ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.892.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 892/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. t., proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 90.675,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 271/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2006, č. j. 27 Co 71/2006-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. 13 C 271/2004-84, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 90.675,- Kč s 8,5% úrokem od 18. 10. 2001 do zaplacení (výrok I.), žalobu
o zaplacení částky 2.150,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 18. 10. 2001 do zaplacení zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok II. a IV.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j.
27 Co 71/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí ve věci v projednávaném případě, ale i pro rozhodovací činnosti soudů vůbec (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Vzhledem k řečenému jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní námitky žalovaného, že soudy přecenily význam výslechu svědka M. K., že nesprávně hodnotily provedené důkazy (včetně jeho výpovědi) jako nevěrohodné, že neprovedly navržený důkaz jeho peněžními deníky, že nebyl předložen žádný důkaz o tom, že byl držitelem televizních přijímačů nacházejících se v penzionu a že „Protokol z místního šetření“ pořízený svědkem K. posoudily jako důvěryhodný důkaz. Žalovaný tím ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Podstatou těchto námitek jsou totiž výhrady týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že pominul jeho tvrzení, že televizní přijímače nacházející se v penzionu nebyly jeho, ale patřily předchozímu nájemci B., který je zde pouze dočasně ponechal, přehlíží, že odvolací soud nemohl v systému neúplné apelace k této nově tvrzené skutečnosti přihlížet (§205a odst. 1 o. s. ř.). Z obsahu spisu se nepodává, že žalovaný tuto skutečnost uváděl již před soudem prvního stupně, a ani v průběhu tohoto řízení nevyšla najevo jinak; poprvé ji uplatnil až v odvolacím řízení. V řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že se v penzionu žádné televizní přijímače nenacházely, že mu jeho předchůdce žádné televizní přijímače nepředal a že licenční smlouvy s Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, o. s. uzavřel proto, že pořízení televizních přijímačů plánoval v budoucnu.
Žalovaný spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku s řešením otázky výkladu §2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s tímto ustanovením rozšířil okruh poplatníků o uživatele televizních přijímačů a nerozlišil tak mezi jejich držiteli a uživateli. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že poplatníkem televizních poplatků je pouze držitel televizního přijímače ve smyslu
§129 obč. zák., za něhož považuje jeho vlastníka. Žalovaný sice v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o .s. ř. nastolil k dovolacímu přezkumu právní otázku, ta však z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí mající ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Tato právní otázka nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které dosud nebyly řešeny. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 985/2004, vyslovil názor, že povinnost platit rozhlasový a televizní poplatek je spojena s jakýmkoli faktickým ovládáním rozhlasového či televizního přijímače, které může držiteli přijímače umožnit příjem veřejnoprávního vysílání, bez ohledu na to, zda držitel přijímač ovládá v přesvědčení, že mu patří nebo ne. Jestliže §2 odst. 1 zákona 252/1994 Sb. odkazuje na §129 obč. zák., je nerozhodné, zda jde o držbu oprávněnou či neoprávněnou. Pakliže odvolací soud
ze zjištění, že v penzionu žalovaného bylo v rozhodné době umístěno devět televizních přijímačů, s nimiž žalovaný fakticky disponoval a ohledně nichž uzavřel i licenční smlouvu, dovodil, že žalovaný byl v rozhodné době držitelem televizních přijímačů
ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu a nastolenou právní otázku vyřešil v souladu s hmotným právem.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2009
JUDr. Blanka M o u d r á, v.r
předsedkyně senátu