ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4789.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4789/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. W. , zastoupeného Mgr. Janem Durčákem , advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované ADOMUS s.r.o. , se sídlem v Plzni, Rejskova 219/1, zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 20 C 426/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2009, č.j. 18 Co 571/2008, 18 Co 577/2008-172, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č.j. 18 Co 571/2008, 18 Co 577/2008-174, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jana Durčáka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 9. 2008, č.j. 20 C 426/2007-118, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 9. 2008, č.j. 20 C 426/2007-123, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Uzavřel, že ujednání účastníků o zablokování nemovitosti jsou rozporná, a dohoda je proto pro neurčitost neplatným právním úkonem (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Tento závěr opřel o to, že z dohody nelze zjistit, zda částka 1.550.000,- Kč je kupní cenou za byt, či zda jde o cenu za převod členských práv a povinností, ani není zřejmé, s kým měl žalobce případně smlouvu o převodu členských práv a povinností uzavřít, a tedy nesplnění jaké povinnosti by mělo být sankcionováno smluvní pokutou; neurčitost dohody přitom nelze odstranit ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. Neexistuje-li platný hlavní závazek, nemůže být se zřetelem k akcesorické povaze zajištění platné ani ujednání o smluvní pokutě (§39 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž ohlásila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Odvolacímu soudu předně vytýká, že dohodu o zablokování nemovitosti posoudil odchylně od soudu prvního stupně, i když tento důkaz v odvolacím řízení neprovedl, a dále že ji vyhodnotil jako absolutně neplatnou ve smyslu §37 odst. 1 a §39 obč. zák., k druhému ustanovení však žádnou argumentaci neuvedl. Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu o neplatnosti dohody o zablokování nemovitosti a má zato, že tuto dohodu je třeba posoudit jako platnou smlouvu o smlouvě budoucí, jelikož ji uzavřela v nepřímém zastoupení vlastníka členských práv a povinností. Upozorňuje také, že smluvní pokuta nezajišťovala jen závazek uzavřít budoucí smlouvu, ale také závazek žalobce uhradit doplatek sjednané úplaty za převod členských práv a povinností. Dovolatelka konečně prosazuje, že z článků 7, 8 a 5 dohody jednoznačně vyplývá, že „předmětem závazku sjednaného v této dohodě bylo uzavření budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu.“ Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a vedle toho vyjádřil názor, že dohoda je neplatná i pro nemožnost plnění. Je v ní totiž uvedeno, že smlouva o převodu členských práv a povinností má být uzavřena s vlastníkem nemovitosti a jako takový je v úvodu smlouvy označeno bytové družstvo. Bytové družstvo však nebylo vlastníkem bytu - tj. nemovitosti, jejíž zablokování bylo předmětem dohody, ale pouze budovy.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání - přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - není důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že dohodu o zablokování nemovitosti posoudil odchylně od soudu prvního stupně, aniž tímto listinným důkazem v odvolacím řízení provedl dokazování, pak je třeba zdůraznit, že důvodem pro zopakování důkazu v odvolacím řízení není odlišné právní posouzení (v souzené věci odlišný právní závěr odvolacího soudu stran platnosti uvedené dohody). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že již dříve zaujal názor, podle něhož činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno (třeba i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.), dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002). Ani v případě, že dovolatelka měla v úmyslu uvedenou výtkou namítnout, že odvolací soud učinil bez opakování dokazování z uvedené dohody jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, tj. namítla-li vadu řízení ve smyslu ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., nemá její výtka opodstatnění.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů - rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11/2001). Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle §129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl v odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení §129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000).
A tak tomu bylo i v souzené věci, kdy důkaz dohodou o zablokování nemovitosti provedl způsobem uvedeným v §129 odst. 1 o.s.ř. (tak, že sdělil podstatný obsah) soud prvního stupně při jednání 14. 2. 2008 v rámci seznámení účastníků s právním názorem soudu na projednávanou věc. Odvolací soud tento listinný důkaz hodnotil odlišně; oproti soudu prvního stupně z něho zjistil, že jeho ujednání jsou natolik rozporná, že tyto rozpory nelze odstranit ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák.
Výhrada, že odvolací soud neuvedl žádnou argumentaci k důvodu neplatnosti podle §39 obč. zák., nevede k závěru o tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okolnost, že odvolací soud, poté, co ocitoval ustanovení §37 odst. 1 a §39 obč. zák., neuvedl výslovně, o které z nich jednotlivé závěry o neplatnosti právního úkonu opírá, nebrání dovolacímu soudu přezkoumat jejich správnost, jelikož z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že důvod neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. se vztahuje k hlavnímu (zajišťovanému) závazku a důvod neplatnosti podle §39 obč. zák. k ujednání o smluvní pokutě.
Protože jiné vady řízení dovoláním vytýkány nejsou a nepodávají se ani z obsahu spisu, je předmětem dovolacího přezkumu (právní) závěr odvolacího soudu, že dohoda účastníků o zablokování nemovitosti je neplatná.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci soudy obou stupňů vyšly zejména ze zjištění, že žalovaná jako zprostředkovatel a Ing. V. K. jako zájemce uzavřeli 17. 8. 2004 smlouvu o zprostředkování, v níž se žalovaná zavázala zprostředkovat zájemci příležitost uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém družstvu Jabloňová 2883/106 v Praze 10, případně smlouvu o smlouvě budoucí. Ve smlouvě byl označen byt č. 32 ve 4. p. o velikosti 34 m² v domě č.p. 2883/106 v P., doporučená cena byla stanovena částkou 1.650.000,- Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že zprostředkovatel je oprávněn vlastním jménem na účet zájemce (nepřímé zastoupení) uzavírat časově omezené dohody o zablokování převodu členských práv a povinností se zájemci o jejich koupi s tím, že zprostředkovatel je oprávněn přebírat vlastním jménem na účet zájemce zálohy na úhradu kupní ceny. Žalobce jako objednatel a žalovaná jako obstaravatel uzavřeli 24. 8. 2007 dohodu o zablokování „nemovitosti“. Týž den zaplatil žalobce žalované zálohu 100.000,- Kč. V dohodě je jako blokovaná nemovitost označený výše uvedený byt, poté je uvedeno, že družstevní byt je ve vlastnictví bytového družstva BD - Jabloňová se sídlem Jabloňová 2883, Praha 10, a dále je uvedena „doporučená cena nemovitostí“ 1.650.000,- Kč, která je uvozena jako „doporučená cena za převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu.“ V bodě 3. dohody je uvedeno, že „ ... objednavatel projevil zájem o koupi výše uvedené nemovitosti .... obstaravatel ... provede zablokování této nemovitosti s tím, že objednavatel složí zálohu na kupní cenu ve výši Kč 100.000,- ...“ . V bodě 5. je sjednáno, že „objednavatel se zavazuje ohledně výše uvedených nemovitostí uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v BD Jabloňová. Objednavatel byl prostřednictvím obstaravatele seznámen s faktickým a právním stavem výše uvedených nemovitostí.“ V bodě 7. se účastníci dohodli, že „pokud objednavatel ve shora uvedeném termínu neuhradí doplatek kupní ceny a zároveň z vlastního zavinění neuzavře smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v BD Jabloňová, záloha na kupní cenu dle této dohody připadne jako smluvní pokuta obstaravateli a obstaravatel není vůči objednavateli dále zavázán“. V bodě 8. dohody je uvedeno, že „v případě, že nedojde k podpisu smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v BD Jabloňová ze strany vlastníka výše uvedených nemovitostí, je obstaravatel povinen složenou zálohu na kupní cenu vrátit objednavateli.“ Smlouva mezi Ing. K. a žalobcem nebyla uzavřena. Dne 24. 9. 2007 žalobce požádal žalovanou o vrácení složených 100.000,- Kč. Právní zástupce žalobce zaslal žalované 5. 11. 2007 předžalobní upomínku, na niž žalovaná reagovala tak, že žalobce nedodržel dohodu o zablokování nemovitosti.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil dohodu jako neplatnou pro její neurčitost s tím, že neurčitost dohody nelze odstranit ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle, vtělená do návrhu smlouvy, je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy).
Jestliže účastníci v dohodě o zablokování nemovitosti dohodli, že žalobce „složí zálohu na kupní cenu ve výši Kč 100.000,-“ oproti povinnosti žalované provést zablokování „této nemovitosti“ a žalobce se zavázal „ohledně výše uvedených nemovitostí uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v BD Jabloňová“ a jestliže současně účastníci sjednali, že „pokud objednavatel ... neuhradí doplatek kupní ceny a zároveň z vlastního zavinění neuzavře smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v BD Jabloňová, záloha na kupní cenu dle této dohody připadne jako smluvní pokuta obstaravateli ...“ a že „v případě, že nedojde k podpisu smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v BD Jabloňová ze strany vlastníka výše uvedených nemovitostí (a jako vlastník je v úvodu smlouvy označeno bytové družstvo), je obstaravatel povinen složenou zálohu na kupní cenu vrátit objednavateli,“ bylo povinností odvolacího soudu, měl-li pochybnosti o určitosti těchto ujednání, takové pochybnosti odstranit výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák., a to nejen v kontextu celé dohody uzavřené mezi účastníky, ale případně i za pomoci závěrů, jež vyplynou z dokazování ohledně skutečné vůle stran v okamžiku uzavření dohody. Absence výslovného označení člena bytového družstva, s nímž měl žalobce uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v textu dohody, nemůže sama o sobě způsobit její neplatnost pro neurčitost.
V souzené věci však nelze přehlédnout, že ani v případě pro dovolatelku nejpříznivějšího výkladu ujednání článku 5 dohody o zablokování nemovitosti, tj. výkladu, podle něhož se žalobce zavázal uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností v označeném bytovém družstvu za úplatu 1.650.000,- Kč s konkrétním členem tohoto družstva, nelze dospět k jinému závěru, než že je neplatné (§39 obč. zák.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, vysvětlil, že vzhledem ke kogentní povaze ustanovení §50a obč. zák. mohou být účastníky smlouvy o smlouvě budoucí pouze účastníci budoucí (realizační) smlouvy. Jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy (nepřímé zastoupení připouští např. ustanovení §737 obč. zák.). Při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce právní úkony svým jménem, avšak na cizí účet. V souzené věci sice Ing. K. žalovanou ve smlouvě o zprostředkování zmocnil k tomu, aby na jeho účet vlastním jménem uzavírala „časově omezené dohody o zablokování převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se zájemci o jejich koupi s tím, že zprostředkovatel je oprávněn přebírat vlastním jménem na účet zájemce zálohy na úhradu kupní ceny“ ; k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ji však nezmocnil. Zmíněné ujednání dohody o zablokování nemovitosti proto nelze posoudit jako smlouvu o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností, jelikož ji se žalobcem uzavřela svým jménem žalovaná, aniž při tom vystupovala jako nepřímá zástupkyně Ing. K.
Dohodu o zablokování nemovitosti je třeba - vzhledem k tomu, že taková smlouva není upravena jako zvláštní typ - posoudit jako inominátní smlouvu, která zakládá hlavní závazek žalobce uzavřít („budoucí“) smlouvu o převodu členských práv a povinností; smlouva však odporuje zákonu (§51 obč. zák.). Smlouva o uzavření budoucí smlouvy podle §50a obč. zák. zakládá smluvní povinnosti jednoho či obou jejích účastníků; pokud se subjekt zaváže k uzavření realizační smlouvy (dvoustranného právního úkonu), lze tuto povinnost vymáhat pouze žalobou o nahrazení projevu vůle (§161 odst. 3 o.s.ř.). Taková žaloba však nepřichází v úvahu, jestliže budoucí smlouvu má uzavřít osoba odlišná od účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (o situaci předvídanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005, zjevně nejde). Závazek žalobce uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností tak není vymahatelný (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002). Nelze proto než uzavřít, že dohoda o zablokování nemovitosti je neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39, §51, §50a obč. zák.).
Ujednání článku 7. dohody o zablokování nemovitosti, v němž se účastníci dohodli, že záloha na kupní cenu připadne jako smluvní pokuta žalované, neuhradí-li žalobce do 31. 8. 2007 doplatek kupní ceny a zároveň neuzavře smlouvu o převodu členských práv a povinností, splňuje všechny zákonem vyžadované podstatné náležitosti dohody o smluvní pokutě (§544 obč. zák.). Z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Je-li ujednání o založení hlavního závazku neplatné pro rozpor se zákonem, je nutně neplatné i ujednání o vedlejším závazku - smluvní pokutě. K námitce žalované, že smluvní pokuta nezajišťovala jen závazek uzavřít budoucí smlouvu, ale také závazek žalobce uhradit doplatek sjednané úplaty za převod členských práv a povinností, dovolací soud připomíná, že přímo z jazykového vyjádření článku 7 plyne bez jakýchkoli pochybností, že smluvní pokuta byla sjednána nikoliv pro porušení kterékoli z těchto povinností samostatně, ale pro případ porušení obou těchto povinností kumulativně.
Dovolatelce se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 12.150,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. března 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu