ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.1963.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1963/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. T. A. S. , zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 4, proti žalovanému V. H. , zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, o 219.740,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 129/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č.j. 19 Co 409/2009-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Libuše Svobodové, advokátky.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 6. 2009, č.j. 8 C 129/2008-73, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak, než ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze uplatňovat výhrady proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedené platí i v případě, kdy právní závěr odvolacího soudu je prostřednictvím důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybněn způsobem procesně neregulérním, tedy tak, že jiné právní závěry dovolatel buduje na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud. Stručně řečeno, výhrady proti skutkovým zjištěním – ať již uplatněným regulérně či nikoliv – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu. Judikatura dovolacího soudu je pak ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy (případně jednostranného právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které je – jak vyplývá z výkladu podaného výše – vyloučeno z přezkumu, že obsahem dohody o právním zastoupení ze dne 5. 2. 1992 a plné moci z téhož dne bylo poskytnutí právní pomoci spočívající jednak ve vedení restitučního sporu proti povinným osobám časově vázané na trvání předmětného soudního sporu (poslední rozhodnutí v restituční věci nabylo právní moci 19. 11. 1999) a jednak v úkonech souvisejících (jen) s předáním a převzetím nemovitostí (tyto žalobce provedl již v roce 1994). Namítá-li žalobce nesprávné právní posouzení otázky zániku příkazu a potažmo promlčení uplatněného nároku, je jeho argumentace založena na nesouhlasu s výkladem obsahu dohody o právním zastoupení a plné moci provedeným odvolacím soudem, konkrétně na předpokladu, že se účastníci dohodli na zmocnění bez věcného či časového omezení, z čehož pak dovozuje, že příkazní smlouva zanikla až odvoláním ze strany žalovaného, které mu bylo doručeno 12. 12. 2004, takže promlčecí doba začala plynout 13. 12. 2004 a nárok není promlčen. Jinak řečeno, kritiku právního závěru, na němž napadené rozhodnutí spočívá, vybudoval dovolatel na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházel odvolací soud. Uvedená argumentace je tak typickým případem neregulérního uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., a proto ji dovolací soud ponechal při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bez povšimnutí. Tím rovněž odpadá nutnost zhodnotit, zda dovolatelem výslovně formulované otázky – „1. zda v případě smlouvy o právní pomoci, zahrnující nejen zastupování u soudu, ale i další předmět, tato smlouva zaniká právní mocí posledního rozhodnutí státního orgánu ve věci, nebo až její výpovědí či odvoláním smlouvy nebo plné moci, 2. zda smlouva o právní pomoci, uzavřená s advokátem, obsahující klausuli o provádění všech právních úkonů, spojených s převzatou správou domu a plná moc, vymezující zmocnění advokáta totožně, mohou být považovány za smlouvu, resp. plnou moc, s věcným či časovým omezením předmětu právních služeb, advokátem poskytovaných, 3. kdy skutečně vzniká v případě advokáta nárok na vyúčtování poskytnuté služby, když vyhl. č. 177/96 Sb. – advokátní tarif, neumožňuje, aby advokát požadoval (mimo zálohu, dle dikce vyhlášky pouze jedinou) dílčí plnění za poskytnuté právní služby a kdy tedy nastává počátek promlčecí doby, 4. zda na odměnu advokáta se vztahuje ustanovení §732 ObčZ, tedy ustanovení, podle něhož zanikla-li příkazní smlouva odvoláním, je příkazce povinen nahradit příkazníku náklady vzniklé do odvolání, utrpěnou škodu a přísluší-li příkazníkovi odměna, i její část odpovídající provedené práci“ – jsou zásadního právního významu. Druhá otázka má z pohledu výše uvedené judikatury skutkovou povahu a posouzení zbývajících není pro řešení souzené věci určující. Ke třetí otázce se poznamenává, že Nejvyšší soud již judikoval (srov. rozsudek ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008), že v závazkovém právním vztahu založeném smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) jsou – pokud jde o odměnu – advokát věřitelem a klient dlužníkem (srov. §488 obč. zák.). Okolnost, kdy advokát – při absenci jiného určení doby plnění (zákony č. 128/1990 Sb. a č. 85/1996 Sb., advokátní tarify, ani jiný právní předpis dobu plnění nestanoví a tato nebyla určena ani rozhodnutím) – vyzval klienta k zaplacení odměny a učinil ji tak splatnou (§563 obč. zák.), není z hlediska promlčení určující. Promlčecí doba totiž začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo, protože tímto dnem mohl advokát své právo vykonat, tj. odůvodněně je uplatnit žalobou u soudu. V případě, že právní vztah založený smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) zanikl splněním, vzniklo advokátovi právo na odměnu dnem splnění. Dovodil-li odvolací soud, že právní vztah založený mezi účastníky příkazní smlouvou (dohodou o právním zastoupení) zanikl vykonáním veškeré činnosti, k níž se příkazník zavázal, tj. zanikl splněním, a to ke dni nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu v restitučním sporu vedeném žalovaným (19. 11. 1999), a tento den byl určující pro počátek tříleté promlčecí doby, je jeho závěr o promlčení práva na odměnu uplatněného žalobou podanou 12. 12. 2007 v souladu s uvedenou judikaturou.
Nezbývá než dodat, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nemá oporu námitka dovolatele, že odvolací soud nevyložil obsah příkazní smlouvy, nýbrž jen plné moci. Dovolatel patrně přehlédl, že odvolací soud, který sice při výkladu použil obraty svádějící k takové interpretaci (např. žalobce byl/nebyl zmocněn, lze předmětnou plnou moc vyložit), vycházel z toho, že „... spočívá-li příkaz v konání právních úkonů, vystupuje příkazník jako zástupce příkazce; příkazní smlouva tedy představuje ve smyslu §23 obč. zák. dohodu o plné moci ...“. Ostatně na straně páté odůvodnění odvolací soud odkazuje výslovně na obsah příkazní smlouvy, takže o tom, že se jedná o výklad mezi účastníky uzavřené dohody, není pochyb.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Takovou je námitka dovolatele, že odvolací soud za účelem výkladu právního úkonu neučinil žádné důkazy, zejména nevyslechl žalovaného.
Nepřípustné dovolání proto dovolací soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bod 5., odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 16. prosince 2011
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu