ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1390.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1390/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, proti žalovanému R. T. , zastoupenému Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci 1, Jestřábí 974, o určení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 40 C 21/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberci ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 30 Co 188/2012-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Šmídka, advokátka.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci, kterým byl potvrzen (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. ledna 2012, č. j. 40 C 21/2009-237, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí ideální poloviny „nemovitostí zapsaných na LV č. 624 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec, pro obec Liberec a katastrální území H. R. a to domu č. p. 58, pozemku st. p. č. 561 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 721 m2“, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“); přestože v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. června 2010, č. j. 40 C 21/2009-141, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 15. června 2011, č. j. 30 Co 368/2010-179, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. ledna 2012, č. j. 40 C 21/2009-237, shodně jako v předchozím rozsudku, tj. žalobu zamítl.
Dovolání tak může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatelka za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.). Řešení otázky, zda omyl v pohnutce pro uzavření darovací smlouvy lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů (tj. důvodu pro vrácení daru, který může nastat jedině až po uzavření darovací smlouvy), přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit; řešení této otázky má význam z hlediska aplikace §49a obč. zák. a nikoli §630 obč. zák.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči ní, konkrétně nedodržení dohod mezi ní na jedné straně a matkou účastníků a žalovaným na straně druhé uzavřených před darováním sporného spoluvlastnického podílu, nevyplácení inkasovaného nájemné z bytu před a po darování spoluvlastnického podílu a zadržování movitých věcí, nedosahuje intenzity vyžadované pro vrácení daru. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že takové chování hrubě porušuje dobré mravy.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák. podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2425/98 ze dne 28. listopadu 2000, a sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. října 2004, které se vyjadřují obecně k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy . Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud rozhodl v intencích tohoto výkladu tak, že jeho závěr, že shora vytýkaná jednání žalovaného svou intenzitou nenaplňují důvody, s nimiž §630 obč. zák. spojuje vrácení daru, nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 2, §2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 588,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu