ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.161.2009:253
sp. zn. 4 Ads 161/2009 - 253
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. M., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, o kasačních stížnostech žalobce proti usnesením Městského soudu v Praze 1) ze dne
26. 8. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 268, 2) ze dne 10. 9. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 281,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 268, se odmítá .
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 281, se v
napadené části, tj. ve výroku II., jímž soud ustanovil žalobci zástupce
JUDr. Jaroslava Dobra, advokáta, se sídlem Advokátní kancelář Čelakovského sady 8,
Praha 2, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu
k dalšímu řízení; ve výroku I. zůstává napadené usnesení nedotčeno.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 268.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 31. 3. 2005, č. j. 2005/18924/21, jímž bylo zamítnuto
jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 7. 3. 2005,
č. j. KUOK/3997/05/OSV-DS/7025/SD-36, kterým byl zamítnut návrh žalobce na povolení
obnovy řízení týkající se pravomocného rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Olomouckého kraje
ze dne 3. 2. 2005, č. j. KUOK/1363/05/OSV-DS/7025/SD-10. Posledně uvedeným
rozhodnutím bylo zamítnuto jako nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí starosty města
Zábřeh ze dne 5. 1. 2005, zn. S/12/05, jímž byl zamítnut návrh žalobce na vyloučení
všech pracovníků Městského úřadu Zábřeh.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „Městský soud“) ze dne 16. 12. 2008,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 190, byla žaloba S. M. zamítnuta jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Proti tomuto rozsudku podal
žalobce včas kasační stížnost a zároveň požádal od osvobození od soudního poplatků a o
ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 225, neustanovil
žalobci zástupce z řad advokátů pro řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
31. 3. 2005, č. j. 2005/18924/21. V odůvodnění soud poukázal na potvrzení o osobních
majetkových a výdělkových poměrech, které žalobce vyplnil dne 27. 2. 2009, v němž uvedl,
že je ženatý, bez příjmů, stejně tak i jeho manželka je bez úspor a jeho jediným majetkem vyšší
ceny je rodinný domek, který patří do společného jmění manželů. Městský soud v Praze
dále uvedl, že mu je z rozhodovací činnosti známo, že žalobci byl rozhodnutím České správy
sociálního zabezpečení dnem 3. 8. 2004 přiznán částečný invalidní důchod
a zároveň mu byl přiznán doplatek na částečném invalidním důchodu za období od 3. 8. 2004
do 1. 10. 2007 ve výši 203 997 Kč. Poukázal na skutečnost, že částka 203 997 Kč byla Českou
správou sociálního zabezpečení vyplacena dne 26. 9. 2007, avšak žalobce se o této skutečnosti
nikterak nezmínil. Městský soud v Praze tak dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, neboť do potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech neuvedl údaje o svých příjmech z přiznaného částečného důchodu
ani skutečnost, že mu byla vyplacena Českou správou sociálního zabezpečení částka ve výši
203 997 Kč. Uzavřel, že tvrzení žalobce o nedostatečných prostředcích, které jsou důvodem
pro osvobození do soudních poplatků, neodpovídá skutečným poměrům žalobce.
Ke kasační stížnosti stěžovatele zrušil zdejší soud napadené usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 6. 5. 2009 a věc mu vrátil k dalšímu řízení (viz rozsudek ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 4 Ads 85/2009 – 261). Dospěl totiž k závěru, že v případě stěžovatele jsou dány důvody
pro to, aby mu městský soud pro řízení o kasační stížnosti ustanovil zástupce z řad advokátů,
neboť jsou u něho splněny obě podmínky ustanovení §35 odst. 8 věta první s. ř. s.,
tj. předpoklady pro osvobození od soudních poplatků s ohledem na jeho majetkové poměry,
jakož i potřeba ochrany jeho práv v řízení nejen o podané kasační stížnosti, aby tak bylo učiněno
zadost zásadě vyjádřené v §36 odst. 1 s. ř. s., podle níž mají účastníci v řízení rovné postavení,
přičemž soud je povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění práv a poskytnout jim
poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení
neutrpěli újmu.
Vzdor tomu, že již v minulosti opakovaně v tomto řízení (i v jiných řízeních vedených
u Městského soudu v Praze) stěžovatel nesouhlasil s ustanovenou zástupkyní Mgr. Dagmar
Rezkovou Dřímalovou, městský soud usnesením ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 268,
opětovně ustanovil žalobci zástupkyní tuto advokátku. Sama advokátka bezprostředně
po obdržení usnesení o svém ustanovení požádala přípisem ze dne 4. 9. 2009 městský soud
o zrušení ustanovení podle §20 odst. 2 zákona o advokacii. Zdůraznila, že stěžovateli byla
jakožto právní zástupkyně ustanovena Městským soudem v Praze i v jiných právních věcech,
avšak stěžovatel s ní ve většině případů odmítl jakkoliv komunikovat, neposkytoval jí potřebnou
součinnost, zpravidla ani nereagoval na její dopisy, a pokud reagoval, tak vyhrožujícím způsobem
s tím, že proti ní podá žalobu na ochranu osobnosti a podobně. Jako právní zástupkyni ji odmítal,
neboť jej ve všech právních věcech zastupuje JUDr. Vít Vohánka. Dopisy stěžovatele ustanovená
advokátka soudu předložila.
Usnesením ze dne 10. 9. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 281, Městský soud v Praze předně –
výrokem č. 1 - zprostil Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou povinnosti zastupovat žalobce v
řízení a současně žalobci ustanovil (výrokem č. 2) zástupce JUDr. Jaroslava Dobra, advokáta, se
sídlem Praha 2, Čelakovského sady 8. Vyhověl tak žádosti ustanovené advokátky, když dospěl k
závěru, že jsou dány důvody podle §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., pro něž je nutno zprostit
ustanovenou advokátku povinnosti zastupovat žalobce v řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009 bylo doručeno stěžovateli dne
2. 9. 2009 a usnesení ze dne 10. 9. 2009 mu bylo doručeno dne 14. 9. 2009.
Podáním ze dne 14. 9. 2009, doručeným Městskému soudu v Praze dne 16. 9. 2009, podal
stěžovatel kasační stížnost proti celé řadě usnesení uvedeného soudu, mezi nimi
též proti usnesení (usnesením) ve věci sp. zn. 1 Cad 26/2005. Z obsahu poměrně
nečitelné kasační stížnosti lze seznat, že ji podává proti usnesení ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 268, a žádá, aby bylo zrušeno zastupování stěžovatele advokátkou
Mgr. Dřímalovou a aby soud ustanovil jako jeho zástupce pro toto řízení JUDr. Víta Vohánku.
K výzvě Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 299,
k upřesnění, proti kterému usnesení ve věci směřuje stěžovatelova kasační stížnost ze dne
14. 9. 2009, stěžovatel podáním ze dne 27. 10. 2009 uvedl, že „v jakém pořadí jsme obdržel
rozhodnutí MS Praha, tak jsem proti nim podal kasační stížnosti“.
Z naposledy uvedeného (z použitého množného čísla) Nejvyšší správní soud dovodil,
že stěžovatel podal kasační stížnost proti oběma v úvahu přicházejícím usnesením,
tj. jak proti usnesení ze dne 26. 8. 2009, tak i proti usnesení ze dne 10. 9. 2009; v tomto případě
jen proti té jeho části, kterou nebylo vyhověno žádosti stěžovatele na ustanovení JUDr. Víta
Vohánky, advokáta, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, zástupcem v řízení o této kasační
stížnosti a zástupcem stěžovatele byl ustanoven JUDr. Jaroslav Dobr.
Nejvyšší správní soud rozhodl o obou kasačních stížnostech tímto jedním rozhodnutím.
Kasační stížnost stěžovatele směřovala především proti rozhodnutí městského soudu
ze dne 26. 8. 2009, jímž soud ustanovil stěžovateli zástupkyni JUDr. Dagmar Dřímalovou
Rezkovou. Jak již bylo při rekapitulaci spisu zdůrazněno, městský soud bezprostředně poté,
co obdržel žádost advokátky o zproštění povinnosti zastupovat žalobce v řízení a poté co shledal
tuto žádost důvodnou, ustanovenou advokátku zastupování zprostil. Tím fakticky odpadl
předmět řízení o kasační stížnosti stěžovatele směřující proti rozhodnutí ze dne 26. 8. 2009.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu
probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat.
Podle ustanovení §120 s. ř. s., není-li v ustanovení dílu 1 a 2 stanoveno jinak, užijí se přiměřeně
(rozuměj pro řízení o kasační stížnosti) ustanovení části třetí hlavy 1 (kam spadá i §46)
téhož zákona.
Předmětem kasační stížnosti stěžovatele bylo v prvním případě usnesení soudu, jímž byla
jeho zástupkyní ustanovena JUDr. Dřímalová Rezková, která byla posléze (pravomocně)
této povinnosti zproštěna. Zproštěním této povinnosti odpadl předmět kasační stížnosti
stěžovatele, takže nebyly splněny podmínky řízení o kasační stížnosti, za nichž m ůže soud jednat
a stěžovatelova kasační stížnost směřující proti usnesení ze dne 26. 8. 2009 musela být Nejvyšším
správním soudem odmítnuta.
Pokud jde o kasační stížnost stěžovatele směřující proti druhému usnesení (ze dne
10. 9. 2009), pak nutno uvést, že stěžovatel nebrojí proti zproštění JUDr. Dagmar Dřímalové
Rezkové zastupováním v řízení o kasační stížnosti, ale jen proti tomu, že mu byl pro toto řízení
ustanoven jiný zástupce, než v řízení opakovaně požadoval.
Nutno připustit, že Městský soud v Praze - při nerespektování požadavku stěžovatele
na ustanovení konkrétního advokáta, zde JUDr. Víta Vohánky, vycházel z dosavadní judikatury
Nejvyššího správního soudu, zejména z rozsudku šestého senátu ze dne 8. 9. 2005,
č. j. 6 Ads 64/2005 – 25, (publ. pod č. 1372/2007 Sb. NSS), podle něhož právo na ustanovení
zástupcem je toliko právem na zástupce, jímž může být i advokát, nikoli však právem
na konkrétního zástupce, kterého navrhovatel v návrhu označuje. Z uvedeného rozsudku
se mj. podává, že pokud by právo na ustanovení zástupce podle §35 odst. 7 s. ř. s. (nyní odst. 8)
mělo být právem na konkrétního zástupce, jenž je s věcí navrhovatele seznámen
a jenž již v minulosti činil jednotlivé kroky právní služby v téže věci, patrně by neexistovala
potřeba jej nyní ustanovit soudem.
Sedmý senát Nejvyššího správního soudu však s tímto názorem nesouhlasil a věc
předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 21. 12. 2009,
č. j. 7 Azs 24/2008 – 141, dospěl ve shodě s právním názorem sedmého senátu k závěru, že bude
na místě vyhovět návrhu na ustanovení konkrétního zástupce především tehdy, bude-li takové rozhodnutí opřeno
o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné při rozhodnutí
o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. Pokud totiž účastník řízení navrhne konkrétní osobu, která by jej měla
zastupovat, obvykle tak činí z důvodů, které pokládá za rozumné a věcně oprávněné. Typicky účastník řízení
navrhuje určitou konkrétní osobu tehdy, má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje,
že právě ona bude řádně hájit jeho zájmy. Tato důvěra přitom představuje jeden ze základních atributů vztahu
mezi advokátem a jeho klientem. Vztah důvěry často vznikne tehdy, zabývala-li se navrhovaná osoba
jako zástupce věcí účastníka řízení již dříve, zastupovala-li jej v jiné jeho věci, je-li z jiných důvodů obeznámena
více než jiné osoby s jeho věcí, či s jejími významnými aspekty, nebo má-li určité specifické vlastnosti z pohledu
účastníka řízení, které jsou předpokladem pro to, že by mohla ve věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
vystupovat účinněji než jiné osoby. V obecné rovině je pak třeba ještě k právu na ustanovení zástupce,
jakožto k integrální součásti práva na právní pomoc zdůraznit, že i na výkon tohoto práva je třeba nazírat
především z hlediska materiálního (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II ÚS 229/95,
č. 5/1997 Sb. ÚS). Jinak řečeno, důraz v tomto ohledu by měl být kladen předně na zajištění maximální možné
reálné ochrany práv účastníka řízení; ustanovené zastoupení by tak nemělo být v žádném případě zastoupením
toliko formálním (iluzorním). Právo účastníka na ustanovení konkrétního zástupce ovšem nepochybně nemůže mít
podobu práva absolutního. Za rozumné a věcně oprávněné důvody tak zpravidla nebude možno považovat návrh
na ustanovení konkrétního zástupce jen proto, že takový zástupce je všeobecně znám (např. díky tomu, že často
vystupuje v médiích, nebo že se jako advokát těší vynikající pověsti). Jestliže tedy navrhne účastník řízení ustanovit
svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody,
pak je na místě zpravidla takovému návrhu vyhovět. Důvodem pro nevyhovění mohou být především okolnosti,
které svojí povahou či významem převažují nad respektováním rozumných a věcně oprávněných důvodů,
které účastník uvedl ve svém návrhu. I v takovém případě je však třeba trvat na tom, že pokud soud návrhu
na ustanovení konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit.
Z důvodů uvedených v citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud
shledal důvodnou kasační stížnost stěžovatele směřující proti té části usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 10. 9. 2009, jímž fakticky nebylo vyhověno požadavku stěžovatele na ustanovení
konkrétního advokáta (zde JUDr. Víta Vohánky) pro řízení o kasační stížnosti, když vzdor
tomuto požadavku byl mu ustanoven advokát jiný, aniž by soud zdůvodnil,
zda pro takový postup jsou zde rozumné důvody. Proto bylo usnesení v napadené části
Nejvyšším správním soudem zrušeno a věc vrácena městskému soudu v tomto rozsahu k dalšímu
řízení. V něm je městský soud vázán vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu,
který vychází z citovaného rozsudku rozšířeného senátu zdejšího soudu (§110 odst. 1, věta druhá
s. ř. s. a §110 odst. 3 s. ř. s.). Na městském soudu tudíž v dalším řízení bude, aby buď žádosti
stěžovatele na ustanovení advokáta JUDr. Víta Vohánky vyhověl, nebo aby, pokud žádosti
nevyhoví, svůj postup náležitě odůvodnil, vycházeje z citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu.
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti vztahující se k napadenému usnesení ze dne 10. 9. 2009.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti proti usnesení téhož soudu ze dne
26. 8. 2009 vychází z ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.), podle něhož nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba (kasační stížnost) odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu