ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2711.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 2711/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudů JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. Š. , zastoupené Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovaným 1) MUDr. A. K. , 2) Mgr. K. V. , a 3) P. D. K. , všem zastoupeným Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 4, o vrácení daru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 159/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2013, č. j. 19 Co 192/2013-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) podala dovolání proti shora uvedenému rozsudku, jímž krajský soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. března 2013, č. j. 63 C 159/2007-96, v zamítavém výroku o určení, že spoluvlastnický podíl ve výši ½ na nemovitostech – budově č. p. 9, objektu bydlení, postavené na pozemku parc. č. 1330, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 1328, vodní plocha, způsob použití koryto vodního toku přirozené nebo upravené, a pozemku parc. č. 1329, zahrada, vše zapsané na LV č. 2461 pro obec a katastrální území D., okres H., a dále pozemek parc. č. 1325/1 zahrada, zapsaný na LV č. 3313, pro obec a katastrální území D., okres H., se stal součástí zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů žalobkyně a V. Š., a ve výroku zamítajícím požadavek žalobkyně, aby jí první žalovaná zaplatila částku 230.000,- Kč, druhá žalovaná částku 297.000,- Kč a třetí žalovaná částku 270.000,- Kč; zároveň jej změnil ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázky procesního práva, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena. V prvém případě jde o výklad §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“), a pojmu „hrubého porušení dobrých mravů“, a ve druhém o důvodech pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř. v situaci, kdy závěr o charakteru závadného jednání obdarovaných (o hrubém porušení dobrých mravů) závisí na úvaze soudu.
Nelze dovolatelce přisvědčit, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, jenž se vyjadřoval k otázce, zda je vnučku možno považovat za člena rodiny dárkyně ve smyslu §630 obč. zák., a k tomu, zda intenzity hrubého porušení dobrých mravů dosahuje ojedinělé jednání obdarované, a rozsudkem ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, v němž dovolací soud řešil otázku, zda chování zákonného zástupce nezletilé obdarované, jímž hrubě porušuje dobré mravy vůči dárci, lze přičítat této nezletilé obdarované. Závěry uvedených rozhodnutí tak nedopadají na nyní souzenou věc, a nelze tudíž dovodit přípustnost dovolání pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“ se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti §630 obč. zák., tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, nebo ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003).
Z uvedeného vyplývá, že úvaha soudu, zda v řízení zjištěné (prokázané) chování obdarovaných lze kvalifikovat jako „hrubě porušující dobré mravy“ ve smyslu §630 obč. zák., se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého individuálního případu. Soud přitom vždy hodnotí, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy rovněž zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil, jestliže uzavřel, že v řízení zjištěné chování žalovaných jako obdarovaných neporušilo hrubě dobré mravy a není tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení dru ve smyslu §630 obč. zák.
Ve vztahu k požadavku dovolatelky na revizi závěrů o aplikaci §150 o. s. ř. nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, domáhá-li se toho, aby odvolací soud při aplikaci uvedeného procesního ustanovení zohlednil její věk i to, že není schopna se sama o sebe postarat a je odkázána na pomoc druhých, a aby se ztotožnil s jejím subjektivním náhledem na naplnění a interpretaci zákonných znaků §630 občanského zákona, než z jakého vyšel odvolací soud (dovolatelka vychází z jiného skutkového stavu). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaným, které by podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měly právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo sepsáno advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené. Nelze pominout, že právo na náhradu nákladů procesně úspěšného účastníka řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. dopadá jen takové jeho náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Není rozumného důvodu, aby účastník dovolacího řízení, jehož dovolání bylo odmítnuto, hradil protistraně i jiné, než jen účelně vynaložené náklady. Sepis vyjádření k dovolání, jako úkon právní služby, není účelně vynaloženým nákladem, neobsahuje-li vyjádření polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze rekapituluje skutkovou podstatu sporu (zde důvody, které vedly ke vzniku soudního sporu a skutkové okolnosti, pro které nejsou důvody k odepření práva na náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů podle §150 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu