ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.62.2004.1
sp. zn. 32 Odo 62/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce F. n. m. Č. r., zastoupeného, advokátem, proti žalované T. Z., a. s., o zaplacení částky 400 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 318 500 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 828/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 2003, č.j. 17 Co 200/2001-113, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 2003, č.j. 17 Co 200/2001-113, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. ledna 2001, č.j. 7 C 828/2000-88 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 318 500 Kč, a pokud jím byl změněn uvedený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ve výroku o nákladech řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a pokud jím bylo žalované uloženo, aby zaplatila soudní poplatek za řízení před soudy obou stupňů ve výši 57 480 Kč, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 17. ledna 2001, č.j. 7 C 828/2000-88, zamítl žalobu o zaplacení částky 400 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 318 500 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal důvodnost žaloby, kterou se domáhal úhrady nedoplatku finančních prostředků ve výši 400 000 Kč poskytnutých právním předchůdcem žalobce žalované z titulu bezúročné půjčky podle smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 5. 4. 1994. Dovodil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce nebo smlouvy o úvěru. Tato smlouva byla předložena jen v neověřené fotokopii a podepsána byla za žalovanou pouze jedním členem představenstva, který nebyl k tomuto úkonu pověřen, ač podle výpisu z obchodního rejstříku byl vyžadován podpis smlouvy dvěma členy představenstva společnosti nebo jedním členem představenstva, písemně k tomu pověřeným. Nebylo prokázáno, jakým způsobem přenechal původní věřitel žalobce žalované požadovanou finanční částku, a nebyla ani řádně prokázána aktivní legitimace žalobce, neboť soudu nebyl předložen řádný doklad o postoupení pohledávky ve smyslu §524 obč. zák. mezi předchůdcem žalobce a žalobcem, ale jen předávací protokol k 1. 10. 1995, sepsaný mezi předchůdcem žalobce a žalobcem.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. července 2003, č.j. 17 Co 200/2001-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 718 500 Kč, zároveň změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování, avšak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a v důsledku toho věc i nesprávně posoudil. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že z předávacího protokolu ze dne 1. 10. 1995 a jeho přílohy vyplývá, kdo a na koho postupuje pohledávky, o jaké pohledávky se jedná a za jakých podmínek se pohledávky postupují, proto dovodil, že předávací protokol má všechny podstatné náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu §524 obč. zák., tudíž je žalobce aktivně legitimován k podání žaloby. Smlouvu nazvanou smlouva o bezúročné půjčce vyložil podle jejího obsahu a vůle účastníků tak, že se jedná o smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák., jíž se právní předchůdce žalobce zavázal k úhradě závazků žalované ve výši 500 000 Kč vůči třetím osobám a žalovaná se zavázala zaplatit tuto za ní zaplacenou částku na účet právního předchůdce žalobce. Zároveň byla pro případ prodlení žalované se zaplacením poskytnuté částky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z půjčené částky za každý započatý týden prodlení. Uzavřel, že smlouva je dostatečně určitá a je platná, přičemž nedůvodná je námitka žalované, že z její strany nebyla smlouva řádně podepsána. Ve smyslu §15 obch. zák., účinného ke dni sepisu smlouvy, smlouvu podepsal Ing. A. K. zastávající funkci ekonomicko-obchodního ředitele žalované. Dále dovodil, že pokud by i připustil, že zastávaná funkce Ing. K. neumožňovala samostatně takovou smlouvu uzavřít, pak podle §16 obch. zák., účinného ke dni sepisu smlouvy, podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. V daném případě zástupce předchůdce žalobce nemohl najisto vědět, že Ing. K. nemá oprávnění k podpisu příslušné smlouvy, pokud mu bylo známo, že zastává funkci ekonomicko-obchodního ředitele společnosti, a ani z výpisu z obchodního rejstříku žalované nemohl najisto vědět, že jedná s osobou, která není k podpisu smlouvy oprávněná. Protože žalovaná zaplatila žalobci částku 100 000 Kč až dne 9. 8. 1994, tedy opožděně, a částku ve výši 400 000 Kč nezaplatila vůbec, vzniklo žalobci právo na zaplacení jistiny ve výši 400 000 Kč a na zaplacení dohodnuté smluvní pokuty ve výši 318 500 Kč. K postupu podle §301 obch. zák. (snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty) neshledal odvolací soud důvod, když přihlédl k tomu, že žalobce požadoval smluvní pokutu pouze do doby sepisu žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení anebo v případě, že by věc rozhodovaly soudy věcně a místně nepříslušné, aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc postoupil soudu věcně a místně příslušnému. Dovolatelka namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu řízení spatřuje v tom, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o spor mezi podnikateli plynoucí z jejich podnikatelské činnosti, pak nebyly soudy, jež ve věci rozhodovaly, věcně a ani místně příslušné k rozhodování ve věci samé. V případě, že Krajský soud v Brně učinil uvedený závěr jen na podporu svého rozhodnutí a je chybný, pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem o aktivní legitimaci žalobce a poukazuje na to, že pro platný převod pohledávky ve smyslu §524 a násl. obč. zák. se vyžaduje písemný projev vůle věřitele drženou pohledávku převést na třetí osobu. V daném případě projev vůle věřitele (předchůdce žalobce) v předávacím protokolu však chybí a absenci projevu věřitele převést pohledávku nemůže nahradit jeho podpis pod předávacím protokolem. Mimoto označení účastníků předávacího protokolu neodpovídá platnému označení účastníků v obchodním rejstříku. Dále namítá, že nelze převést neexistující pohledávku, přičemž její neexistenci dovozuje z toho, že smlouva nazvaná smlouvou o bezúročné půjčce je neplatná pro svoji neurčitost, jestliže její obsah je těžko definovatelný a nebyla-li příloha smlouvy, z níž vycházel odvolací soud při posouzení existence pohledávky, signována účastníky smlouvy, proto příloha nemůže být nedílnou součástí smlouvy. Odvolací soud dále pominul, že smlouvu za předchůdce žalobce evidentně nepodepsala osoba označená v záhlaví smlouvy, a že není jednoznačně zřetelné, zda smlouva je podřízena režimu obchodního zákoníku či občanskému zákoníku. Námitku, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřuje v tom, že ač odvolací soud dospěl k závěru, že z textu smlouvy nelze dovodit, že by právní předchůdce žalobce poskytl žalované půjčku ve výši 500 000 Kč, dovodil, že z obsahu smlouvy vyplývá, že její podstatou je určité narovnání mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, a že právní předchůdce žalobce provedl úhradu závazků žalovaného ve výši 500 000 Kč. V průběhu řízení však žalobce neprokázal, zda a komu za dovolatelku zaplatil či jinak uhradil závazky, proto se dovolatelka domnívá, že žalobci nelze přiznat nárok na zaplacení žalované částky. Napadá i závěr o zaplacení 100 000 Kč žalovanou na účet žalobce, když soud vycházel z důkazu, který dovolatelka nepovažuje za hodnověrný, bylo-li zaplacení prokázáno jen prostou kopií dokladu o zaplacení. Dále se domnívá, že požadavek na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a v rozporu s dobrými mravy, byl-li žalobce v letech 1992 až 1997 majoritním vlastníkem dovolatelky, žádný požadavek na zaplacení žalované částky včas nevznesl a učinil tak až 9. 7. 1997, kdy údajnou pohledávku zažaloval, záměrně tak, aby po prodeji svého majoritního podílu ve společnosti získal žalovanou pohledávku povýšenou o smluvní pokutu, která činí 26% p.a. z dlužné částky. S ohledem na uvedené se domnívá, že je důvod pro nepřiznání nároku na zaplacení smluvní pokuty anebo alespoň na její přiměřené snížení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelka nenamítá a ani z obsahu spisu se nepodávají.
Jiné vady řízení (než uvedené v §237 o. s. ř.) jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že v dané věci rozhodovaly věcně a místně nepříslušné soudy s ohledem na posouzení, zda v dané věci se jednalo mezi účastníky o závazkový vztah obchodní a spor byl z procesního hlediska obchodní věcí.
Jestliže by totiž ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal způsobem vyplývajícím z §221 odst. 1 a §221 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nápravu, řízení by bylo postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V dané věci však ještě před rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě rozhodl Krajský obchodní soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 3. 2000, č.j. 20 Cm 106/98-52, že je k projednání právní věci žalobce F. n. m. Č. r., se sídlem v P. 2, R. n. č. 42, IČ …, proti žalované T. Z., a. s., se sídlem ve Z., D. č. 3, IČ …, o zaplacení částky 400 000 Kč a smluvní pokuty, věcně nepříslušný, a rozhodl o postoupení věcně příslušnému soudu – Okresnímu soudu ve Znojmě. Proti tomuto usnesení žádný z účastníků nepodal odvolání a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 5. 2000. Námitka k věcné příslušnosti soudu, o níž pravomocně rozhodl soud prvního stupně, uplatněná žalovanou v dovolání podaném dne 10. 10. 2003, nemůže být tedy za této procesní situace dovolacím soudem přezkoumávána, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebylo možné tedy s úspěchem naplnit.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky o nesprávném právním posouzení aktivní legitimace žalobce, neboť podle jejího názoru nedošlo k platnému postoupení pohledávky na žalobce ve smyslu §524 obč. zák. z důvodu neexistence postupované pohledávky a absence projevu věřitele pohledávku žalobci postoupit.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odst. 2 s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, vyšel-li ze skutkového závěru, že předávacím protokolem ze dne 1. 10. 1995 a jeho přílohy vyplývá, kdo a na koho postupuje pohledávky, o jaké pohledávky se jedná a za jakých podmínek se pohledávky postupují, a jestliže poté dovodil, že předávací protokol má všechny podstatné náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky vyžadované ustanovením §524 obč. zák., tudíž je žalobce aktivně legitimován k podání žaloby. Námitka, žalované, že chybí projev věřitele pohledávku žalobci postoupit, je neodůvodněná, když z kontextu celého předávacího protokolu vyplývá, že účastníci se dohodli na převodu (postoupení) konkrétně vymezených pohledávek. Namítá-li žalovaná, že pohledávka, jež měla být předmětem převodu, neexistovala, když příloha smlouvy o bezúročné půjčce nebyla signována účastníky smlouvy, je třeba učinit závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by příloha nedílnou součástí smlouvy nebyla. K prokázání opaku žádné důkazy navrženy nebyly. Poukazuje-li dovolatelka, že označení účastníků předávacího protokolu neodpovídá platnému označení účastníků v obchodním rejstříku, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu, podle níž nepřesné označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/1998, pod č. 46 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 578/2001). Tak je tomu i v tomto případě, neboť z údajů obsažených ve smlouvě (z razítek připojených k podpisům účastníků smlouvy) lze účastníky smlouvy nepochybně a nezaměnitelně identifikovat.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci (aktivní legitimace žalobce) ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl s ohledem na zjištěný skutkový závěr uplatněn důvodně.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Napadá-li dovolatelka závěr o zaplacení 100 000 Kč žalovanou na účet žalobce, když soud vycházel z důkazu, který dovolatelka nepovažuje za hodnověrný, bylo-li zaplacení prokázáno jen prostou kopií dokladu o zaplacení, je třeba poukázat na výše uvedené, že podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvodné uplatnění tohoto dovolacího důvodu pojí s námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, a jež byl významný pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Protože tato částka po připuštění změny žaloby již nebyla předmětem řízení, nejedná se v této části o zjištění skutkového stavu, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, a uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. není tedy v tomto směru důvodné.
Namítá-li dovolatelka, že žalobci nelze přiznat nárok na zaplacení žalované částky ve výši 400 000 Kč, jestliže v průběhu řízení žalobce neprokázal, zda a komu za dovolatelku zaplatil či jinak uhradil závazek v této výši, tak prokázání zaplacení (předání) této částky by bylo významné pro případ, že by v dané věci účastníci „Smlouvy o bezúročné půjčce“ uzavřeli skutečně smlouvu o půjčce. Ze skutkových zjištění v dané věci je však nepochybné, že částku 500 000 Kč právní předchůdce žalobce, poté, co potřebnou částku vyčíslil a s žalovanou uzavřel smlouvu „o půjčce“, vložil do tzv. celostátního kola zápočtů k úhradě závazků dlužníka. V takovém jednání věřitele pak nelze spatřovat přenechání (odevzdání) věcí (v daném případě peněz) dlužníku (a to ani bezhotovostně) k nakládání, nýbrž na základě vícestranných závazkových vztahů směřujících k započtení vzájemných pohledávek a závazků realizovanou (po dohodě s dlužníkem) úhradu závazků dlužníka vůči třetím osobám. Nedošlo-li tedy k naplnění požadavku vymezeného ustanovením §657 obč. zák. (spočívajícího v přenechání věci věřitelem dlužníku), nelze hovořit o vzniku smluvního typu tímto ustanovením upraveného, a smlouva účastníků tak není smlouvou o půjčce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003). Jestliže tedy smlouvu nazvanou smlouva o bezúročné půjčce vyložil odvolací soud podle jejího obsahu a vůle účastníků tak, že se jedná o smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák., jíž se právní předchůdce žalobce zavázal k úhradě závazků žalované ve výši 500 000 Kč vůči třetím osobám a žalovaná se zavázala zaplatit tuto za ní zaplacenou částku na účet právního předchůdce žalobce, a že smlouva je dostatečně určitá a je platná, nelze tomuto závěru vytknout nesprávné právní posouzení. Stejně tak nelze vytknout odvolacímu soudu, dospěl-li k závěru, že v dané věci je důvodná aplikace obchodního zákoníku. Z čl. VII. smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 5. 4. 1994 totiž vyplývá, že účastníci si podle §262 odst. 1 obch. zák. dohodli, že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem. Jestliže takto učinili, je závazkový vztah mezi nimi vztahem obchodním a spor je z procesního hlediska obchodní věcí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2000, seš. 1, pod označením R 1/2000). Tuto jasně formulovanou volbu právní úpravy obchodního zákoníku nelze ve smyslu §266 obch. zák. vyložit jinak, než že účastníci uzavřeli dohodu, že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem, byť v záhlaví smlouvy uvedli, že uzavírají smlouvu o bezúročné půjčce podle §50, §567 a §658 obč. zák. Pouhý nadpis (záhlaví) předmětné smlouvy tuto podmínku nesplňuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1962/98). Skutečnost, že strany smlouvy v jejím textu užily právní kvalifikace „Smlouva o bezúročné půjčce“ neznamená, že by soud byl tímto právním posouzením učiněného právního úkonu vázán. I takový projev vůle totiž musí vykládat podle interpretačních pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 občanského zákoníku, popř. ustanovením §266 obchodního zákoníku (pro oblast vztahů obchodněprávních), a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999). Protože tedy v dané věci účastníci předmětné smlouvy uzavřeli smlouvu nepojmenovanou, v níž svými podpisy potvrdili, že předchůdce žalobce provedl při řešení zápočtů závazků a pohledávek úhradu závazků žalované třetím osobám, čímž došlo ke snížení závazků žalované vůči jeho obchodním partnerům, nebylo třeba zkoumat, zda a kdy právní předchůdce žalobce třetím osobám uhradil uvedenou částku. Nelze proto v tomto směru uzavřít, že by napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl tedy ani v tomto směru naplněn.
Poukazuje-li žalovaná ve svém dovolání, že odvolací soud pominul, že smlouvu za předchůdce žalobce evidentně nepodepsala osoba označená v záhlaví smlouvy, je nutno konstatovat, že se jedná o namítání nové skutečnosti, k níž nemůže dovolací soud přihlížet. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v nalézacím řízení. V dané věci ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaná žádné důkazy k prokázání uvedené skutečnosti v průběhu řízení nenavrhla.
Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. směřující do výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 2003, č.j. 17 Co 200/2001-113, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 400 000 Kč, zamítl.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že přiznání smluvní pokuty je v daném případě v rozporu s poctivým obchodním stykem a též v rozporu s dobrými mravy, a je důvod pro její nepřiznání anebo alespoň její snížení, jestliže žalobce, který se podílel na řízení společnosti žalované, nevznesl od roku 1995 do podání žaloby dne 9. 7. 1997 požadavek na zaplacení žalované částky, a učinil tak záměrně, aby získal žalovanou pohledávku povýšenou o smluvní pokutu, která činí 26% p.a. z dlužné částky.
Dovolací soud konstatoval, že projednávané právní vztahy se řídí úpravou obchodního zákoníku (§262 obch. zák.), proto právní režim obchodního zákoníku se v daném případě vztahuje i na smluvní pokutu sjednanou k zajištění závazku. Úprava smluvní pokuty v ustanovení §300 - 302 obch. zák. se však omezuje pouze na některé otázky, a to objektivní povinnost platit smluvní pokutu (§300 obch. zák.), podmínky pro snížení smluvní pokuty (§301 obch. zák.) a nárok na zaplacení smluvní pokuty při odstoupení od smlouvy (§302 obch. zák.). Naproti tomu výlučně občanský zákoník upravuje vymezení pojmu smluvní pokuty a způsob jejího sjednání (§544 obč. zák.). Z ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že obchodní závazkové vztahy se řídí ustanovením obchodního zákoníku, přičemž v případech, kdy některé otázky nelze řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Totéž platí, jsou-li v obchodním zákoníku obsažena jen některá ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1255/99). Bylo povinností odvolacího soudu zkoumat, zda ujednání účastníků o smluvní pokutě je platné ve smyslu §544 obč. zák., neboť obchodní zákoník takové ustanovení neobsahuje. Proto v dané věci odvolací soud správně aplikoval ustanovení §544 odst. 1 a 2 obč. zák. a v souladu s nimi dovodil, že ujednání o smluvní pokutě má požadované náležitosti a vyčíslená smluvní dohoda odpovídá smluvnímu ujednání. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud se nezabýval námitkou žalované, vznesené před soudem prvního stupně, jíž žalovaná namítala, že požadavek na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a v rozporu s dobrými mravy, byl-li žalobce v letech 1992 až 1997 majoritním vlastníkem dovolatelky, žádný požadavek na zaplacení žalované částky včas nevznesl a učinil tak až 9. 7. 1997, kdy pohledávku zažaloval, záměrně tak, aby po prodeji svého majoritního podílu ve společnosti získal žalovanou pohledávku povýšenou o smluvní pokutu. Z tohoto pohledu je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud odvolací soud dospěl v dané věci ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit s tím, aby soud prvního stupně posoudil smluvní pokutu z pohledu §3 obč. zák., tedy zda přiznání nároku na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy, jinak svým postupem odňal účastníku jednu instanci soudního řízení. Nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že k postupu podle §301 obch. zák. (snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty) neshledal důvod, když přihlédl k tomu, že žalobce požadoval smluvní pokutu pouze do doby sepisu žaloby, nelze konstatovat, že by se tím vypořádal s námitkou žalované, že přiznání smluvní pokuty je v daném případě v rozporu s poctivým obchodním stykem a v rozporu s dobrými mravy, a navíc se jedná o nesprávné právní posouzení, neboť soud nesprávně interpretoval aplikovaný právní předpis (§301 obch. zák.) tím, že vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v této hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba totiž ve smyslu §301 obch. zák. přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, k okolnostem, pohnutkám a účelu, který byl sledován sjednáním smluvní pokuty. Mělo by být přihlédnuto i k výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti. Na přiměřenost smluvní pokuty však nelze usuzovat s ohledem na dobu, za níž je smluvní pokuta požadována.
Nebylo-li tedy možno z výše uvedených důvodů dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je v rozsahu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 318 500 Kč, správný, dovolací soud jej v tomto rozsahu zrušil (§243b odst. 2 o. s. ř.), a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu