ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4242.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4242/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. K. , zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti žalované K. H. , zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o zaplacení 140.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 172/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2009, č. j. 16 Co 246/2007-64, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.020,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petry Hrachy, advokátky se sídlem v Brně, Cihlářská 19.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 7 C 172/2005-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 140.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že koncem roku 1995 se účastnice řízení dohodly, že žalobkyně půjčí žalované 140.000,- Kč s tím, že je vrátí, až je bude žalobkyně potřebovat. Dne 20. 12. 1995 žalobkyně převedla uvedenou částku na účet žalované. Dopisem ze dne 2. 12. 2004 žalobkyně žalovanou vyzvala ke vrácení uvedené půjčky. Soud prvního stupně na základě §563 a §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že nastala povinnost žalované vrátit poskytnutou půjčku. Se zřetelem ke skutečnosti, že žaloba o zaplacení byla podána u soudu dne 27. 1. 2005 a splatnost půjčky nastala na základě výzvy ze dne 2. 12. 2004, nemohlo ve smyslu §101 a násl. obč. zák. dojít k promlčení práva žalobkyně na zaplacení předmětné pohledávky, kterážto námitka byla žalovanou v průběhu řízení vznesena.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. dubna 2009, č. j. 16 Co 246/2007-64, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, vycházeje z listiny ze dne 2. 12. 2004, v níž žalobkyně potvrzuje, že „termín splatnosti této půjčky nebyl domluven“, dovodil, že i tehdy, bylo-li by prokázáno, že účastnice uzavřely smlouvu o půjčce, nebyla dohodnuta doba splnění dluhu. S odkazem na §100 odst. 1 obč. zák. a závěry vyjádřené v R 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) - aniž se zabýval zjištěním zda právo žalobkyně existuje či nikoliv - žalobu z důvodu vznesené námitky promlčení zamítl.
V dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) odvolacímu soudu vytýká nesprávný skutkový závěr, že splatnost půjčky nebyla sjednána, neboť peníze jí měla žalovaná vrátit, až je bude žalobkyně potřebovat. Svůj závěr učinil pouze na základě obsahu spisu a zejména dopisu z 2. 12. 2004. Porušil tak zásadu ústnosti a přímosti, takže nemohl posoudit věrohodnost výpovědí svědků a účastnic; svoje závěry opřel pouze o zprostředkované vnímání důkazů. Z provedených důkazů bylo evidentní, že termín splatnosti půjčky byl sjednán na dobu, kdy žalobkyně bude peníze potřebovat pro zajištění domácnosti a svého bydlení. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná, považujíc dovolání za zjevně bezdůvodné, má zato, že by mělo být odmítnuto, popř. zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatelka tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr, že doba splnění dluhu z půjčky nebyla účastnicemi dohodnuta, opřel odvolací soud o písemnou výzvu žalobkyně ze dne 2. 12. 2004 adresovanou žalované. Náležitě a zcela logicky přitom zdůvodnil, proč má zato, že se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat jinou dohodu o splatnosti půjčky.
Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud při hodnocení důkazů nepominul podstatné skutečnosti. Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem odpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl tedy užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku.
V dovolání vytčené vady řízení nemohly mít – i kdyby byly dány – vliv na rozhodnutí ve věci, neboť právní závěr o promlčení práva na vrácení peněz podle smlouvy o půjčce z roku 1995 obstojí jak v situaci neexistence dohody o době plnění (závěr odvolacího soudu), tak i tehdy, pokud by byla prokázána dohoda, že „žalovaná vrátí žalobkyni půjčenou částku, až žalobkyně bude tyto peníze potřebovat v souvislosti s pořízením bytu“ (závěr soudu prvního stupně). V pořadí druhém případě by totiž byla doba splnění (splatnost) vázána na výzvu věřitele (tzn. ponechána na jeho vůli), což znamená, že by žalobkyně (věřitelka) mohla požádat žalovanou o vrácení peněz (splnění dluhu) kdykoli po vzniku právního vztahu z půjčky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008). Oběma situacím je společné to, že za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je třeba považovat den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalobkyně povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění], stanovená podle §3 bodu 4., §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění částkou 15.550,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 300,- Kč a částka 3.170,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu