ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5900.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5900/2016-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně J. S. , zastoupené Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 394/17, proti žalovanému P. Č. , zastoupenému JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, o 240.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 81/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016, č.j. 17 Co 94/2015-157, takto:
I. Dovolání proti rozsudku ze dne 28. 6. 2016, č.j. 17 Co 94/2015-157, v části, jíž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek ze dne 5. 1. 2015, č.j. 4 C 81/2014-107, kterým Okresní soud v Prostějově uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 240.000 Kč, na náhradě nákladů řízení 20.290,3215 Kč, České republice soudní poplatek 12.000 Kč, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. 1. 2015, č.j. 4 C 81/2014-107, Okresní soud v Prostějově uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 240.000 Kč, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po K. Č., který byl v řízení před soudy nižších stupňů v postavení druhého žalovaného, zaplacení 340.000 Kč (společně a nerozdílně s žalovaným) a po žalovaném 100.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č.j. 17 Co 94/2015-157, rozhodnutí soudu prvního stupně – vyjma zamítajících výroků o věci samé – potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tím, že si ponechal bez právního důvodu doplatek ceny za převod členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, získal žalovaný na úkor žalobkyně majetkový prospěch (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnila žalobkyně žalobou, na jejímž základě bylo řízení zahájeno 17. 5. 2013, tj. po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby, která začala běžet 13. 5. 2010 (§107 odst. 2 obč. zák.). Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalovaný namítl promlčení práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé a v akcesorických výrocích o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit státu soudní poplatek napadl žalovaný dovoláním, jímž vytýká nesprávné použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že skutkové okolnosti nedovolovaly přijmout závěr, podle něhož námitku promlčení zažalované pohledávky uplatnil v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že 11. 3. 2010 převzala žalobkyně podle písemné smlouvy o půjčce částku 100.000 Kč, kterou se zavázala – spolu se specifikovanými smluvními úroky – žalovanému (věřiteli) vrátit do 30. 6. 2010. Návratnost půjčky byla zajištěna žalobkyní vystavenou blanko směnkou a smlouvou o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ROZVOJ, se sídlem v Prostějově, Wolkerova 1578/15, jíž žalobkyně (nájemkyně družstevního bytu) převedla na žalovaného členská práva a povinnosti za cenu, kterou „odhadli asi na 1.000.000 Kč.“ V případě prodlení se splněním byť jen části zajištěného závazku z půjčky bylo dohodnuto, že se převod stane nepodmíněným a že žalovaný jako nabyvatel bude oprávněn členská práva a povinnosti převést na jinou osobu. Pokud by cena takovým převodem získaná, popř. cena obvyklá ke dni prodlení žalobkyně se splněním závazku byla vyšší než zajištěná pohledávka, převodkyně (žalobkyně) a nabyvatel (žalovaný) se měli vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Protože žalobkyně nebyla schopna dluh z půjčky s příslušenstvím do 30. 6. 2010 vrátit, požádala žalovaného, aby členská práva a povinnosti nabytá na základě smlouvy o zajišťovacím převodu převedl na třetí osobu, a to konkrétně na K. Č.. Dohodou „o skončení závazkového právního vztahu ze smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu,“ kterou uzavřeli 10. 5. 2010, účastníci konstatovali, že celkový dluh z půjčky činí 118.000 Kč, že tuto pohledávku žalovaného uspokojí K. Č. v rámci vypořádání sjednané ceny za převod členských práv a povinností (1.018.000 Kč) a že „rozdíl mezi dosaženou cenou za převod a pohledávkou …, tedy částka 900.000 Kč, bude vyplacen přímo“ žalobkyni. Žalobkyně se zavázala družstevní byt vyklidit „od všech svých věcí a společně s osobami, které s ní daný byt užívají“ se odstěhovat nejpozději do 31. 5. 2010 (pod sankcí smluvní pokuty ve výši 150.000 Kč). Členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu převedl za cenu ve výši 1.018.000 Kč žalovaný smlouvou z 10. 5. 2010 K. Č., který se zavázal k rukám žalobkyně, jež účastnicí smlouvy nebyla, zaplatit celkem 900.000 Kč [50.000 Kč 9. 5. 2010, 350.000 Kč před podpisem smlouvy, 300.000 Kč 11. 5. 2010 a 200.000 Kč 12. 5. 2010, vždy „k jejím rukám za účasti“ žalovaného]. Žalobkyně převzala od K. Č. ve třech splátkách 660.000 Kč, zbylý doplatek ceny za převod členských práv a povinností ve výši 240.000 Kč však K. Č. zanechal 12. 5. 2010 žalovanému v jeho kanceláři. Rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 1 T 322/2011, který nabyl 27. 6. 2013 právní moci, Okresní soud v Kladně shledal K. Č. vinným trestným činem porušování domovní svobody (§178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů); záměrně nepravdivým tvrzením, že družstevní byt užívá výlučně s ním smluvená třetí osoba (podnájemník), která nezaplatila sjednané nájemné a v notářském zápisu s přímou vykonatelností vyslovila souhlas se svým vyklizením, dosáhl toho, že žalobkyně byla 9. 2. 2011 na základě zmanipulovaných podkladů pro provedení exekuce vyklizena.
Žalovaný vznesl námitku promlčení pohledávky žalobkyně.
K použitelnosti §3 odst. 1 obč. zák. obecně se Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně tak, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti a mají převážně funkci interpretační (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 52/2001, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace, stejně jako úvaha soudu, zda výkon práva lze odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny ve výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, který na podporu vlastní argumentace zmiňuje v dovolání žalovaný, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, nebo nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
S ohledem na skutkové zjištění (viz shora) je závěr odvolacího soudu, podle něhož výkon práva vznést námitku promlčení odporuje dobrým mravům, v souladu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu i s nálezy Ústavního soudu. Odvolací soud postupoval s vědomím výjimečnosti a s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti ( aequum et bonum ), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti. Svůj závěr pro použití korektivu dobrých mravů k odstranění tvrdostí a příkrostí zákona v dané věci náležitě odůvodnil a jeho úvahy nelze mít za zřejmě nepřiměřené.
Žalovaný sice napadl rozhodnutí odvolacího soudu i v akcesorických výrocích, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci nevznesl.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu