečnou záruku finančního krytí nabídnuté kupní ceny, a následně dopisem ze dne 16. 2. 1998 upozornil Ministerstvo zdravotnictví na nepřevedení majetku. Ministerstvo zdravotnictví ani po tomto upozornění majetek nepřevedlo. Na jeho podnět vláda přijala dne 18. 2. 1998 usnesení č. 98 k postupu privatizace Lázní, v němž uložila ministrům financí a zdravotnictví předložit vládě materiál s návrhy dalšího postupu privatizace Lázní a ministru financí a předsedovi prezidia Fondu, aby při privatizaci Lázní nebyly činěny nevratné úkony. Na další postup privatizace měla ministerstva odlišný názor; Ministerstvo financí, které vydalo rozhodnutí o privatizaci, nespatřovalo závažný důvod pro změnu způsobu privatizace Lázní a jejich bezúplatný převod městu, Ministerstvo zdravotnictví, které bylo zakladatelem Lázní, naopak na změně trvalo, a to z důvodu, že privatizace probíhala zdlouhavě a ani výsledek veřejné soutěže nedává záruku zaplacení kupní ceny, neboť vítěz neprokázal solventnost ani nedodal dostatečné záruky, že existuje riziko znehodnocení a následné likvidace Lázní, rozprodeje nemovitého majetku z důvodu neschopnosti splatit bankovní úvěr z hospodářského výsledku Lázní, že na základě rozhodnutí soudu o vyplacení pohledávky věřiteli došlo k obstavení účtu Lázní, což ohrožuje existenci tohoto subjektu, že město dává jednoznačnou záruku dodržení podmínek privatizace, bylo by stabilním vlastníkem s ohledem na svůj majetek a chce zajistit stoprocentní využití lůžkové části pro českou klientelu, a že město se předběžně zavázalo k následnému splacení dlužné částky věřiteli z budoucích příjmů Lázní. Usnesením ze dne 29. 4. 1998 č. 300 vláda uložila Fondu zrušit výsledek posledního kola veřejné soutěže na prodej Lázní, ministru financí uložila změnit rozhodnutí o privatizaci majetku na formu bezúplatného převodu na město a schválila tento převod včetně podmínek privatizace. Na základě usnesení vlády provedlo Ministerstvo financí dne 3. 6. 1998 změnu rozhodnutí o privatizaci z metody veřejné soutěže na metodu bezúplatného převodu movitého a nemovitého majetku na město.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Ministerstvo zdravotnictví postupovalo v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 zákona, nepřevedlo-li v reakci na dopis Fondu ze dne 11. 2. 1998 majetek na Fond. Usoudil, že zákonná úprava postupu při privatizaci sice normuje postup orgánů státu a Fondu při nakládání s majetkem státu, nestanoví však závazně, v jakých lhůtách jsou orgány státu (a Fond) podílející se na privatizaci povinny učinit jednotlivé kroky směřující k privatizaci. Označil za mylný názor dovozující z §11 odst. 1 zákona povinnost zakladatele zrušit podnik bez likvidace a vyjmout část jeho majetku ke dni určenému Fondem přesně podle žádosti Fondu bez ohledu na vůli státu, resp. orgánů státu oprávněných jménem státu o privatizaci rozhodovat. Akcentoval, že osoba, která se ucházela o nabytí privatizovaného majetku, neměla na převod tohoto majetku právní nárok a nemohla až do okamžiku samotného převodu nikdy vyloučit, že orgán příslušný k vydání rozhodnutí o privatizaci své rozhodnutí změní, jak mu umožňovalo ustanovení §10 odst. 6 zákona.
Podle mínění odvolacího soudu by bylo lze uvažovat o porušení právní povinnosti zakladatele státního podniku při postupu dle §11 odst. 1 zákona jen tehdy, kdyby se taková nečinnost zakladatele v konkrétních skutkových okolnostech jevila jako zcela nerozumná a extrémně vybočující z rámce postupů vymezených zákonem; tak tomu mohlo být v případě, kdyby zakladatel v okolnostem přiměřené době nereagoval na výzvu Fondu zcela bezdůvodně. Pak by protiprávnost jeho jednání plynula z ustanovení §415 obč. zák., neboť zbytečným otálením s převodem privatizovaného majetku na Fond by mohly jak státu, tak osobě usilující o privatizaci vznikat nejrůznější škody. V posuzovaném případě však o takovou situaci nejde, neboť Ministerstvo zdravotnictví nevyhovělo žádosti Fondu z důvodů, které se nejeví iracionální, tyto důvody formulovalo a vládě je oznámilo dříve, než Fond je vyzval k převodu majetku. Opodstatněnost jeho důvodů pak byla posouzena vládou jako orgánem, kterému příslušelo rozhodnout o privatizaci, včetně její změny, a vláda již dne 18. 2. 1998 uložila předsedovi prezidia Fondu nečinit nevratné úkony při privatizaci Lázní. Konečné rozhodnutí vlády se pak přiklonilo ke stanovisku Ministerstva zdravotnictví a vláda v souladu s úpravou obsaženou v zákoně č. 92/1991 Sb. změnila původní privatizační rozhodnutí.
Odvolací soud uzavřel, že porušení právní povinnosti České republiky vůči žalobkyni tím, že Ministerstvo zdravotnictví neumožnilo Fondu převést na žalobkyni předmětný majetek, nelze dovodit, protože Česká republika až do okamžiku převodu měla možnost orgánem k tomu povolaným rozhodnout o změně způsobu privatizace, a v okamžiku, kdy Fond žádal o převod majetku za účelem jeho převodu na žalobkyni, stát o změně způsobu privatizace vážně uvažoval. Chybí proto první podmínka vzniku odpovědnosti žalované za škody, jejichž náhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhá, a to porušení právní povinnosti žalobkyní tvrzeným způsobem.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, totiž
- „zda je jednání zakladatele privatizovaného státního podniku, který v rozporu s ustanovením §11 odst. 2 zákona nezruší podnik bez likvidace nebo nevyjme část majetku podniku ke dni určenému Fondem, porušením právní povinnosti“;
- „zda může soud v rámci posouzení, jestli došlo k porušení povinnosti zakotvené v §11 odst. 1 zákona, přezkoumávat důvody, pro které zakladatel podle tohoto ustanovení nepostupoval“;
- „zda může být porušení povinnosti zakladatele zakotvené v §11 odst. 1 zákona důvodem pro vznik odpovědnosti státu za škodu, která vznikne zájemci o nabytí privatizovaného majetku, který se účastnil obchodní veřejné soutěže vyhlášené Fondem, splnil veškeré její podmínky a byl vyhlášen jejím vítězem, ale k převodu majetku na něho nedošlo, protože Fond se pro porušení uvedené zákonné povinnosti zakladatelem privatizovaného podniku nestal v souladu s ustanovením §11 odst. 2 citovaného zákona vlastníkem privatizovaného majetku“.
Dovolatelka prosazuje názor, že absence stanovení závazných lhůt, v jakých mají orgány státu činit jednotlivé kroky, které jim zákon činit ukládá, nemůže být překážkou vzniku povinnosti. Odmítá relativizování povinnosti vyplývající z §11 odst. 1 zákona tak, že nečinnost zakladatele může založit její protiprávnost pouze v případě, že je nerozumná a extrémně vybočující z rámce postupů vymezených zákonem, a důvody, pro které Ministerstvo zdravotnictví podalo vládě návrh na bezúplatný převod majetku Lázní na město, má za irelevantní. Odmítá též argumentaci „vážným uvažováním státu“ o změně způsobu privatizace a namítá, že první takové rozhodnutí vlády bylo přijato až 18. 2. 1998, tedy poté, co zakladateli povinnost podle §11 odst. 1 zákona vznikla. Prosazuje názor, že zákon zakladateli neumožňoval s převodem majetku na Fond otálet, resp. vyčkávat na nějaké další skutečnosti, a že dikce zákona stanoví zakladateli povinnost majetek bez dalšího převést na Fond k jím určenému dni, proto ani usnesení vlády ze dne 18. 2. 1998, které nebylo rozhodnutí o změně způsobu privatizace, nemůže porušení povinnosti zakladatele vyplývající z §11 odst. 1 zákona ospravedlnit.
Dovolatelka argumentuje též tím, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2001, č. j. 29 Cdo 2853/99-75, vydaným ve věci, v níž se domáhala, aby Fondu bylo uloženo uzavřít s ní smlouvu o prodeji Lázní, nárok na náhradu škody za jednání žalované v procesu privatizace Lázní připustil a výslovně konstatoval, že nevyjme-li zakladatel na základě privatizačního rozhodnutí majetek ke dni určenému Fondem, poruší zákonem stanovenou povinnost.
Závěrem dovolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudky ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, a na usnesení ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2863/2012 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), podle níž lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní ve smyslu §415 obč. zák. za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stádia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní ospravedlnitelný důvod. Tvrdí, že tyto principy měly být uplatněny i v posuzované věci.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 30. 9. 2017) se podává z bodu 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., nejdříve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně je třeba poznamenat, že na otázce v pořadí první z těch, které dovolatelka předkládá jako dosud nevyřešené, tak jak ji dovolatelka formulovala, napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil. Je tomu tak především proto, že otázku, zda jednáním zakladatele došlo k porušení právní povinnosti, dovolatelka zakládá na premise, že zakladatel privatizovaného státního podniku jednal v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., odvolací soud však nedovodil, že by Ministerstvo zdravotnictví jednalo v rozporu s uvedeným ustanovením. Kromě toho je takto vymezená otázka vytržena z kontextu právně relevantních okolností průběhu privatizačního procesu, v jejichž rámci odvolací soud otázku, zda došlo jednáním zakladatele k porušení právní povinnosti, řešil.
Výslovně formulovaná otázka by tedy k závěru o přípustnosti dovolání nevedla, neboť nesplňuje kritéria stanovená v §237 o. s. ř. Z dovolací argumentace se však otevírá otázka, zda zakladatel státního podniku poruší právní povinnost, nevyjme-li část majetku podniku ke dni určenému Fondem v situaci, kdy ještě předtím, než jej Fond požádal o vynětí části majetku k určenému dni, předložil vládě návrh na změnu rozhodnutí o způsobu privatizace. Jde o otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla. Nejvyšší soud sice v rozsudku ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2853/99, vydaném ve sporu, v němž se žalobkyně domáhala, aby Fondu byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o prodeji Lázní, vyjádřil názor, bez bližšího zdůvodnění, že nevyjme-li zakladatel na základě privatizačního rozhodnutí (sic!) část majetku podniku ke dni určenému Fondem a nepřejde-li proto takto privatizovaný majetek na Fond v souladu s ustanoveními §11 odst. 1 a 2 zákona č. 92/1991 Sb., poruší zakladatel zákonem stanovenou povinnost, šlo však o názor vyslovený jen coby obiter dictum (pro řešení tam rozhodovaného sporu byl bez významu), navíc toliko v obecné poloze, neboť skutkový stav zjištěný pro potřeby tam souzené věci nezahrnoval okolnosti, jež jsou relevantní v tomto případě, totiž právě skutečnost, že privatizační rozhodnutí, na jehož základě měla být část majetku podniku zakladatelem vyňata, mělo být na návrh zakladatele změněno. Názor byl tedy založen na předpokladu, že tu bylo nezpochybněné, definitivní rozhodnutí o privatizaci.
Pro řešení shora uvedené otázky shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným. Důvodné však dovolání není.
Podle §10 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném od 6. 12. 1994 do 31. 12. 2005, rozhodnutí o privatizaci přímým prodejem mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu vydává vláda na návrh ministerstva. Rozhodnutí o privatizaci v dalších věcech si vláda může vyhradit (odstavec 1). Rozhodnutí o privatizaci neuvedená v odstavci 1 vydává ministerstvo (odstavec 2). Na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem (odstavec 3). Orgán příslušný k rozhodování o privatizaci může rozhodnutím o privatizaci změnit podmínky, rozsah a způsob privatizace obsažený v návrhu privatizačního projektu (odstavec 6). Rozhodnutí o privatizaci může orgán příslušný k jeho vydání změnit pouze v případech, kdy po vydání rozhodnutí vyjdou dodatečně najevo závažné skutečnosti, které nebyly známy v době vydání rozhodnutí o privatizaci, a měly by na původní rozhodování o privatizaci podstatný vliv (odstavec 7). Podle odstavce 7 lze postupovat pouze do převodu privatizovaného majetku na Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) [odstavec 8, věta první].
Podle §11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném od 13. 8. 1993 do 31. 12. 2005, v souladu s rozhodnutím o privatizaci podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku ke dni určenému Fondem (odstavec 1). Dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku podniku přechází privatizovaný majetek na Fond (odstavec 2).
Z ustanovení §10 odst. 7 a 8 zákona vyplývá, že orgán příslušný k rozhodování o privatizaci mohl rozhodnout o změně způsobu privatizace, a to až do převodu privatizovaného majetku na Fond. Protože rozhodnutí o privatizaci přímým prodejem mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu příslušelo vládě (§10 odst. 1 zákona), příslušelo vládě i rozhodnutí o změně způsobu privatizace z prodeje formou veřejné soutěže na přímý prodej, což lze vztáhnout i na případ bezúplatného převodu.
Citované ustanovení §11 odst. 1 zákona upravovalo postup zakladatele tak, že zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku ke dni určenému Fondem v souladu s rozhodnutím o privatizaci. Ve zde souzené věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že v době, kdy měla být podle stanoviska Fondu část majetku podniku zakladatelem vyňata a privatizovaný majetek tak měl přejít na Fond (tj. dne 16. 2. 1998), byl již vládě předložen návrh zakladatele na změnu způsobu privatizace, totiž na privatizaci bezúplatným převodem na město Třeboň (stalo se tak dne 4. 2. 1998). V situaci, kdy tu ještě bylo původní rozhodnutí o privatizaci a tudíž nebylo zřejmé, jaká je vůle státu v otázce dalšího průběhu privatizace (jak se tato vůle nakonec ustaví), byl Fond jakožto realizátor privatizace, jemuž nebyla svěřena kompetence jakkoliv aktivně ovlivňovat, jakým způsobem bude privatizace probíhat, upozorněn Ministerstvem financí ještě předtím, než učinil výzvu k vynětí části majetku, aby nečinil žádné další kroky, což nerespektoval. Na základě toho odvolací soud nedospěl k závěru, že by Fond při podání žádosti o vynětí majetku k určenému dni postupoval „na základě rozhodnutí o privatizaci“ a že by tudíž zakladatel musel (byl povinen) na takovou výzvu reagovat vynětím majetku k určenému dni. V tomto názoru se s ním Nejvyšší soud ztotožňuje. Rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku a jakákoliv dispozice (případně rozhodnutí o ní) s tímto majetkem je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a to rovněž i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej prostřednictvím veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle §10 odst. 1 zákona (srov. Stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97). Rozhodnutí o privatizaci (jímž se rozumí též rozhodnutí o změně rozhodnutí o privatizaci) tedy vyjadřuje mimo jiné vůli státu jako majitele privatizovaného majetku o tom, jak má být privatizace provedena, a jaká je vůle státu, nebylo v době, kdy Fond zakladateli žádost předložil, zcela zřejmé; podle zákona k její změně ještě dojít mohlo a z okolností bylo patrno, že se tak může stát, jak se také nakonec stalo.
Nelze tedy posoudit jako protiprávní jednání zakladatele privatizovaného státního podniku, který nevyjmul část majetku podniku ke dni určenému Fondem v situaci, kdy ještě předtím, než jej Fond požádal o vynětí části majetku k určenému dni, předložil vládě návrh na změnu rozhodnutí o způsobu privatizace, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Nejvyšší soud se tedy v podstatě ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu.
Stran otázek v pořadí druhé a třetí Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal.
Otázku v pořadí druhou odvolací soud neřešil, neboť nedovodil, že zakladatel nepostupoval podle §11 odst. 1 zákona, jestliže za dané situace nebyl splněn v tomto ustanovení stanovený předpoklad „v souladu s rozhodnutím o privatizaci“. Lze ostatně dodat, že nepodléhá-li rozhodování o privatizaci soudnímu přezkumu, neznamená to ještě, že si soud pro potřeby rozhodování o věci, která je v jeho pravomoci, nemůže učinit úsudek o okolnostech, za nichž bylo rozhodnutí o privatizaci vydáno, popřípadě, za nichž k vydání rozhodnutí nedošlo.
Řešení otázky v pořadí třetí by mohlo mít smysl jedině za předpokladu, že zakladatel porušil povinnost zakotvenou v §11 odst. 1 zákona, odvolací soud však k takovému závěru nedospěl a dovolací soud se s jeho posouzením ztotožnil, k řešení takové otázky tu proto není důvod.
Posouzení věci podle principů předsmluvní odpovědnosti se dovolatelka domáhá poprvé až v dovolání. Nejde tu přitom jen o otázku právní kvalifikace, jíž soud vázán není; porušení předsmluvní odpovědnosti je založeno na jiném skutku, než který odpovídá skutkovým tvrzením uplatněným v žalobě a vymezujícím – vedle žalobního petitu – předmět řízení. V žalobě se dovolatelka domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že orgány státu (Ministerstvo zemědělství, vláda České republiky a Ministerstvo financí) porušily ve svém postupu v rámci privatizačního procesu ustanovení §10 a §11 zákona č. 92/1991 Sb., zatímco předpoklady předsmluvní odpovědnosti za škodu vymezené v judikatuře Nejvyššího soudu, včetně té, na niž odkazuje dovolatelka, zejména v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. v rozsudcích ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018, spočívají (jen) v porušení obecné prevenční povinnosti stanovené v §415 obč. zák. ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, kdy tato jednání dospěla do stadia, že jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod.
Zbývá dodat, že dovolatelka v rámci vymezení důvodů dovolání vytýká dovolacímu soudu řadu dalších pochybení, zejména považuje zásah vlády do privatizace Lázní a následné kroky Ministerstva zdravotnictví za nezákonné, prosazuje názor, že rozhodnutí o privatizaci majetku Lázní ze dne 20. 8. 1996 nebylo nikdy ministerstvem zrušeno či změněno, a tvrdí, že podmínky veřejné soutěže vyhlášené Fondem nepočítaly s tím, že by soutěž mohla být zrušena v důsledku usnesení vlády. K těmto námitkám však nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání a v této části tak nebylo právní posouzení odvolacího soudu otevřeno dovolacímu přezkumu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je s pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b a 142 odst. 1 o. s. ř.; žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, v něm podle obsahu spisu náklady, jejichž náhradu by jí bylo lze přiznat, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu