ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1571.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1571/2017-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. V. , zastoupené JUDr. Petrem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Mazovská 476, proti žalované T. T. (dříve Š.), o 23.262 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 7 C 4/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, č.j. 31 Co 472/2006-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek (pro uznání) ze dne 29. 6. 2006, č.j. 7 C 4/2006-34, kterým Okresní soud v Nymburku uložil žalované zaplatit žalobkyni 23.262 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení oproti vydání „dětského kočárku značky Quinny Buzz“ a na náhradě nákladů řízení 9.100 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 a §114b odst. 5 občanského soudního řádu měl odvolací soud za splněné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. V intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu namítla, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadou spočívající v tom, že projednaly věc v její nepřítomnosti, i když včas požádala z důležitého důvodu o odročení. Dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu pak odpovídá výhrada v posouzení podmínek vydání rozsudku pro uznání; za vážný důvod pro prodloužení lhůty stanovené k vyjádření pokládá pracovní neschopnost trvající od 17. 5. 2006 a okolnost, že listinné důkazy týkající se její podnikatelské činnosti neměla k dispozici. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb., č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb., č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 46/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 130/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 204/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 137/2001 Sb., č. 231/2001 Sb., č. 271/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 276/2001 Sb., zákonů č. 317/2001 Sb., č. 451/2001 Sb., č. 491/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 151/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 226/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 120/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 153/2004 Sb., zákonů č. 237/2004 Sb., č. 257/2004 Sb., č. 340/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 501/2004 Sb., č. 554/2004 Sb., č. 555/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 59/2005 Sb., č. 170/2005 Sb., č. 205/2005 Sb., č. 216/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 377/2005 Sb., č. 383/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 79/2006 Sb., č. 112/2006 Sb., č. 113/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 133/2006 Sb., č. 134/2006 Sb., č. 135/2006 Sb., č. 216/2006 Sb., č. 233/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 308/2006 Sb. a č. 315/2006 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé zásadní právní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K dovolacímu přezkumu předestřené právní otázky týkající se splnění podmínek pro postup soudu podle §153a odst. 3 o.s.ř. a projednání a rozhodnutí věci v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka (§101 odst. 3, §211 o.s.ř.) nepatří z hlediska rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a jejich řešení odvolacím soudem je konformní s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz níže).
Z obsahu spisu se podává, že usnesením ze dne 10. 4. 2006, č.j. 7 C 4/2006-23, soud prvního stupně uložil žalované, aby se do třiceti dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že nárok uplatněný žalobou zcela (zčásti či jen do základu) neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, označila důkazy k prokázání svých tvrzení, popř. připojila listinné důkazy, jichž se dovolává. Pokud by nemohla podat písemné vyjádření, poučil ji o povinnosti před uplynutím stanovené lhůty sdělit soudu, jaký vážný důvod jí v tom brání s tím, že na výzvu soudu je povinna tvrzený důvod prokázat. Jestliže se bez vážného důvodu písemně nevyjádří ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uplatněný žalobou uznává (§153a odst. 3 o.s.ř.). Usnesení bylo žalované doručeno 11. 5. 2006 (§114b odst. 4 o.s.ř.). Ve vyjádření ze 7. 6. 2006, doručeném soudu prvního stupně 12. 6. 2006, žalovaná sdělila důvod, pro který není s to ve lhůtě stanovené soudem vyjádření ve věci podat (dlouhodobá nemoc a opakované zdravotní potíže); současně předložila fotokopii potvrzení o tom, že je od 17. 5. 2006 v pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně žalovanou vyzval, aby v dodatečné lhůtě jednoho týdne od doručení doložila lékařskou zprávu o charakteru zdravotních potíží, zejména jakým způsobem jí onemocnění brání v podání písemného vyjádření; poučil ji, že pokud neprokáže, že ji zdravotní stav znemožňuje písemně se vyjádřit, rozhodne soud rozsudkem pro uznání (žalované byla výzva doručena 19. 6. 2006). Podáním z 23. 6. 2006, doručeným soudu 27. 6. 2006, žalovaná odkázala na potvrzení o pracovní neschopnosti, vzhledem k probíhajícímu léčení není s to odhadnout, „kdy nemoc skončí a kdy … budou vráceny účetní doklady,“ které nemá k dispozici, neboť písemnosti týkající se její podnikatelské činnosti za rok 2005 předala Polici ČR. Podle úředního záznamu z 28. 6. 2006 sdělila soudu MUDr. Urbánková, zastupující ošetřující lékařku, že zdravotní potíže žalované nebrání v písemném kontaktu se soudem, že nemá potíže se psaním ani s myšlenkovými pochody. Odvolací soud nařídil ve věci jednání na 31. 10. 2006. Podáním z 20. 10. 2006, došlým soudu 23. 10. 2006, požádala žalovaná o odročení z důvodu nemoci; předložila fotokopii potvrzení, z něhož vyplývá, že je od 17. 5. 2006 v pracovní neschopnosti s lékařem povolenými vycházkami od 10.00 do 12.00 hodin a od 16.00 do 18.00 hodin. Odvolací soud jednání odročil. Ze zprávy MUDr. Šárky Hodboďové, ošetřující lékařky, odvolací soud zjistil, že žalované, která je v pracovní neschopnosti pro onemocnění levého ramene, nic nebrání v písemném styku se soudem, „jelikož je pravák,“ a účastnit se v době vycházek jednání. Odvolací soud nařídil ve věci jednání na 9. 1. 2007 v 10.00 hodin, k němuž předvolal zmocněnce žalobkyně a žalovanou. Podáním z 2. 1. 2007, doručeným soudu 8. 1. 2007, požádala žalovaná o odročení jednání; uvedla, že zdravotní komplikace jí neumožňují účastnit se jednání, zpochybnila zprávy poskytované její ošetřující lékařkou a navrhla, aby si soud vyžádal „odborný lékařský posudek soudního znalce.“ Odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.
V rozsudku ze dne ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, Nejvyšší soud dovodil, že podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení vydaném podle §114b odst. 1 o.s.ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného žalobou jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže , že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o.s.ř.).
Zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. rozumí „vážným důvodem", pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě „vážným důvodem“, který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového „vážného důvodu“ vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze - s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že „vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného ; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti . Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, a ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). K případům, kdy žalovaný před uplynutím lhůty k podání písemného vyjádření ve věci požádá o její prodloužení, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014.
V projednávaném případě žalovaná ve vyjádření ze 7. 6. 2006, které došlo soudu prvního stupně včas, tj. ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení ze dne 10. 4. 2006, č.j. 7 C 4/2006-23, nevylíčila rozhodující skutečnosti své obrany proti uplatněnému nároku, nýbrž – aniž by požádala o prodloužení lhůty – sdělila důvod, který jí brání vyjádřit se k věci. Závěr odvolacího soudu, že tento důvod není důvodem ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. vážným, je ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz výše). Sluší se připomenout, že ustanovení §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o.s.ř. sankcionuje nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení. Vyjádří-li se tak, že v základních obrysech vylíčí rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, nenastane fikce uznání jen proto, že neoznačí důkazy nebo nepřipojí listiny, jichž se dovolává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2766/2011, a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013).
Námitka, že soud prvního stupně rozsudek 29. 6. 2006 vyhlásil, ačkoliv žalovaná požádala o odročení jednání, je bezpředmětná; podle ustanovení §153a odst. 4 o.s.ř. nemusí být pro vydání rozsudku pro uznání nařízeno jednání.
Není sporu o tom, že zdravotní komplikace žalované by bylo možno pokládat za důležitý důvod, pro který odvolací soud jednání nařízené na 9. 1. 2007 odročí. S ohledem na „přístup žalované k celému průběhu řízení“ a – zejména – na zprávy ošetřujících lékařů, z nichž vyplývá, že jí zdravotní stav nebrání v osobní účasti na jednání, věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti (§101 odst. 3, §211 o.s.ř.). Takový postup je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, podle něhož „důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání …, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojené.“
Protože dovolání žalované není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyni, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu