ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3543.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3543/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce K. B. , zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Petrem Doušou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, o 639.712,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 92/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č.j. 19 Co 258/2015-265, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č.j. 19 Co 258/2015-265, se – vyjma výroku, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č.j. 15 C 92/2013-195, jímž Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl žalobu o zaplacení specifikovaných úroků z prodlení z částky 639.712,- Kč – ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 2. 2015, č.j. 15 C 92/2013-195, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 639.712,- Kč, potvrdil jej v části, jíž byla zamítnuta žaloba o příslušenství z jistiny (úroky z prodlení), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit náklady žalobci ustanoveného zástupce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil jako nárok na zaplacení (části) kupní ceny sjednané kupní smlouvou, kterou účastníci uzavřeli 2. 7. 2009; předmětem koupě byla bytová jednotka se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemcích ve vlastnictví žalobce. V souladu s §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), tak vznikla povinnost prodávajícímu předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu. Podle odvolacího soudu žalovaný neprokázal, že žalobci zaplatil sjednanou kupní cenu v plné výši. Ohledně žalovaným uplatněné námitky promlčení práva, resp. závěru o tom, že námitka promlčení je v tomto konkrétním případě výkonem práva uplatněným v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák., a tedy že se k ní nepřihlíží, se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V důsledku nevyplacení žalované částky zůstal žalobce zcela bez prostředků, následně bez bydlení a stal se z něj bezdomovec. Taková situace pak měla nepochybně na jeho psychiku výrazný dopad do té míry, že nebyl schopen sám bez cizí pomoci se postarat o své záležitosti, natož aby dokázal v takové složité životní situaci uplatnit včas nárok na zaplacení kupní ceny. Za daných okolností tedy odvolací soud považoval žalovaným vznesenou námitku promlčení za výraz zneužití práva na úkor žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu – vyjma potvrzujícího výroku o věci samé (příslušenství jistiny) – napadl žalovaný dovoláním. Při řešení otázky, zda je právo žalobce na zaplacení kupní ceny promlčeno a zda je jím vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Ze zjištěných skutečností nelze dospět k závěru, že námitka promlčení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Pokud soudy dospěly k závěru, že promlčecí doba počala běžet 14. 8. 2009 a uplynula 14. 8. 2012, je zřejmé, že se žalobce mohl domáhat zaplacení kupní ceny přinejmenším během tří, resp. čtyř měsíců po prodeji bytu, kdy bydlel na ubytovně, a dále od října 2010 (podle soudu prvního stupně) nebo od konce roku 2011 (podle odvolacího soudu), tj. nejméně tří měsíce po začátku běhu promlčecí doby a nejméně osm měsíců před jejím marným uplynutím. Žalobce tedy i podle zjištění, jimiž dokládají soudy svou úvahu o rozpornosti námitky s dobrými mravy, byl schopen ještě během promlčecí doby řešit své záležitosti a měl dostatek času k uplatnění svého práva před jeho promlčením; navíc měl dostatečně přesnou představu o výši svých dluhů, a není proto možné dovozovat rozpor námitky promlčení s dobrými mravy s odkazem na nepříznivou životní situaci, ve které se ocitnul. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytknul, že nesprávně posoudil rozložení důkazního břemene ohledně správnosti příjmových dokladů a že se dostatečně nezabýval skutečnostmi, které vyšly během řízení najevo a přisvědčují žalovanému v tom, že kupní cenu zaplatil.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy –, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.).
Podle §100 odst. 1 obč. zák., se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud vyšel z toho, že na základě kupní smlouvy z 2. 7. 2009, jejímž předmětem byl byt č. se spoluvlastnickým podílem o velikosti 495/82772 na společných částech domu a na pozemcích parc. č. st. 4991, 4992, 4993, 4994, 4995 (zapsaných v katastru nemovitostí, pro katastrální území M. B., část obce M. B. II.), byl žalovaný povinen zaplatit žalobci sjednanou cenu ve výši 800.000,- Kč. Kupní cenu měl zaplatit do 31. 7. 2009, tedy ve lhůtě sedmi kalendářních dnů od doručení vyrozumění o vkladu vlastnického práva žalovaného. Po podpisu smlouvy se žalobce z bytu vystěhoval na ubytovnu, kterou mu obstaral žalovaný; ten mu zajistil na jeden měsíc i zaměstnání. Žalovaný prokazoval své tvrzení o zaplacení kupní ceny především třemi příjmovými doklady vyhotovenými 5. 8. 2009, které byly opatřeny žalobcovými podpisy. Pravost svých podpisů žalobce sice popřel (s tvrzením, že si není vědom, že by takové doklady podepisoval), ale jejich pravost na dokladech byla prokázána znaleckým posudkem v rámci šetření věci Policií ČR. Žalovaný za žalobce uhradil část jeho dluhů do výše 160.288,- Kč (v tomto rozsahu soud prvního stupně řízení zastavil), takže dlužil na doplatku kupní ceny 639.712,- Kč. Po opakování důkazů odvolací soud zjistil, že doplatek kupní ceny žalovaný nezaplatil. Závěr o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud opřel o to, že žalobce kupní smlouvu uzavíral za situace, kdy byl delší dobu bez práce, měl dluhy a své závazky spojené s užíváním bytu tehdy nemohl plnit. Po uzavření kupní smlouvy se z bytu vystěhoval na ubytovnu, kterou mu žalovaný platil tři měsíce, pak se bez finančních prostředků stal bezdomovcem. Od října 2010 sice využíval služeb střediska Naděje Mladá Boleslav, byl však ve stavu, kdy si nebyl schopen vyřídit ani sociální dávky, ani zajistit si nejzákladnější potřeby, natož vymáhat doplatek kupní ceny. Podle odvolacího soudu se žalobce na marném uplynutí promlčecí lhůty zaviněně nepodílel, a proto by zánik nároku byl vůči němu nepřiměřeně tvrdým postihem; námitka promlčení je tak výrazem zneužití práva na jeho úkor a nelze k ní přihlédnout.
Nejvyšší soud již dříve, a to například i v usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1600/2015, vyložil, že dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.) zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech , kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě , aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 a z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
S ohledem na výše uvedené má dovolací soud za to, že v projednávané věci nebylo na místě námitce promlčení odepřít právní účinky s odkazem na rozpor s principem dobrých mravů. Je sice pravda, že složitá životní situace, do které se žalobce dostal, je politováníhodná, avšak nemůže vést k narušení principu právní jistoty. S institutem dobrých mravů musí být soudy zacházeno velice obezřetně tak, aby k jejich případnému použití na korekci právních vztahů docházelo jen ve zcela výjimečných a odůvodněných případech. Z toho, že se žalobce v průběhu promlčecí doby stal bezdomovcem, neměl zajištěny základní životní potřeby, byl zadlužen a bez peněžních prostředků, nelze bez dalšího dovozovat, že výkon práva namítnout promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Není pochyb o tom, že žalobce měl finanční problémy již před uzavřením smlouvy s žalovaným, který za něj navíc část jeho dluhů uhradil, zprostředkoval mu krátkodobé ubytování a zaměstnání. I odvolací soud zjistil rozpornost v tvrzeních žalobce, mimo jiné ohledně jeho skutečné délky pobytu na ulici bez zajištění základních životních potřeb ( „tyto rozpory či nepřesnosti v popisu událostí lze spíše přičítat tomu, že žalobce řadu věcí vůbec náležitě nevnímal, nevěnoval některým věcem náležitou pozornost, což je dáno více jeho osobností, kdy, již při řešení svých dluhů v roce 2009 i později se projevoval spíše nezodpovědně až lehkomyslně, se snahou přenechat vyřešení svých problémů na jinou osobu, neboť sám toho nebyl schopen“ ). Žalobce si měl náležitě spravovat své záležitosti a řádně se starat o splácení svých dluhů, včetně včasného uplatnění žalovaného nároku. K tomuto Nejvyšší soud odkazuje na zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ (tj. zákony jsou psány pro bdělé, popř. práva patří bdělým), jejímž projevem je mimo jiné i institut promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1861/2014).
Lze proto uzavřít, že obrana žalovaného námitkou promlčení práva v rozporu s dobrými mravy není. Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele – rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. 10. 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu