ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2275.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2275/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce K. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. Ř., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 462/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2005, č. j. 12 Co 501/2004-126, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 700.000,- Kč s příslušenstvím
s tím, že tato částka představuje nezaplacenou část půjček, které mu poskytl v období od 27. 3. 1995 do 23. 8. 1995.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. března 2004, č. j. 5 C 462/2000-105, žalobu o zaplacení 700.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 350.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení a z částky 350.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 26. června 2001, č. j. 5 C 462/2000-59, Krajský soud v Brně, usnesením ze dne 24. září 2003, č. j. 12 Co 176/2002-85, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce žalovanému půjčil v období
od 27. 3. 1995 do 23. 8. 1995 na základě písemné smlouvy ze dne 28. 3. 1995 a dalších ústních smluv postupně celkem 2,600.000,- Kč. V písemné smlouvě o půjčce,
na základě které žalobce půjčil žalovaném 300.000,- Kč, bylo účastníky dohodnuto, že půjčka bude vrácena do 30. 6. 1995. Termíny splatnosti ostatních půjček nebyly sjednány, resp. účastníci si sjednali, že žalovaný půjčky vrátí, až bude moci. Žalovaný svůj závazek vrátit půjčené finanční částky splnil pouze částečně a ke dni 16. 6. 1997 činila výše jeho dluhu vůči žalobci 700.000,- Kč. Dne 16. 6. 1997 podepsal listinu nazvanou „Uznání závazku“, ve které svůj dluh z půjček ve výši 700.000,- Kč vůči žalobci uznal a následně sám navrhl splátkový kalendář. Žalovaný uplatnil námitku promlčení práva žalobce na vrácení půjček. Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu - dospěl k závěru, že uznávací prohlášení zaznamenané na listině opatřené datem 16. 6. 1997 nemá náležitosti vyžadované ustanovením §558 obč. zák. Dovodil, že vzhledem k tomu, že půjčky byly žalovanému poskytnuty v období od 27. 3. 1995 do 23. 8. 1995 a doba jejich splatnosti nebyla účastníky sjednána ani určena soudem, byl žalovaný povinen splnit svůj dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění žalobcem požádán (§563 obč. zák.). Žalobce mohl žádat o vrácení půjčky již v srpnu 1995, svůj nárok na vrácení půjček však uplatnil až 13. 3. 2000, tedy po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného uzavřel, že právo žalobce na plnění ze smluv o půjčce je promlčeno.
K odvolání obou účastnických stran Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
5. února 2005, č. j. 12 Co 501/2004-126, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 700.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 26% ročně z částky 350.000,- Kč za dobu od 1. 1. 1998 do zaplacení a ve výši 26% ročně z částky 350.000,- Kč za dobu od 1. 7. 1998 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která posoudil jako správná a úplná. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že v době od 27. 3. 1995 do 23. 8. 1995 účastníci uzavřeli blíže nezjištěný počet smluv o půjčce, na základě kterých žalobce žalovanému půjčil celkem 2,600.000,- Kč. Žalovaný žalobci vrátil pouze část poskytnutých finančních prostředků a ke dni 16. 6. 1997 mu dlužil 700.000,- Kč. Splatnost jednotlivých půjček nebyla sjednána; účastníci se dohodli, že žalovaný půjčené finanční prostředky žalobci vrátí „až bude moci“. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav věci nelze poměřovat §563 obč. zák., neboť toto ustanovení dopadá pouze na případy, kdy doba plnění nebyla stanovena. V daném případě však byla doba plnění ponechána na vůli dlužníka a věřitel nemohl dlužníkovi dobu plnění sám určit (§564 obč. zák.). Odvolací soud také odlišně od soudu prvního stupně posoudil listinu ze dne 16. 6. 1997 nazvanou „Uznání závazku“. Dovodil, že obsahem jde o dohodu účastníků, že dluh bude zaplacen v určitém termínu, čímž došlo ke změně původního závazku ohledně doby splatnosti za současného trvání již existujícího závazkového právního vztahu. Splatnost první části dluhu (350.000,- Kč) tak nastala 1. 1. 1998 a od tohoto data začala běžet tříletá promlčecí doba. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu dne 13. 3. 2000 - tedy před uplynutím obecné promlčecí doby – jeho právo na vrácení půjček promlčeno není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ke dni 16. 6. 1997 zůstal žalobci dlužen z titulu nedoplatku půjček 700.000,- Kč. Je přesvědčen, že takové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Svědek K. V. podpořil jeho tvrzení, že žalobce od něho podpis na listinu ze dne 16. 6. 1997 vylákal tím, že mu slíbil vrátit zadržovaný „výstavářský materiál“. Listinu pak podepsal za situace, kdy se při jednání s žalobcem důvodně obával o své zdraví. Má za to, že z výše uvedených důvodů je jeho projev vůle ze dne 16. 6. 1997 neplatný. Nesprávné právní posouzení věci žalovaný shledává v tom, že odvolací soud posoudil obsah listiny ze dne 16. 6. 1997 jako kumulativní novaci podle §516 obč. zák., přestože v řízení nebyl spolehlivě zjištěn počet účastníky uzavřených smluv o půjčce, ani skutečná výše jeho peněžitého závazku vůči žalobci. Pokud měl odvolací soud za to, že došlo ke kumulativní novaci, měl postupovat podle §118a odst. 2 o. s. ř. a vyzvat ho k doplnění rozhodných skutečností. Jestliže tak neučinil, nebylo jeho rozhodnutí na základě zjištěného skutkového stavu předvídatelné. Řízení tak bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu potvrdit. Skutkové i právní závěry odvolacího soudu považuje za zcela správné. Nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že listinu ze dne 16. 6. 1997 podepsal v důsledku jeho lstivého a hrubého chování. Připomíná jednostranný projev vůle žalovaného ze dne 7. 10. 1998,
ve kterém mu sám znovu navrhuje splátkový kalendář ohledně dlužné částky ve výši 700.000,- Kč. Nesouhlasí ani s názorem žalovaného, že není zřejmé, které konkrétní závazky měly být kumulativní novací změněny.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda jde o dovolání důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaný zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že ke dni 16. 6. 1997 činil nedoplatek půjček 700.000,- Kč. Tento skutkový závěr odvolací soud převzal od soudu prvního stupně.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, tak jako je tomu v posuzovaném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr, že ke dni 16. 6. 1997 činil nedoplatek půjček, které žalobce žalovanému v období od 27. 3. 1995 do 23. 8. 1995 poskytl, ještě 700.000,- Kč, odvolací soud převzal od soudu prvního stupně. Ten skutková zjištění ohledně půjček a jejich výše, resp. jejich nedoplatků, čerpal nejen z výpovědi žalobce, ale i z výpisů z účtu žalobce z roku 1995, z výpočtu celkové výše dluhu, který provedl a písemně zaznamenal sám žalovaný, z listiny sepsané dne 16. 6. 1997, jejímž obsahem je uznání dluhu žalovaným, a z výpovědi svědka K. V., který potvrdil, že žalovaný si byl při jednání dne 16. 6. 1997 vědom svého dluhu vůči žalobci a jeho výši nezpochybňoval. Logicky a náležitě zdůvodněný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný ke dni 16. 6. 1997 žalobci dlužil 700.000,- Kč, tak má oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci žalovaný spatřuje v hodnocení obsahu listiny datované dnem 16. 6. 1997. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že nešlo o kumulativní novaci podle §516 obč. zák., resp. o dohodu, jíž byl změněn původní závazek žalovaného, pokud jde o dobu jeho splatnosti, tak, že účastníci dohodou určili konkrétní datum splatnosti půjček, jejichž dosavadní splatnost byla ponechána na vůli dlužníka. Zdůrazňuje, že kumulativní novace předpokládá, aby byl spolehlivě zjištěn původní závazek a jeho obsah tak, aby mohlo být určeno, který právní vztah a jakého obsahu se novací mění, a které právní vztahy zůstaly novým ujednáním účastníků naopak nedotčeny. Listina ze dne 16. 6. 1997 podle něho „řeší jen částku 700.000,- Kč, ačkoli žalobce tvrdí půjčky v celkové výši 2,600.000,- Kč“, a výše dluhu je tak sporná.
Jak již bylo výše vyloženo, skutkový stav, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit. Při revizi dovoláním zpochybněného právního závěru dovozujícího, že právní úkon ze dne 16. 6. 1997 byl tzv. kumulativní novací, je tudíž namístě vycházet ze zjištění, že v období od 27. 3. 1995 do 23. 8. 1995 poskytl žalobce žalovanému finanční půjčky v celkové výši 2,600.000,- Kč, jejichž splatnost nebyla sjednána (účastníci se dohodli, že žalovaný půjčené finanční prostředky žalobci vrátí „až bude moci“), že nedoplatek těchto půjček činil ke dni 16. 6. 1997 částku 700.000,- Kč a že v „Uznání závazku“ ze dne 16. 6. 1997 bylo účastníky dohodnuto, že žalovaný jako dlužník zaplatí nedoplatek půjček (resp. částku 700.000,- Kč) ve zde uvedených termínech.
Podle §516 obč. zák. mohou účastníci dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (odst. 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odst. 2).
Změna v obsahu závazku dohodou stran se nazývá kumulativní novací. Na rozdíl od tzv. privativní novace podle §570 obč. zák., při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým, se při kumulativní novaci jedná o změnu za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je totiž třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (t.j. jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah (srov. blíže Švestka/Jehlička/Škárová/Spáčil a kol., Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 10. vydání 2006, str. 917).
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě došlo uzavřením dohody dne 16. 6. 1997 k tzv. kumulativní novaci, tj. ke změně závazkových právních vztahů vzniklých na základě jedné písemné a několika ústních smluv o půjčkách pouze pokud jde o lhůtu k plnění. Zatímco v těchto smlouvách byla splatnost půjček ponechána na vůli dlužníka (žalovaného), v dohodě, kterou účastníci uzavřeli dne
16. 6. 1997, bylo sjednáno, že nedoplatek půjček, který ke dni 16. 6. 1997 činil (podle souhlasného vyjádření obou smluvních stran na listině) 700.000,- Kč uhradí dlužník ve dvou splátkách, a to tak, že částku 350.000,- Kč zaplatí do 31. 12. 1997 a částku 350.000,- Kč do 30. 6. 1998. Povinnost žalovaného zaplatit nedoplatek půjček v celkové výši 700.000,- Kč trvá; změnou lhůty k plnění byla pouze jedna dílčí složka závazkového právního vztahu (povinnost dlužníka vrátit půjčené finanční obnosy až bude moci) nahrazena novou (povinností plnit v nových termínech). Nelze než uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že listina datovaná a účastníky podepsaná dne 16. 6. 1997 je obsahem změnou závazkových právních vztahů účastníků (z půjček), je správný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl naplněn.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí bylo nepředvídatelné. Má za to, že pokud odvolací soud považoval listinu ze dne 16. 6. 1997 za změnu závazků z půjček ohledně data splatnosti, měl ho v souladu s §118a odst. 2 o. s. ř. vyzvat k doplnění rozhodných skutečností. Odvolává se přitom na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na jeho rozhodnutí ze dne 15. září 2004, č.j. I. ÚS 220/2004, v němž je dovozováno, že odvolací soud v těch případech, kdy dospěje k zcela jinému právnímu názoru, je povinen rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Především je namístě uvést, že žalovaný citované rozhodnutí Ústavního soudu reprodukuje nesprávně a neúplně, resp. Ústavnímu soudu podsouvá závěr, který v tomto svém rozhodnutí nedovodil. Ústavní soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, což v jím posuzovaném případě nastalo, neboť odvolací soud rozhodl bez ústního jednání, čímž zbavil stěžovatele možnosti, aby se v tomto směru bránil.
O takovou situaci však v dané věci nešlo. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce při jednání dne 2. 2. 2005, jehož se účastnil i zástupce žalovaného, přestože soudu sdělil, že žalovaný souhlasí, aby o odvolání žalobce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání.
Při jednání odvolacího soudu měli účastníci řízení, resp. jejich zástupci, možnost k věci se vyjádřit a činit návrhy na doplnění dokazování. Skutečnost, že odvolací soud právně posoudil obsah listinného důkazu, který byl proveden již v řízení před soudem prvního stupně, odlišně, nečiní jeho rozhodnutí „překvapivým“. V §212a o. s. ř. se určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. V posuzované věci vycházely soudy obou stupňů z listiny ze dne 16. 6. 1997 a činily z ní své skutkové i právní závěry (tzn. považovaly obsah listiny za rozhodný pro právní i skutkové posouzení věci). Tam, kde soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, avšak jeho právní posouzení věci bylo chybné, postupuje odvolací soud podle §220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; v takovém postupu se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením. Skutečnost, že odvolací soud v posuzovaném případě nepřisvědčil právnímu hodnocení obsahu listiny soudem prvního stupně a posoudil jej odlišně, což jej posléze vedlo i k jinému závěru ohledně promlčení práva na vrácení nedoplatku půjček, bylo výsledkem jeho úvahy, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné (§219 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo v dovolání namítanou vadou řízení a jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci z obsahu spisu rovněž nevyplývá.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, jež mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto účelně vynaložené náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 21.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu