ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1803.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1803/2019-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců 1) Š. P., bytem XY, a 2) H. P. , bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 12, proti žalovanému V. A. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 3, o zaplacení 1.400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 294/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2018, č. j. 23 Co 224/2018-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Kovandy, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 1.400.000 Kč s příslušenstvím z titulu ručitelského závazku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2018, č. j. 23 Co 224/2018-87, potvrdil rozsudek ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7 C 294/2017-62, jímž Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu požadující, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 1.400.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2013 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel (stejně jako soud prvního stupně) ze zjištění, že žalobci uzavřeli dne 31. 1. 2012 s manžely J. a Z. N. smlouvu o půjčce, podle níž jim půjčili částku 3.000.000 Kč, jejíž první polovina byla splatná do 2. 2. 2013 a druhá polovina do 27. 2. 2013. K zajištění pohledávky žalobců ze smlouvy o XY, které vlastnila Z. N.; tato smlouva se stala přílohou smlouvy o půjčce. Dne 31. 3. 2012 žalovaný písemně prohlásil, že nevrátí-li manželé N. půjčku, kterou jim žalobci poskytli, nebo nebude-li dluh z půjčky uhrazen ani z prodeje zastavených nemovitostí, zaplatí za dlužníky neuhrazenou část dluhu, nejvýše však 1.500.000 Kč; ručitelský závazek byl časově omezen do 31. 6. 2013. Dne 26. 9. 2012 dlužníci (manželé N.) uznali, že žalobcům dluží z titulu půjčky 3.000.000 Kč se smluvním úrokem 10 procent ročně a náklady ve výši 90.000 Kč. Dne 12. 10. 2012 uzavřeli žalobci jako kupující se Z. N. jako prodávající kupní smlouvu, podle níž jim prodala nemovitosti tvořící předmět zástavní smlouvy za sjednanou kupní cenu 1.500.000 Kč. J. N. žalobce e-mailovou poštou v září 2014 a písemně dne 7. 6. 2016 ujistil, že půjčku zaplatí. Dne 28. 11. 2014 zaslal žalovaný žalobci 100.000 Kč bezhotovostním převodem. Dne 2. 8. 2016 byli dlužníci i žalovaný jako ručitel písemně vyzváni k zaplacení půjčky (žalovaný jen do výše ručitelského závazku). Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalovaný přijal na sebe vůči žalobcům časově omezenou (do 30. 6. 2013) povinnost podle §546 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), že jejich pohledávku za dlužníky (manžely N.) zčásti (do výše 1.500.000 Kč) uspokojí, jestliže ji přes písemnou výzvu neuspokojí dlužníci. Ačkoliv písemná výzva byla podmínkou pro vznik povinnosti ručitele zaplatit dluh za dlužníky, žalobci po dobu trvání ručitelského závazku dlužníky písemně k plnění dluhu nevyzvali; žaloba proto není po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost shledávají v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, konkrétně „ zda ručitel svým plněním po skončení ručitelského závazku, v době, kdy proti dlužníkovi i ručiteli je možno podat žalobu na plnění, za účinnosti nového občanského zákoníku, svým částečným plněním uznal svůj dluh dle ust. §2054 odst. 2 občanského zákoníku, a to mj. i s dopady, které má na mysli ust. §639 občanského zákoníku, či nikoliv “. Odvolacímu soudu současně vytýkají, že se odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 405/2013, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud osoba bez dalšího částečně plní na svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, jestliže výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. Kromě nesprávného právního posouzení věci dovolatelé rekriminují soudy obou stupňů i z toho, že vyšly z nesprávně, resp. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedly všechny potřebné důkazy a v poslední řadě namítají, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Žalovaný se vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobců a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Dovolateli předestřená otázka uznání dluhu, která podle jejich názoru nebyla dosud dovolacím soudem (z pohledu aplikace ustanovení §2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.) řešena, popř. kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, takovou otázkou není. Odvolací soud, který vyšel ze zjištění, že žalovaný písemně prohlásil, že po dobu do 30. 6. 2013 bere na sebe vůči žalobcům povinnost, že jejich pohledávku vůči manželům N. (dlužníkům) uspokojí až do výše 1.500.000 Kč, jestliže ji přes písemnou výzvu neuspokojí sami dlužníci, založil své rozhodnutí na závěru, že ručitelský závazek žalovaného uplynutím sjednané doby, tj. dnem 30. 6. 2013, zanikl, aniž v době trvání ručení žalobci dlužníky písemně vyzvali k zaplacení dluhu (a žalobci se tudíž již nemohou úspěšně domáhat splnění části dluhu po žalovaném coby ručiteli). Pro řešení dovolateli formulované právní otázky tudíž nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že ručitelský závazek vznikl 31. 3. 2012 a zanikl 30. 6. 2013, a již proto ho nelze – jak požadují dovolatelé - poměřovat ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb. (viz jeho §3073). Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013 je nepřiléhavý, neboť v něm byl řešen vztah mezi věřitelem a dlužníkem, nikoli mezi věřitelem a ručitelem, jehož závazek navíc zanikl uplynutím doby, na kterou bylo ručení dohodnuto.
Namítají-li dovolatelé, že soudy rozhodly, aniž provedly „veškeré potřebné důkazy“, které mohly vést k závěru, že smlouva o půjčce je neplatná (žalobci se dodatečně doslechli, že část půjčených peněz se nedostala k dlužníkům, nýbrž zůstaly v dispozici ručitele a proto navrhli provést v tomto směru důkazy), nenapadají žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýkají, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že tak řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stejně tak vytýkají-li odvolacímu soudu, že odůvodnění jeho rozhodnutí trpí nedostatky, a dovozují-li z toho nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., namítají tím vady řízení. K nim však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Domáhají-li se žalobci revize nákladových výroků, pomíjejí, že od 30. 9. 2017, již není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Nepředložili-li žalobci k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu