ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.122.2013:23
sp. zn. 4 Ads 122/2013 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. P., zast. Mgr.
Danielem Šenkyříkem, advokátem, se sídlem Jana Wericha 576, Blatná, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2013, č. j. 16 Ad 43/2012 - 178,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2013, č. j. 16 Ad 43/2012 - 178,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 10. 7. 2012, č. j. X, žalovaná zastavila řízení o námitkách žalobce proti
rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2012, č. X, o zamítnutí žádosti o invalidní důchod. V
odůvodnění svého usnesení žalovaná uvedla, že žalobce vzal po jednání dne 14. 6. 2012 své
námitky zpět, a proto podle §66 odst. 1 písm. a) správního řádu řízení o nich zastavila.
V žalobě proti tomuto usnesení žalobce namítal, že mu lékařka Lékařské posudkové
služby žalované vyhrožovala a vydírala jej, a proto pod nátlakem podepsal, že bere námitky zpět.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č. j. 16 Ad 43/2012 - 119, žalobu
zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že neshledal pochybení žalované, neboť
nezjistil, že by na žalobce byl činěn nátlak, nebo byl podveden či vydírán posudkovou lékařkou
žalované, aby vzal své námitky zpět. Žalobce tato tvrzení neprokázal, ač na něm spočívá důkazní
břemeno. Skutečnost, že byl při jednání žalované seznámen s výsledkem posouzení zdravotního
stavu, který neodpovídá jeho představě, není vydíráním. Projev vůle žalobce byl zdokumentován
úředním záznamem, který žalobce vlastnoručně podepsal. To potvrdila i soudem slyšená
svědkyně J. F., tajemnice Lékařské posudkové služby žalované, pracoviště Plzeň. Napadené
usnesení žalované je tedy správné a odpovídá zákonu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, č. j. 4 Ads 67/2013 - 21, zmíněný
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto zrušujícího rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že předvolání
k jednání ve věci samé (na 5. 6. 2013 od 9:00 hodin) doručil krajský soud pouze zástupkyni
žalobce, zástupkyni žalované a svědkyni J. F. Přípisem ze dne 3. 6. 2013 oznámil krajský soud
zástupkyni žalobce, že výslech svědkyně J. F. se na základě její žádosti uskuteční dne 4. 6. 2013 v
9:00 hodin. Soud současně zástupkyni žalobce vyzval, aby případné otázky pro svědkyni zaslala
soudu do 4. 6. 2013 do 8:30 hod. Tento přípis byl zástupkyni žalobce doručen dne 3. 6. 2013 v
15:23 hod. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je však
třeba předvolání k ústnímu jednání doručit nejen zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi
řízení, aby bylo zcela nepochybné, že účastník řízení byl o konání soudního jednání řádně a včas
vyrozuměn. Nepostačuje tak doručení předvolání pouze zástupci, jak se domníval krajský soud.
Nicméně pochybení spočívající v tom, že krajský soud nepředvolal žalobce k jednání konanému
dne 5. 6. 2013, bylo částečně zhojeno tím, že žalobce o konání jednání informovala jeho
zástupkyně a ten se k jednání dostavil.
Významnější pochybení však podle zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu
představoval výslech svědkyně konaný mimo ústní jednání, k němuž nebyl předvolán žalobce ani
jeho zástupkyně. Sdělení ze dne 3. 6. 2013 o konání výslechu dne 4. 6. 2013 od 9:00 hod., jež bylo
zástupkyni žalobce doručeno dne 3. 6. 2013 v 15:23 hod., přitom nelze považovat za řádné
předvolání k úkonu soudu. Zástupkyně žalobce totiž ani nebyla vyrozuměna o tom, že se může
k výslechu svědkyně dostavit, nemluvě o nepřiměřeně krátké době od doručení sdělení do konání
výslechu (17,5 hodiny). Krajský soud tedy tím, že žalobce ani jeho zástupkyni řádně nepředvolal
k provedení výslechu svědkyně J. F., znemožnil žalobci být přítomen u provedení tohoto důkazu,
klást svědkyni doplňující dotazy a následně se k tomuto důkazu vyjádřit jako k celku, včetně
případného dojmu z nonverbální komunikace svědkyně. Krajský soud porušil právo žalobce na
to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům, garantované v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Řízení před
krajským soudem bylo zatíženo zásadní vadou, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. V závazném právním názoru vysloveném ve zrušujícím rozsudku proto Nejvyšší
správní soud uložil krajskému soudu, aby v dalším řízení zejména zopakoval jednání včetně
výslechu svědkyně J. F. a žalobci umožnil se tohoto výslechu zúčastnit.
V dalším řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 11. 2013,
č. j. 16 Ad 43/2012 - 178, žalobu opět zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že neshledal pochybení žalované, která
zastavila řízení poté, co žalobce při jednání o jeho námitce proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o invalidní důchod vzal písemným prohlášením učiněným formou úředního záznamu tuto
námitku zpět. Soud nezjistil, že by byl na žalobce činěn nátlak či byl podveden nebo vydírán
posudkovou lékařkou žalované, aby vzal zpět podané námitky. Z provedených důkazů
to nevyplývá a žalobce tato svá tvrzení neprokázal, ačkoliv na něm spočívá důkazní břemeno.
Seznámení s výsledkem posouzení zdravotního stavu, který neodpovídal představě žalobce, není
vydíráním. Projev vůle žalobce byl zadokumentován úředním záznamem, žalobce
jej vlastnoručně podepsal, tudíž zpětvzetí námitek učinil zcela svobodně, vážně a srozumitelně.
Tvrzení žalobce, že po mozkové příhodě v roce 2010 je pomalejší v chápání, což způsobilo,
že nechápal, co podepsal, nebylo prokázáno žádnou lékařskou zprávou; z obsahu posudkového
spisu nevyplývá, že by prodělal mozkovou příhodu. Soud tak nemá důvod pochybovat,
že žalobce vzal námitky zpět zcela svobodně, vážně a srozumitelně, přičemž jeho projev vůle byl
určitý, což potvrdila i soudem opakovaně slyšená svědkyně J. F. Návrh na doplnění dokazování
výslechem MUDr. L. L., posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Klatovy, a
MUDr. M. P., posudkové lékařky žalované z pracoviště Plzeň, jakož i reprodukcí nahrávky
pořízené žalobcem týden po zpětvzetí námitek u vedoucí posudkových lékařů v Plzni, soud
zamítl jako nadbytečný, protože se netýkají zpětvzetí námitek.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní prostřednictvím svého zástupce namítl,
že krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně nátlaku ze strany posudkové lékařky
a že k prokázání této skutečnosti neprovedl navržené důkazy výslechem svědků MUDr. L. L. a
MUDr. M. P., jakož i reprodukcí nahrávky rozhovoru se zaměstnanci žalované. Krajský soud dále
plně nevyhověl povinnosti uložené mu Nejvyšším správním soudem, když pouze umožnil klást
doplňující otázky na svědkyni J. F., aniž alespoň přečetl protokol o jejím předchozím výslechu.
Dále podle stěžovatele rozhodovala ve věci vyloučená soudkyně. Nelze přitom souhlasit
se závěrem krajského soudu o opožděném podání námitky podjatosti. Při prvním projednání věci
před krajským soudem měl totiž v úmyslu tuto námitku podat, což mu bylo při ústním jednání
dne 5. 6. 2013 rozmluveno tehdejším právním zástupcem. V případě druhého projednání
věci před krajským soudem se o osobě soudce dozvěděl až z předvolání k ústnímu jednání na den
13. 11. 2013. Na základě zjištění, že nedošlo ke změně soudkyně, přestože měl opakované
výhrady k jejímu způsobu vedení řízení, podal námitku podjatosti dne 7. 11. 2013.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel popisoval průběh jednání u krajského soudu,
při němž soudkyně JUDr. Alena Hocká v reakci na námitku podjatosti údajně uvedla,
že stěžovatele bude soudit ona. V reakci na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak měla
říci, že má svoje zákony a nezajímá ji, co říká Nejvyšší správní soud. Během soudního jednání
se tato soudkyně podle stěžovatele opakovaně vracela k jeho zdravotnímu stavu, ačkoliv sama
konstatovala, že to není součástí jednání. Svědkyni pak soudkyně údajně pokládala návodné
otázky.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanoveními §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval kasačními námitkami o nesprávném vedení
výslechu svědkyně J. F. při jednání krajského soudu dne 13. 11. 2013 a o neprovedení dalších
důkazů navržených stěžovatelem po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tato
tvrzení je nutné oproti názoru stěžovatele podřadit pod důvod kasační stížnosti uvedený v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť podle nich došlo k vadám řízení před krajským soudem, které
mohly mít za následek nezákonnost kasační stížností napadeného rozsudku, nikoliv k porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem způsobilém ovlivnit zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí.
Ve zmíněném zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu zejména
zopakování jednání, včetně výslechu svědkyně J. F. Ta znovu vypovídala při jednání krajského
soudu dne 13. 11. 2013 a na začátku výslechu uvedla, že všechno, co o věci věděla, již uvedla do
protokolu o jednání soudu ze dne 4. 6. 2013 a nemá k tomu nic dalšího. Zástupce stěžovatele
trval na opakování výslechu svědkyně, na což reagovala soudkyně tak, že protokol o výslechu
svědkyně byl při jednání dne 5. 6. 2013 přečten a je nepochybně žalobci i jeho zástupci znám.
Jestliže tedy svědkyně odkázala na obsah své výpovědi s tím, že nemá k věci co uvést, má dále
zástupce žalobce možnost jí klást otázky, k čemuž soudkyně zástupce vyzvala.
Tento postup krajského soudu však nebyl v souladu se zněním §126 odst. 3 občanského
soudního řádu použitého přiměřeně podle §64 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení občanského
soudního řádu totiž předseda senátu (samosoudce) nejprve vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše,
co ví o předmětu výslechu, a teprve poté mu mohou klást doplňující otázky členové senátu
(samosoudce) a účastníci řízení. Krajský soud byl tedy po zjištění totožnosti a po zákonném
poučení povinen vyzvat svědkyni J. F. k souvislému vylíčení okolností vztahujících
se k okolnostem zpěvzetí námitek stěžovatelem při jednání, které proběhlo na pracovišti žalované
v Plzni dne 14. 6. 2012, a nemohl se spokojit s pouhým odkazem svědkyně na skutečnosti
jí uvedené v protokolu o ústním jednání ze dne 4. 6. 2013. Takto si nemohl počínat obzvláště
za situace, kdy předchozí výpověď svědkyně nebyla provedena zákonným způsobem a kdy toto
procesní pochybení bylo důvodem pro vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Za této situace se nemohla svědkyně odvolávat na předchozí vadný úkon a měla být krajským
soudem vedena, aby znovu nejprve souvisle vylíčila všechny rozhodné skutečnosti vztahující
se k dané věci.
Nicméně stěžovatel a jeho zástupce položili svědkyni celou řadu otázek a odpovědi
na ně obsáhly celý předmět výslechu. Svědkyně uvedla, že sice byla přítomna jednání, při němž
došlo ke zpětvzetí námitek, nicméně při tomto úkonu se stěžovatelem o jeho zdravotním stavu
jednala a potřebná vysvětlení mu poskytovala posudková lékařka. O stěžovatelem tvrzeném
nátlaku při zpětzetí námitek ani o nedostatcích poučení o důsledcích tohoto úkonu se však
svědkyně nezmínila. Průběh kladení otázek svědkyni tedy dostatečně nahradil absenci úvodní
části její výpovědi, která měla spočívat v souvislém vylíčení rozhodných skutečností. Proto
nesprávné vedení výslechu svědkyně J. F. nemohl mít za následek nezákonnost rozsudku
krajského soudu.
Stěžovatel však dále v podání ze dne 7. 11. 2013 a při ústním jednání ze dne 13. 11. 2013
navrhl provedení svědeckých výpovědi MUDr. L. L., MUDr. M. P., stejně jako reprodukci
nahrávky rozhovoru s vedoucí posudkových lékařů pracoviště žalované v Plzni. Krajský soud
však tyto důkazy neprovedl s odůvodněním, že jsou nadbytečné, neboť se netýkají zpětvzetí
námitek.
Navržený svědek MUDr. L. L. nebyl ani podle tvrzení stěžovatele přítomen zpětvzetí
námitek, takže se k okolnostem tohoto úkonu nemohl vyjádřit. Rozhovor s vedoucí posudkových
lékařů v Plzni se však měl uskutečnit týden po zpětvzetí námitek a v něm měl stěžovatel hovořit
o nátlaku ze strany posudkové lékařky, který údajně nikdo z přítomného personálu nezpochybnil.
Proto určitou míru relevance reprodukce nahrávky tohoto rozhovoru nelze vyloučit. Lékařka
žalované MUDr. M. P. se zúčastnila jednání, při němž došlo ke zpětvzetí námitek. Podle
svědectví L. F. to byla přímo tato posudková lékařka, která při jednání dne 14. 6. 2012 probírala
se stěžovatelem jeho zdravotní stav a poučovala jej o následcích zpětvzetí námitek. Jedná se tedy
nepochybně o osobu, jež je nejvíce povolaná objasnit okolnosti související se zpětvzetím námitek
a vyjádřit se k tvrzení stěžovatele, že tento úkon byl učiněn pod nátlakem a při nedostatku
náležitého poučení.
Zejména tedy závěr krajského soudu o nadbytečnosti svědecké výpovědi MUDr. M. P. je
evidentně nesprávný. Navíc je vnitřně rozporný s dalším názorem soudu o neunesení důkazního
břemene ze strany stěžovatele. Jestliže totiž krajský soud k prokázání tvrzení stěžovatele, že
k zpětvzetí námitek došlo v důsledku nátlaku a nedostatku náležitého poučení ze strany
pracovníků žalované, neumožnil provedení relevantních důkazů, pak nemohl následně
konstatovat, že stěžovatel tato svá tvrzení neprokázal.
Neprovedení výslechu svědkyně MUDr. M. P. a reprodukce uvedené nahrávky proto
představuje vadu řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. V tomto směru došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou, podle níž rozhodovala ve věci
vyloučena soudkyně krajského soudu. Tato námitka odpovídá důvodu kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Po vydání zmíněného zrušujícího rozsudku stěžovatel v podání ze dne 7. 11. 2013 vznesl
námitku podjatosti vůči soudkyni JUDr. Aleně Hocké z důvodů osobních antipatií, jež se podle
něho projevují v nedodržení procesních postupů konstatovaných Nejvyšším správním soudem.
Podle §8 o dst. 5 věty druhé s. ř. s. účastník řízení musí uplatnit námitku podjatosti do jednoho
týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl. Stěžovateli byl zrušující rozsudek Nejvyššího
správního soudu, ve kterém se dozvěděl o skutečnostech, v nichž spatřoval důvody pro vyloučení
JUDr. Aleny Hocké z projednávání a rozhodnutí v dané věci, dne 19. 9. 2013, avšak námitku
podjatosti zaslal krajskému soudu až dne 7. 11. 2013. Námitka podjatosti tedy byla podána
evidentně opožděně, takže krajský soud nepochybil, když v projednávání věci pokračoval
v dosavadním složení.
Předvolání k jednání, od jehož doručení stěžovatel v kasační stížnosti odvíjí počátek lhůty
pro uplatnění námitky podjatosti, byla jeho zástupci doručena dne 22. 10. 2013 a jemu samému
o den později, takže námitka podjatosti byla i v tomto případě uplatněna po uplynutí sedmidenní
lhůty. Navíc s ohledem na ústavní zásadu zákonného soudce nebylo možné, aby po vydání
zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodoval o dané věci jiný soudce krajského
soudu. Proto ani v případě podání námitky podjatosti v sedmidenní lhůtě od doručení předvolání
k jednání na den 13. 11. 2013 by se nemohlo vycházet z toho, že se stěžovatel dozvěděl o osobě
soudce až okamžikem obdržení tohoto předvolání a že tak v dané věci byla zachována lhůta pro
uplatnění námitky podjatosti vůči JUDr. Aleně Hocké.
Nicméně pro uplatnění důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
neplatí lhůta jednoho týdne uvedená v §8 odst. 5 věty druhé téhož zákona. Proto důvodnost
stížnostní námitky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, posuzuje Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti, aniž by byl vázán tím, zda byla v žalobním řízení včasně uplatněna
námitka podjatosti. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 10. 2009,
sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, které bylo publikováno pod č. 66/2010 Sb. NS. V tomto judikátu
se jednalo o námitku, že v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce, která byla uplatněna
až v odvolání.
Podle §8 odst. 1 věty první a třetí s. ř. s. „soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“.
Poměr soudce k věci je ve smyslu citovaného ustanovení třeba chápat jako přímý zájem
soudce na daném řízení, zejména na jeho výsledku. Vyloučen by byl rovněž soudce,
který by získal o věci poznatky jiným způsobem než dokazováním při jednání. Pochybnosti
o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům či jejich zástupcům pak mohou vedle
vztahů příbuzenských a obdobných vzniknout i tehdy, je-li vztah soudce k účastníkům,
popř. jejich zástupcům nepřiměřeně přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Rozhodnutí
o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod). Soudce lze proto vyloučit z projednávání a rozhodnutí věci, která mu
byla zákonným postupem přidělena, jen výjimečně a ze závažných důvodů, které soudci reálně
brání v nezávislém, nestranném a spravedlivém rozhodování (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16).
Uvedená procesní pochybení, kterých se krajský soud dopustil v žalobním řízení před
i po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, samy o sobě nepředstavují důvody
vedoucí k závěru, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně. Podle již zmíněného ustanovení
§8 odst. 1 věty třetí s. ř. s. totiž důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti spočívající
v postupu soudce v řízení o projednávané věci. Závěr o podjatosti soudkyně by mohl Nejvyšší
správní soud učinit jen za situace, kdyby zmíněné procesní vady byly výrazem jejího negativního
vztahu k posuzované věci či nepřátelského vztahu ke stěžovateli.
Takový závěr však není možné z obsahu spisu krajského soudu učinit. Z protokolu
o jednání ze dne 13. 11. 2013 sice vyplývá, že soudkyně několikrát stěžovatele napomínala,
z ničeho však nelze dovodit, že by tak ve skutečnosti činila kvůli osobní antipatii ke stěžovateli,
a nikoliv kvůli jeho chování v jednací síni, jak bylo zaprotokolováno. Dále z protokolu o jednání
nevyplývá, že by soudkyně kladla svědkyni nepřípustné otázky. Soudkyně neochotně akceptovala
odůvodněný závazný právní názor nadřízeného soudu založený na dlouhodobě konstantní
judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, který dost nevhodně podrobila kritice
před účastníky řízení v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku (byť obiter dictum).
Nicméně tuto skutečnost nelze chápat jako výraz podjatosti soudkyně, a to zvláště za situace, kdy
se závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu
řídila a výslech svědkyně J. F. zopakovala, byť uvedeným vadným způsobem.
Nejvyšší správní soud tedy za dané situace neshledal relevantní důvody, na základě nichž
by mohl vyslovit závěr, že v řízení před krajským soudem rozhodovala vyloučená soudkyně.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tedy nebyl naplněn.
Nicméně s ohledem na další shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud podle
§110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto
zrušovacím rozhodnutí.
V dalším řízení krajský soud za stávajícího obsazení provede důkazy výslechem svědkyně
MUDr. M. P. a reprodukcí nahrávky rozhovoru stěžovatele s vedoucí posudkových lékařů
pracoviště žalované v Plzni. Krajský soud je však oprávněn provést i jiné důkazy, pokud taková
potřeba vyjde v dalším řízení najevo. Až na základě tohoto dokazování bude možné učinit
spolehlivý závěr o tom, zda v posuzované věci bylo zpětvzetí námitek učiněno pod nátlakem
posudkové lékařky a bez náležitého poučení o důsledcích takového úkonu, či nikoliv.
V novém rozhodnutí krajský soud podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, včetně odměny ustanoveného zástupce stěžovatele.
Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel podle svého tvrzení uvedeného
při jednání soudu ze dne 13. 11. 2013 podal novou žádost o invalidní důchod. V předešlém řízení
před správním orgánem, jež bylo ukončeno zpětvzetím námitek, se domáhal uznání invalidity
od 25. 11. 2009. Pokud tedy na základě nové žádosti bude stěžovateli přiznán invalidní důchod
od 25. 11. 2009 do pěti let od tohoto data (což lze reálně předpokládat), nezanikne nárok
na výplatu žádné části tohoto důchodu (srov. §54 a §55 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Je tak na úvaze stěžovatele, zda má smysl pokračovat
v žalobním řízení, jehož předmětem mohou být jedině okolnosti vztahující se ke zpětzetí námitek
v rámci předchozího řízení před správním orgánem, a nikoliv posouzení zdravotního stavu
stěžovatele k uvedenému datu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu