ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1306.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1306/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. I. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 68.546,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v B. pod sp. zn. 4 C 90/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 2. června 2005, č. j. 14 Co 346/2004-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 7.470,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 82.277,10 Kč s příslušenstvím představující kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě uzavřené dne 19. 2. 1995, kterou žalovaný doposud neuhradil.
Okresní soud v B. rozsudkem ze dne 23. října 2000, č. j. 4 C 90/98 - 34, žalobu o zaplacení částky 82.277,10 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 19. 2. 1995 je neplatným právním úkonem. Kupní smlouvu za žalobkyni totiž uzavřel její reprezentant (zástupce) J. Z., aniž k tomu byl oprávněn. Mandátní smlouvu podle §566 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se žalobkyní uzavřel dne 8. 3. 1994 a živnostenské oprávnění k podnikání získal teprve dne 21. 3. 1994; v době uzavření mandátní smlouvy tak nebyl podnikatelem ve smyslu §2 odst. 2 obch. zák., přičemž účastníci smlouvy nesjednali písemně ke dni uzavření kupní smlouvy obchodněprávní režim svého závazkového vztahu podle §262 odst. 1 obch. zák. Jestliže mandátní smlouva nebyla platným právním úkonem, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ani kupní smlouva nemohla být uzavřena platně.
Krajský soud v B. usnesením ze dne 28. dubna 2003, č. j. 14 Co 76/2001-49, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil závazný právní názor, že kupní smlouva byla uzavřena platně, neboť platným právním úkonem je i mandátní smlouva, která obsahuje zmocnění J. Z. kupní smlouvu za žalobkyni uzavřít. Obchodněprávní režim si účastníci mandátní smlouvy ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. sjednali již samotným odkazem na §566 obch. zák. Tím byla provedena písemná volba právního předpisu pro daný smluvní vztah.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 19. dubna 2004, č. j. 4 C 90/98-114, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. května 2004, č. j. 4 C 90/98-117, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 74.718,60 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 26. 2. 1997 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 7.558,50 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 26. 2. 1997 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 2. 1995 kupní smlouvu č. 977054, v níž se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 4.410,- DEM, která měla být uhrazena ve dvaceti čtyřech splátkách v české měně, přičemž výše každé ze splátek je odvozena od výše prodejního kurzu DEM vůči Kč podle kurzovního lístku ČNB v den splatnosti platby. Žalobkyně se oproti tomu zavázala dodat sjednané zboží označené ve smlouvě do 28 dní ode dne připsání poslední splátky žalovaným. Splatnost první splátky byla stranami domluvena na den 10. 3. 1995 a poslední na den 25. 2. 1997. Žalovaný kupní smlouvu uzavřel poté, co zástupce žalobkyně J. Z. zboží vystavil a seznámil jej s jednotlivými soubory nádobí a jejich číselným označením podle předložených katalogů. Jelikož žalovaný na kupní cenu ničeho nezaplatil, byl žalobkyní vyzván dopisem ze dne 24. 10. 1995 k její úhradě. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platně smlouvu, která splňuje veškeré náležitosti smlouvy o koupi zboží na objednávku podle §613 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Účastníkům při uzavírání kupní smlouvy bylo zcela zřejmé, co je předmětem koupě a jaká práva a povinnosti z uvedené smlouvy pro ně vyplývají. Při výpočtu dlužné částky v českých korunách soud prvního stupně vycházel z výše kurzu platného ke dni 25. 2. 1997, kdy se stala splatnou celá kupní cena ve výši 4.410,- DEM. Tato částka v přepočtu představuje 74.718,60 Kč.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 2. června 2005, č. j. 14 Co 346/2004-134, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 68.546,- Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky 14.901,90 Kč, s 19 % úrokem z částky 29.502,20 Kč a s 21 % úrokem z částky 24.141,90 Kč od 26. 2. 1997 do zaplacení potvrdil a v části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 6.172,60 Kč s 21 % úrokem, s 2 % úrokem z částky 29.502,20 Kč a se 4 % úrokem z částky 14.901,90 Kč od 26. 2. 1997 do zaplacení zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně (až na určení výše kupní ceny v korunách českých), a pro stručnost na ně odkázal. Dodal jen, že ustanovení §613 obč. zák. umožňuje identifikaci prodaného zboží pouze na základě předloženého katalogu, a to jeho číslem, pod kterým je v katalogu konkrétní věc (soubor, sada věcí) označena. Takové číslo je pak identifikačním znakem, který dostatečně určitě odlišuje sjednaný předmět koupě od jiného zboží. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy žalovanému byl předložen katalog s vyobrazením jednotlivých souborů nabízeného zboží, jejichž označení odpovídá označení věcí, které se staly předmětem uzavřené kupní smlouvy. Shodně se soudem prvního stupně neshledal opodstatněnou námitku žalovaného, že konkludentně (tím, že neplatil podle smlouvy splátky na kupní cenu) odstoupil od kupní smlouvy. Poukázal na to, že možnost odstoupení od smlouvy nebyla účastníky sjednána a ani ze zákona tato možnost v daném případě nevyplývá. Nadto žalovaný projev odstoupení od smlouvy neučinil písemně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl nesprávnost závěru, že zmocnění J. Z. k uzavření kupní smlouvy za žalobkyni v mandátní smlouvě je platné a že kupní smlouva je platným právním úkonem. Za správný i nadále pokládá názor vyslovený soudem prvního stupně v rozsudku ze dne 23. října 2000, č. j. 4 C 90/98 - 34. Oběma soudům vytkl, že se náležitě nezabývaly otázkou platnosti kupní smlouvy z hlediska určitosti vymezení předmětu koupě. Rovněž namítl, že odvolací soud ponechal bez povšimnutí jeho právní argumentaci, že plnění ze smlouvy se stalo dodatečně nemožným, v důsledku čehož je kupní smlouva absolutně neplatná. Ke zjištění této skutečnosti navrhoval odvolacímu soudu doplnit dokazování, avšak bez odezvy. Odvolací soud tak rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Z uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovým zjištěním i s právním posouzením věci odvolacím soudem. K námitce, že kupní smlouva je neurčitá, poukázala na to, že byla uzavřena ve smyslu §613 obč. zák. jako smlouva o prodeji zboží na objednávku. Objednané zboží, které bylo předmětem prodeje, je neustále v její aktuální nabídce. Po zaplacení kupní ceny je připravena žalovanému ve stanovené lhůtě zboží dodat. Dovolání žalovaného považuje za nedůvodné, a proto je navrhuje zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II body 2. a 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené s účinností ke dni 1. 4. 2005 tímto zákonem).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a jeho přípustnost je dána §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku, protože soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozhodnutí zrušil.
Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.
Výhradou, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy k prokázání následné nemožnosti plnění ze smlouvy, žalovaný uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaný teprve ve fázi odvolacího řízení (při jednání před odvolacím soudem dne 2. 6. 2005) přišel s tvrzením, že vzhledem k časovému odstupu od uzavření kupní smlouvy lze předpokládat, že žalobkyně již objednaný typ zboží nevyrábí a nemůže mu je proto dodat. Odvolacímu soudu navrhl ke zjištění této skutečnosti doplnit dokazování. Odvolací soud dokazování provedením nových důkazů nedoplnil. Tím ovšem řízení nezatížil žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací řízení v této sporné věci totiž probíhalo v systému neúplné apelace, v němž platí tzv. zákaz uplatňování novot. Znamená to, že účastník je povinen všechny rozhodné skutečnosti uvést a důkazy označit dříve, než soud prvního stupně ve věci vyhlásí rozhodnutí. Jestliže účastník skutečnosti a důkazy před soudem prvního stupně neuplatnil, může tak učinit v odvolacím řízení jen za podmínek upravených v §205a odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaný nové skutečnosti uplatnil až v řízení před odvolacím soudem, aniž byla splněna některá z podmínek, na něž pamatuje §205a odst. 1 o. s. ř., nemohl k nim odvolací soud přihlížet. Okolnost, že žalovaný nebyl soudem prvního stupně poučen podle §119a odst. 1 o. s. ř., nemá na uvedené závěry žádný vliv, neboť nebyl soudem poučen proto, že se k jednání bez omluvy nedostavil. Vztahuje se proto na něho omezení zákazu uplatňování novot v odvolacím řízení (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/2002). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl tudíž užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platným právním úkonem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaný v prvé řadě spatřuje neplatnost kupní smlouvy v tom, že ji za žalobkyni uzavřel J. Z. na základě mandátní smlouvy, jež nebyla platná. V době, kdy J. Z. mandátní smlouvu podle §566 obch. zák. se žalobkyní uzavíral, nebyl podnikatelem, a účastníci mandátní smlouvy si ve smyslu §262 odst. 1 a 2 obch. zák. nezvolili písemně pro tento vztah obchodní právo.
S právním názorem žalovaného se nelze ztotožnit. Ustanovení §262 odst. 1 a 2 obch. zák., ve znění do 30. 6. 1995 (dále opět jen „obch. zák.“), umožňovalo smluvním stranám dohodnout se písemně, že jejich závazkový vztah se řídí režimem obchodního zákoníku, třebaže nespadá pod vztahy uvedené v §261 obch. zák. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Odon 144/97, formuloval a odůvodnil závěr, že možnost dohodnout užití obchodního zákoníku ve smyslu jeho §262 odst. 1 mají strany závazkového vztahu, ať již jsou jimi podnikatelé či nikoli, a jde-li o závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti nebo nikoli. V dalším svém rozhodnutí uveřejněném pod R 1/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyslovil, že za obchodní vztahy nutno považovat závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v §261 a §262 obch. zák. V rozsudku ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 33 Odo 15/2001, uveřejněném v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelství C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 499/2001, pak dospěl k závěru, že k uzavření dohody o volbě obchodního práva pro konkrétní závazkový vztah ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. dojde i tím, že smluvní strany v záhlaví smlouvy uvedou, podle kterých ustanovení obchodního zákoníku se tato smlouva uzavírá. Od těchto vyslovených závěrů není důvod odchylovat se ani v posuzované věci.
Jestliže v článku I. smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a J. Z. dne 3. 1994 a nazvané jako „mandátní smlouva“ je uvedeno, že smluvní strany „uzavírají mandátní smlouvu podle ustanovení §566 a násl. obchodního zákoníku“, pak odvolací soud ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu správně dovodil, že její účastníci tím projevili vůli podřídit závazkový vztah založený touto smlouvou obchodnímu zákoníku. Tím provedli platnou volbu práva v souladu s §262 odst. 1 a 2 obch. zák. Právní názor žalovaného, že kupní smlouva nebyla uzavřena platně v důsledku neplatnosti mandátní smlouvy, proto neobstojí.
Žalovaný odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně posoudil otázku, zda předmět koupě je v kupní smlouvě označen určitě. Má zato, že kupní smlouva je neplatná pro neurčitost označení jejího předmětu.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejasný jeho věcný obsah (má věcné nedostatky). Jen právní úkony, u nichž neurčitost obsahu nelze odstranit výkladem podle stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro neurčitost neplatné (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372).
Podle §613 obč. zák. lze věci prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem.
Při prodeji na objednávku je předmětem smlouvy věc, kterou prodávající v době uzavření kupní smlouvy nemá k dispozici, avšak může ji opatřit a kupujícímu dodat. Kupní smlouva v tomto případě vzniká okamžikem, kdy se účastníci dohodnou na jejích podstatných náležitostech (předmětu plnění a kupní ceně). Prodávající má ze smlouvy povinnost v dohodnuté době (nebyla-li dohodnuta, pak ve lhůtě přiměřené okolnostem) kupujícímu věc obstarat. Předmětem kupní smlouvy mohou být věci určené individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně, soubor věcí, a dále práva a jiné majetkové hodnoty, pokud to jejich povaha připouští; předmět koupě přitom nemusí existovat již v době uzavření smlouvy.
V posuzované případě je předmět koupě v kupní smlouvě č. 977054 uzavřené účastníky dne 19. 2. 1995, který si žalovaný u žalobkyně objednal, označen katalogovými čísly a názvy zboží (D - 154 Royal, D - 420 - 20 Sunchro click a B 706 - P Senator 6 spolu s bonusem nádobou 14 l a superbonusem D - 060 ovál) s uvedením jejich množství a ceny. Takovéto označení předmětu koupě považoval odvolací soud správně z hlediska jazykového za vyjádření zcela zřetelné. Kupní smlouvu žalovaný uzavřel po prezentaci vzorků a předložení katalogů zástupcem žalobkyně předváděného a k prodeji nabízeného nádobí s uvedením jeho katalogových čísel a názvů. Nejvyšší soud České republiky v obdobném případě, kdy se zboží prodává formou vzorků, zaujal názor, podle něhož jestliže prodávající při uzavírání kupní smlouvy o prodeji zboží na objednávku předvádí kupujícímu zboží formou vybraných vzorků a nabídku doplňuje předložením prospektu, v němž jsou vyobrazeny jednotlivé kompletní soubory zboží, které jsou pak v kupní smlouvě označeny čísly v prospektu uvedenými, je předmět koupě identifikovaný typem a číslem z hlediska §37 odst. 1 obč. zák. dostatečně určitý (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1413/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 510/6). Závěr odvolacího soudu, že předmět koupě tak, jak je v kupní smlouvě označen, je jednoznačně a určitě identifikován, a že tudíž kupní smlouva není pro neurčitost neplatná, je správný a námitka žalovaného není opodstatněná.
Žalovaný k dovolacímu přezkumu nastolil též posouzení právní otázky, zda se plnění z kupní smlouvy stalo plněním nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na takovém právním posouzením věci své rozhodnutí nezaložil, a proto je nelze podrobit dovolacímu přezkumu. Navíc žalovaný své právní úvahy na toto téma zakládá na skutkových tvrzeních, která nepřípustně nově uplatnil až v odvolacím řízení (jak bylo výše zmíněno), a nepřípustně je znovu uplatňuje v dovolacím řízení. Proto ani dovolací soud k nim nemůže přihlížet (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaný sice avizuje, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též v nákladových výrocích, avšak dovolání (posuzováno podle jeho obsahu ve smyslu §41 odst. 2 o. s. ř.) ve skutečnosti proti těmto výrokům nemíří, neboť žalovaný vůči nim neuplatnil žádné konkrétní výhrady. I kdyby však dovolání proti výrokům o nákladech řízení směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím žádného z uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud je podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.395,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném před 1. 9. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. listopadu 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu