ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1095.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1095/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Z. M. a b) Ing. L. H. , zastoupených Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalovaným 1) D. J. a 2) J. J. , zastoupeným Mgr. Kateřinou Malmstedt, advokátkou se sídlem v Černošicích, Ostružinová 1794, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 67/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2010, č. j. 21 Co 98/2010-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Malmstedt, advokátky se sídlem v Černošicích, Ostružinová 1794.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 30. září 2009, č. j. 18 C 67/2007-170, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobci sice zpochybnili správnost právních závěrů odvolacího soudu, že žalobce není ve věci aktivně legitimován a že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni. Výhradu vůči právnímu závěru o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce dovolatelé obsahově nekonkretizují a právní závěr, jímž je dovozováno, že žalovaní nejsou nositeli povinnosti uhradit jim částku 250.000,- Kč představující dluh občanského sdružení LOGOS, zpochybňují procesně neregulérním způsobem výhradně námitkou, že soudy nesprávně interpretovaly obsah jimi předložených listin (konkrétně písemnosti nazvané „Uznání dluhu a dohoda o splátkách“, kterou žalovaný dne 29. 11. 2003 podepsal a písemností označených jako „Dohoda mezi ELTODO EG, Ing. L. H. a J. J.“ ze dne 29. 11. 2003 a „Dohoda o splátkovém kalendáři“ ze dne 23. 2. 2004, jejichž pravost žalovaní popřeli). Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že projev vůle žalovaných zaznamenaný ve shora označených listinách směřoval k jejich přistoupení k závazku, které mělo občanské sdružení LOGOS vůči žalobkyni ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 27. 1. 2003 a k uznání tohoto dluhu. Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (popř. jednostranného právního úkonu, jímž je uznání dluhu), a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Námitky dovolatelů jsou založeny výhradně na kritice správnosti (pro právní posouzení věci relevantního) skutkového zjištění, že žalovaní, kteří nebyli dlužníky, dne 29. 11. 2003, resp. 23. 2. 2004 přistoupili (resp. vyjádřili vůli přistoupit) k dluhu občanského sdružení LOGOS a že žalovaný coby fyzická osoba (nikoli jako statutární zástupce dlužníka) tento dluh uznal co do důvodu i výše. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tím, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vyšel z jimi formulované skutkové verze (tj. vyložil-li by obsah právních úkonů správně), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že došlo ve smyslu §533 obč. zák. k platnému přistoupení žalovaných k dluhu občanského sdružení LOGOS a k jeho uznání (§558 obč. zák.) a že žalovaní jsou tudíž povinni tento dluh zaplatit. Jak již bylo výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimku tvoří pouze případy, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jestliže jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006). Námitky dovolatelů, že odvolací nesprávně posoudil jejich námitku věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně (resp. se jí nezabýval z hlediska odvolacích námitek) a že „porušil zásadu spravedlivého procesu, popř. rovného postavení stran civilního procesu“, takovou výjimku netvoří (nejde bezprostředně o spor o procesní právo, na němž by bylo rozhodnutí založeno) a jsou proto hlediska přípustnosti dovolání bezcenné.
Dovolání neobsahuje žádné konkrétní výtky proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalobci avizovaný nesouhlas s tímto výrokem odůvodnili, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 13.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 28. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010), s připočtením částky 2.720,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu