ECLI:CZ:NSS:2016:4.ADS.200.2015:22
sp. zn. 4 Ads 200/2015 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: M. D.,
zast. Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 14/292, Praha 2, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4
Ad 17/2013 - 115,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 Ad 17/2013 - 115,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 2. 2013, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná
zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 9. 11.
2012, kterým žalobkyni změnila podle §39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“), a podle čl. II bodu 3 zákona č. 220/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č.
220/2011 Sb.“), invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně na invalidní důchod pro
invaliditu druhé stupně (ve výši 4.745 Kč měsíčně), neboť dle posudku Pražské správy sociálního
zabezpečení ze dne 18. 10. 2012 poklesla v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
její pracovní schopnost o 60 %. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že
v řízení o námitkách byl znovu posouzen zdravotní stav žalobkyně, přičemž bylo zjištěno, že
žalobkyně trpí Fraserovým syndromem, chronickou autoimunní thyreoiditis na substituci, astma
bronchiale susp. (pouze podezření na astma), středně těžkou depresivní poruchou, chronickým
polytopním vertebrogenním algickým syndromem a nikotinismem. Žalobkyně je podle posudku
ze dne 24. 1. 2013 invalidní pro invaliditu druhého stupně, neboť z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní schopnost o 60 %. Rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní
schopnosti žalobkyně je zdravotní postižení uvedené v kapitole VII. (postižení oka, očních adnex,
zraku), položce 4b (ztráta oka nebo vizu oka, ztráta jednoho oka nebo ztráta vizu jednoho oka se
závažnější poruchou zrakových funkcí na druhém oku) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou
se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a
upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity),
(dále jen „vyhláška č. 359/2009 Sb.“), pro které se stanoví míra poklesu pracovní schopnosti
v rozmezí 40 – 50 %. S ohledem na další projevy postižení spojené s Fraserovým syndromem
byla stanovena míra poklesu na horní hranici, tj. na 50 %; vzhledem k dalším postižením byla tato
hodnota navýšena o 10 % na celkovou míru poklesu pracovní schopnosti ve výši 60 %. Žalovaná
vyjádřila přesvědčení, že zdravotní stav žalobkyně byl náležitě posouzen, když bylo určeno, že
rozhodující příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je genetické onemocnění
– Fraserův syndrom. Její zdravotní stav byl přitom hodnocen z pracovního hlediska jako lehké až
středně těžké postižení. Byly provedeny četné korekční operace za účelem zkvalitnění života
žalobkyně, která je podle závěru lékaře České správy sociálního zabezpečení (také vzhledem ke
svému vzdělání) schopna pracovat i jinak než fyzicky. Pracovně ji nejvíce omezuje poškození
zraku, proto bylo její zdravotní postižení hodnoceno podle uvedené kapitoly. Další zdravotní
potíže patřící do výše zmíněného syndromu jsou zohledněny zařazením postižení mezi středně
těžká funkční postižení. Žalovaná uvedla, že žalobkyni byl přiznán od 1. 9. 1995 částečný
invalidní důchod, který se od 1. 1. 2010 považuje za invalidní důchod pro invaliditu prvního
stupně. Posudkem o invaliditě ze dne 18. 10. 2012 však bylo zjištěno, že od 2. 6. 2012 míra
poklesu pracovní schopnosti žalobkyně činí 60 %. Podle čl. II bodu 3 zákona č. 220/2011 Sb.,
vznikl-li nárok na částečný invalidní důchod před 1. 1. 2010 a při kontrolní lékařské prohlídce
konané po roce 2011 je zjištěna invalidita druhého stupně, náleží invalidní důchod v dosavadní
výši, a je-li zjištěna invalidita třetího stupně, použije se při stanovení nové výše procentní výměry
invalidního důchodu nejvýše koeficientu 2. Vzhledem k tomu, že žalobkyni vznikl nárok na
částečný invalidní důchod od 1. 9. 1995, který se od 1. 1. 2010 považuje za invalidní důchod pro
invaliditu prvního stupně, a že při kontrolní lékařské prohlídce v roce 2012 byla zjištěna invalidita
druhého stupně, náleží žalobkyni od 2. 6. 2012 invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve
výši dosud pobíraného invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně, tj. 4.745 Kč.
[2] Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou ze dne 2. 4. 2013, v níž vyjádřila
nesouhlas s posouzením svého zdravotního stavu učiněným žalovanou, neboť byla přesvědčena,
že míra poklesu její pracovní schopnosti činí 70 %, tudíž jí náleží invalidní důchod pro invaliditu
třetího stupně. Poukazovala přitom na to, že od dětství trpí tzv. Fraserovým syndromem,
což je velmi vzácné onemocnění, jež bylo popsáno u přibližně 150 pacientů. S věkem žalobkyni
přibývají další bolesti a vyskytují se nové příznaky této choroby. Je viditelně poznamenaná
absencí pravé oční štěrbiny, častými záněty, přišla o většinu svých zubů, léčí se s depresemi,
trpí skoliózou, bolestí chodidel a kloubů. Veškeré symptomy jsou podrobně popsány ve zprávě
o genetickém vyšetření Fakultní nemocnice v Motole ze dne 22. 1. 2013, která se však podle
názoru žalobkyně rozchází se závěry učiněnými žalovanou. Podle této zprávy je totiž postižení
žalobkyně trvalé, znesnadňuje, až znemožňuje jí vykonávat určitá povolání. Žalobkyně vyslovila
přesvědčení, že na základě této zprávy lze dovodit, že míra poklesu její pracovní schopnosti činí
70 %, a že jí náleží invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Žalobkyně proto navrhovala,
aby soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 9. 11. 2012 zrušil.
[3] Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 12. 4. 2013, v němž navrhovala provedení
důkazu posudkem posudkové komise MPSV.
[4] Městský soud v Praze v řízení vyžádal posudek Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, detašované pracoviště v Praze, ze dne 13. 6. 2013, č. j. 2013/1501-PH.
Posudková komise uvedla, že k datu vydání napadeného rozhodnutí šlo u 33-leté absolventky
gymnasia, která celoživotně vykonávala práci (stánkový prodej) za úlevových podmínek, včetně
významně zkrácené pracovní doby, o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vzniklý na základě
vrozeného dědičného postižení nazvaného Fraserův syndrom, jenž se vyznačuje anomálním
vývojem mnoha orgánů – očí včetně očních víček, ušních malformací, nevyvinutím pravé ledviny,
pohlavních orgánů, patra dutiny ústní a zubů. Vícečetné postižení ortopedického charakteru
si vyžádalo řadu chirurgických intervencí, kdy šlo především o odstranění srůstů prstů. Vývojová
porucha byla zjištěna i na páteři a kolenních kloubech. Operativně byly řešeny pohlavní a močové
orgány; vzdor tomu i přes provedenou plastickou operaci přetrvává únik moči s nutností
používání inkontinenčních pomůcek. Dysplasie ledvin s popisovanou nedostatečností II. stupně
je toho času bez známek patologie při laboratorním vyšetření. Za dominující postižení byla
určena slepota pravého oka a porušení vidění, konkrétně porucha zorného pole na oku levém.
K tomu se přidává lehká nedoslýchavost po opakovaných zánětech. Největší dyskomfort
je vyvolaný symptomatikou při postižení krční páteře a lebky – žalobkyně trpí stále častějšími
atakami bolestí hlavy se zvracením, které nereagují na medikamenostní léčbu. Tyto bolesti jsou
doprovázeny závratěmi, někdy i kolapsem. Bolestivé je rovněž postižení aker dolních končetin
a kolenních kloubů. Posudková komise dále popsala, že žalobkyně trpí intermitentními
dechovými potížemi menšího rozsahu v rámci bronchiálního astmatu, je též v péči psychiatra
pro chronickou depresi II. stupně. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu žalobkyně je podle posudkové komise zdravotní postižení uvedené v kapitole VII, položka
4b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti
ve výši 50 %. Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu se podle §3 odst. 1 citované
vyhlášky zvyšuje tato hodnota o dalších 10 %, celkově tedy činí 60 %. Žalobkyni byla doporučena
práce bez fyzické zátěže, nenáročná na zrakové funkce, na pracovišti s možností dodržování
režimových opatření včetně oblasti dotýkající se intimní sféry z důvodu močové inkontinence.
Vzhledem k věku posuzované s intelektem absolventky gymnázia je podle posudkové komise
možná rekvalifikace. Posudková komise se ztotožnila s posudky vypracovanými v průběhu
správního řízení. V navýšených 10 % bylo vzato v úvahu především vrozené postižení
ortopedického charakteru (páteř, kolenní klouby, kostra nohou i rukou – po opakovaných
operacích), s udávaným narůstáním potíží, avšak v objektivním nálezu s patologií menšího
než středního stupně, a stresová inkontinence moči I. – II. stupně. Postižení interního charakteru
nemá větší posudkový dopad, vyžaduje však režimová opatření. Depresivní symptomatika
žalobkyně je úspěšně léčebně zvládnuta.
[5] V přípisu ze dne 12. 7. 2013 žalobkyně se závěry posudkové komise nesouhlasila, protože
je považovala za neobjektivní. Navrhovala proto, aby byl proveden znalecký posudek
vypracovaný nezávislým znalcem.
[6] Městský soud v Praze vyžádal srovnávací posudek od Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí, detašované pracoviště v Ostravě. V posudku ze dne 15. 11. 2013,
č. j. 2013/2777-OS, posudková komise uvedla, že u žalobkyně se jedná o dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav – Fraserův syndrom, nyní v klinickém obrazu s praktickou slepotou pravého oka,
postižením levého oka – krátkozrakostí korigovanou brýlemi, zúžením zorného pole v nasálním
horním kvadrantu levého oka, migrenózním stavem, vertebrogenními bolestmi a bolestmi
kloubů, se středně těžkou depresivní poruchou. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu posudková komise (shodně se závěrem posudkové komise – detašované
pracoviště v Praze) určila zrakové postižení uvedené v kapitole VII., položka 4b přílohy
k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kdy z rozmezí 40 – 50 % stanovila horní hodnotu 50 %. Posudková
komise dále přihlédla i k dalším zdravotním potížím, které žalobkyni pracovně omezují, a zvýšila
procentní hodnocení o 10 % na celkových 60 %. Žalobkyně podle závěru posudkové komise
není schopna práce vyžadující dobrou zrakovou ostrost obou očí, prostorové vidění, není
schopna práce v noci, není schopna těžké fyzické práce s přetěžováním páteře, práce
v nepříznivých povětrnostních podmínkách. S ohledem na ukončené středoškolské vzdělání
s maturitou je žalobkyně schopna práce za výše uvedených omezení. Žádné další zdravotní
postižení v rámci Fraserova syndromu v podobě lehké poruchy sluchu, migrény s těžkým
průběhem, depresivního syndromu středně těžkého, endokrinologického postižení nebo
prokázaného omezení hybnosti páteře by při hodnocení nedosahovalo ani s navýšením hodnoty
60 %, k níž dospěla posudková komise. Posoudila přitom všechny prokázané patologie
z komplexu vrozených vývojových vad a za rozhodující pro pracovní zařazení považovala
praktickou slepotu pravého oka se závažnější poruchou oka levého. Zdůraznila, že v zapůjčené
zdravotní dokumentaci praktické lékařky nejsou lékařské nálezy prokazující aktuální zhoršení
zdravotního stavu žalobkyně.
[7] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, č. j. 4Ad 17/2013 – 55, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalobkyně zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 43/2014 – 18. Nejvyšší správní soud
se neztotožnil „se závěrem městského soudu, že posudky Posudkových komisí MPSV v Praze a Ostravě […]
splňují […] požadavky na úplnost a přesvědčivost odborného lékařského posudku a lze z nich proto za daného
stavu věci bez dalšího vycházet. Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že stěžovatelka trpí velmi
vzácným zdravotním postižením tzv. Fraserovým syndromem, jenž je charakterizováno komplexem vrozených
vývojových vad. Většina pacientů (stejně jako stěžovatelka), nemá sice v důsledku tohoto onemocnění postižený
intelekt, ale je zatížena souborem těžkých znevýhodnění, projevujících se zjevnými chorobnými příznaky nejen
na vzhledu člověka, ale i na jeho funkčních schopnostech, jak vyplývá zejm. z obsahu zprávy o genetickém vyšetření
stěžovatelky. Jde o zcela atypické a zřídka se vyskytující onemocnění, jež zahrnuje řadu dílčích příznaků
či projevů, což ostatně popisují v příslušných posudcích i obě posudkové komise, proto na ně Nejvyšší správní
soud v tomto směru odkazuje. Nejvyšší správní soud si je rovněž vědom toho, že zdravotní postižení,
jímž stěžovatelka trpí, tedy Fraserův syndrom, není zahrnuto mezi zdravotní postižení uvedená v příloze
k vyhlášce č. 359/2009 Sb. (zřejmě pro vzácnost jeho výskytu a malé procento v úvahu přicházejících
posuzovaných osob). Nicméně je přesvědčen, že tato skutečnost, zejm. pro možný nepříznivý dopad
pro posuzovaného z hlediska jeho nároku, nemůže vést posudkové orgány k postupu, který byl v daném případě
zvolen při stanovení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky, tj. k výběru
jen jednoho z mnoha projevů či příznaků diagnostikovaného komplexního onemocnění (byť toho patrně
nejzávažnějšího), když podle názoru Nejvyššího správního soudu by měl být vzat v úvahu celkový funkční dopad
komplexu všech poruch včetně jejich bolestivých projevů na pracovní schopnost stěžovatelky. Postup zvolený
posudkovými orgány neodpovídá kritériím uvedeným v §2 vyhlášky č. 359/2009 Sb., neboť obě komise
za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky určily Fraserův syndrom, (nejen
tedy samotnou slepotu pravého oka s porušením vizu na oku levém) a právě dopad tohoto komplexního
onemocnění měl být vzat za základ úvah o procentuelní ztrátě pracovní schopnosti stěžovatelky. Pokud Fraserův
syndrom není jako samostatné zdravotní postižení uveden v příloze k vyhlášce č. 359/2009 Sb., měla posudková
komise zvažovat postup uvedený v §1 odst. 2 citované vyhlášky, podle něhož za takové situace se procentní
míra poklesu pracovní schopnosti stanoví podle takového zdravotního postižení uvedeného v příloze, které
je s ním funkčním dopadem nejvíce srovnatelné.“ Zavázal jej rovněž právním názorem, že je nutné
dokazování doplnit o doplňující posudek posudkové komise, ve kterém se bude podrobně
zabývat Fraserovým syndromem jako komplexním onemocněním a jeho dopadem na pracovní
způsobilost stěžovatelky.
[8] Městský soud v Praze, vázán výše citovaným právním názorem Nejvyššího správního
soudu, si vyžádal doplňující posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
detašované pracoviště v Praze. V posudku ze dne 2. 10. 2014, č. j. 2014/3287-PH, posudková
komise vysvětlila, že již při svém prvotním posouzení vycházela z vyžádané zdravotní
dokumentace stěžovatelky od ošetřujících lékařů, která se týkala jednotlivých symptomů
Fraserova syndromu, včetně jeho klinického dopadu a dopadu na pracovní způsobilost.
Posudková komise uvedla, že tyto informace řádně posoudila při výběru dominantního
zdravotního postižení, jímž je postižení zrakové s horní sazbou bodové hranice 50 %, i když
„visus“ vidoucího oka zdaleka nesplňoval kritéria pro takové zařazení, ale bylo zohledněno
současné lehké sluchové postižení, neurotická nadstavba, stavy nevolnosti a úporné migrenosní
bolesti hlavy mající na snížené kvalitě zrakových funkcí podíl. O dalších 10 % byla tato hodnota
zvýšena pro ostatní symptomatiku v popředí s postižením ortopedického charakteru. Komise
uvedla, že závěr vyšetření z oboru lékařské genetiky se v podstatě shoduje s negativní pracovní
rekomandací, kterou stanovila již samotná posudková komise; tento závěr je přitom nutno
vnímat tak, že posuzovaná je omezena ve výkonu určitých povolání, což je u nadpoloviční ztráty
pracovního potenciálu možné řešit zařazením na fyzicky a zrakově nenáročné práce s možností
využití středoškolského vzdělání. Posudková komise tedy setrvala na svých původních závěrech,
že v případě žalobkyně se jedná o zdravotní postižení uvedené v kapitole VII, položka 4b)
přílohy k vyhlášce č. 359/2009, pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti ve výši
50 %. Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu se podle §3 odst. 1 citované vyhlášky
zvyšuje tato hodnota o dalších 10 %, celkově tedy činí 60 %.
[9] Žalobkyně s výše uvedenými závěry nesouhlasila v podání ze dne 17. 10. 2014,
proto Městský soud v Praze vyžádal další doplňující posudek Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí, detašované pracoviště v Praze, která jej vypracovala dne 17. 2. 2015,
č. j. 2014/5004-PH. Posudková komise v něm setrvala na závěru, že u stěžovatelky se jedná
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, vzniklý na základě vrozeného dědičného postižení
nazvaného Fraserův syndrom vyznačující se anomálním vývojem mnoha orgánů. Toto postižení
si v případě stěžovatelky vyžádalo početné intervence (konkrétně 20 plastických operací). I přes
řadu operativních zásahů obtíže stěžovatelky přetrvávají – např. v podobě úniku moči. Dysplasie
ledvin s popisovanou nedostatečností II. stupně je však toho času bez známek patologie
při laboratorním vyšetření. Dominujícím postižením je podle závěru posudkové komise slepota
pravého oka a porušení vidění, konkrétně lehká porucha zorného pole na oku levém. K tomu
se přidružuje lehká nedoslýchavost. Největším dyskomfortem při postižení krční páteře a lebky
jsou stále častější ataky bolestí hlavy se zvracením, které nereagují na medimantosní léčbu. Tyto
bolesti doprovází závratě, někdy i kolaps. Posudková komise zjistila dále bolestivé postižení aker
dolních končetin, intermitentní dechové potíže menšího rozsahu v rámci bronchiálního astmatu,
chronickou depresi II. stupně. Rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
posudková komise opět podřadila pod zdravotní postižení uvedené v kapitole VII, položce 4b
přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., s mírou poklesu pracovní schopnosti po navýšení o 10 %
na celkových 60 %. Určila dále, že žalobkyně je více nebo méně omezena ve výkonu určitých
povolání, což je u nadpoloviční ztráty pracovního potenciálu možné řešit zařazením na fyzicky
a zrakově nenáročné práce s možností využití středoškolského vzdělání, či absolvování
rekvalifikace. Žádné další zdravotní postižení v rámci Fraserova syndromu by při samostatném
hodnocení nedosahovalo i po navýšení výsledných 60 % míry poklesu pracovní schopnosti.
Podle závěru posudkové komise stěžovatelka nenaplňovala v době rozhodné podmínky
pro přiznání vyššího stupně invalidity.
[10] K požadavku Nejvyššího správního soudu, že je nutné, aby se posudková komise
komplexně zabývala Fraserovým syndromem a případně postupovala podle ustanovení §1
odst. 2 vyhlášky č. 359/2009 Sb., tzn. posoudila zdravotní postižení žalobkyně podle takového
zdravotního postižení uvedeného v příloze vyhlášky, které je s jejím postižením funkčním
dopadem nejvíce srovnatelné, Městský soud v Praze vyžádal dále doplňující posudek Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí, detašované pracoviště v Praze, ze dne 12. 5. 2015,
č. j. 2015/1399-PH, v němž posudková komise setrvala na všech výše uvedených závěrech.
K otázce, zda lze přirovnat Fraserův syndrom k jinému postižení, posudková komise uvedla,
že takto postupovat nelze, protože Fraserův syndrom se projevuje komplexem různých postižení
s dopadem na funkční schopnosti v rozličných oblastech. Z hlediska poklesu pracovní schopnosti
je pak dle posudkové komise nutné vybrat zdravotní postižení, které je rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti
se pak stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních
zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které
má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Nejzávažnějším postižením
je v případě žalobkyně zraková porucha – slepota pravého oka. Vliv má rovněž oslabený zrak
levého oka, nyní však kompenzovaný sklem. Posudkově pak slepota pravého oka s lehkou
poruchou zorného pole na levém oku spadá pod kapitolu VII, položku 4b přílohy k vyhlášce
č. 359/2009 Sb., s mírou poklesu pracovní schopnosti ve výši 50 %, kterou posudková komise
dále navýšila s ohledem na výše uvedená další postižení. Posudková komise rovněž vysvětlila,
že závažnost Fraserova syndromu je dána závažností jednotlivých příznaků – onemocnění,
kterými se syndrom může projevovat. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka netrpí mentální
retardací jako jedním z možných projevů uvedeného syndromu, což by z funkčního hlediska
byl nejzávažnější projev, je nutno projevy syndromu hodnotit spíše jako lehčí až středně závažné.
Jak však posudková komise rozvedla, projevy tohoto syndromu se nedají hodnotit v celku. Pokud
však soud na vyhodnocení dopadu příznaků Fraserova syndromu jako celku trvá, pak možno
konstatovat, že jde o středně závažné funkční onemocnění, přičemž z funkčního hlediska
by se jeho projevy daly srovnat s funkčními projevy uvedenými v kapitole XV, odd. A, pol. 1c)
přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., s mírou poklesu pracovní schopnosti v rozsahu 30 – 45 %.
S ohledem na další projevy onemocnění by posudková komise zvolila horní hranici, tj. 45 %,
s tím, že by po navýšení o 10 % byla stanovena celková míra poklesu pracovní schopnosti ve výši
55 %. Posudková komise proto uzavřela, že v případě žalobkyně se jedná o invaliditu druhého
stupně, neboť nedošlo k poklesu pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu o více než 69 %, jak požaduje zákon o důchodovém pojištění pro invaliditu
třetího stupně.
[11] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 Ad 17/2013 – 115, žalobu
jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaná rozhodovala správně na základě
dostatečně zjištěného stavu věci, neboť i z podaných posudků, které městský soud považuje
za úplné a přesvědčivé, je možno učinit závěr, že stěžovatelka je invalidní pro invaliditu
jen druhého stupně podmíněnou Fraserovým syndromem.
II.
Obsah kasační stížnosti a navazující vyjádření žalované
[12] Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 Ad 17/2013 – 115
(dále též „napadený rozsudek“), podala stěžovatelka dne 28. 8. 2015 kasační stížnost. V jejím
doplnění ze dne 8. 10. 2015 uvedla, že ji podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka podrobně popsala průběh soudního řízení a vyslovila přesvědčení, že z přístupu
posudkové komise opětovně vyplývá, že se o dopadech Fraserova syndromu dostatečně
neinformovala a jednoduše zvolila jeden z příznaků postižení, který považovala za nejtěžší
a ostatní postižení shrnula do navýšení míry poklesu pracovní schopnosti o dalších 10 %.
Namítala, že tato „zbytková“ postižení by přitom mohla být podřazena pod jinou kapitolu
přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., za kterou by bylo možné uznat invaliditu třetího stupně.
Posudková komise totiž přehlédla, že v případě Fraserova syndromu se jedná o ojedinělé
onemocnění, o kterém tato komise nemá dostatečné informace, tudíž si svou pozici značně
zjednodušuje pomocí výběru jednoho onemocnění, které považuje za nejzávažnější. Posudková
komise se rovněž dopustila nemístného zlehčení jejího zdravotního stavu jako středně závažného,
neboť pominula psycho-sociální faktor nemoci. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že posudková
komise nebyla způsobilá její postižení řádně posoudit. Městský soud měl proto doplnit
dokazování posudkem znalce (znaleckého kolektivu) z oboru posudkového lékařství.
Stěžovatelka v neposlední řadě namítala, že vhodnější by bylo, aby posudková komise provedla
jednání v její přítomnosti a blíže jejímu bydlišti, aby se mohla tohoto jednání skutečně účastnit.
S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud znovu rozsudek
městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[13] Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatelky vyjádřila ve svém podání ze dne
15. 10. 2015, v němž uvedla, že nemá důvod pochybovat o zákonnosti a objektivitě napadeného
rozsudku. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[14] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (§102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (§106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle §104
s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda není namístě kasační stížnost odmítnout
podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jenž stanoví, že„kasační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu.“ Nejvyšší správní soud nicméně v usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 – 165 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedená v tomto
rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz), dospěl při výkladu citovaného ustanovení k závěru,
že „opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit již v předešlé kasační
stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu opakované kasační stížnosti platí
výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně
zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Posouzení toho, které námitky mohl
stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech případu.“
V posuzovaném případě bylo v předcházejícím zrušujícím rozsudku Nejvyšším správním soudem
konstatováno, že krajský soud ve svém prvním rozsudku nedostatečně zjistil skutkový stav,
přičemž jej zavázal k jeho doplnění; podle závěrů citovaného usnesení rozšířeného senátu proto
opakovaná kasační stížnost nemůže být odmítnuta podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a uplatněného důvodu, který je současně důvodem,
k němuž by musel přihlédnout i z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Neúplné
a nepřesvědčivé posouzení zdravotního stavu se totiž v řízení o dávkách důchodového pojištění
podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem považuje podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003,
č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS) za jinou vadu řízení ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s, dle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[17] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejdříve připomenout, že podle §39 odst. 1
a 2 zákona o důchodovém pojištění „[p]ojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce
poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %,
avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího
stupně.“
[19] Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2010,
se při určování poklesu pracovní schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého
výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení
trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c)
zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce
na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní
schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě
poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti
za zcela mimořádných podmínek.
[20] Podle §1 odst. 2 vyhlášky č. 359/2009 Sb. „[p]okud zdravotní postižení, které je příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, není uvedeno v příloze, stanoví se procentní míra poklesu pracovní
schopnosti podle takového zdravotního postižení uvedeného v příloze, které je s ním funkčním dopadem nejvíce
srovnatelné.“ K otázce posouzení poklesu pracovní schopnosti nutno ještě pro úplnost
připomenout §2 téže vyhlášky, dle jehož odst. 1 „[p]ro stanovení procentní míry poklesu pracovní
schopnosti je nutné určit zdravotní postižení, která jsou příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
pojištěnce, a jejich vliv na pokles pracovní schopnosti pojištěnce.“ Odst. 3 téhož ustanovení pak stanoví,
že „[j]e-li příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce více zdravotních postižení, jednotlivé
hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá zdravotní postižení se nesčítají;
v tomto případě se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu, a procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem
k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější
dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce.“
[21] Nejvyšší správní soud stejně jako ve svém předcházejícím zrušujícím rozsudku v této věci
opětovně připomíná, že si je vědom toho, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti
je otázkou odbornou – medicínskou (důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem) a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní
soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost
občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo
práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Posudkové komise jsou oprávněny k posouzení poklesu pracovní schopnosti a zaujetí
posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku.
[22] Posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. §16a zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení), spočívající v posouzení zdravotního stavu občana
a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového
pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která
předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství.
I tyto posudky nicméně hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77
odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může zejména uložit též zpracování posudku soudem
ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek, který splňuje požadavek
úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi,
bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného
rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud,
který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí
především. Nejvyšší správní soud tudíž zdůrazňuje, že případné chybějící či nepřesně
formulované náležitosti posudku, jež způsobují jeho nepřesvědčivost či neúplnost, nemůže soud
s ohledem na výše uvedené nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to, na rozdíl od posudkové
komise, nemá potřebné medicínské znalosti (obdobně se Nejvyšší správní soud vyslovil
např. ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 19/2009 - 38). V případě potřeby může
soud uložit též zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem či znaleckým kolektivem,
především z oboru posudkového lékařství.
[23] Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na posudky spočívá v nutnosti komise
vypořádat se se všemi rozhodujícími skutečnostmi (především s těmi, které posuzovaný namítá)
a náležitě své posudkové závěry odůvodnit. Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní
stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace,
a to i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti
a správnosti klinické diagnózy.
[24] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud již ve svém předcházejícím zrušujícím
rozsudku konstatoval, že z obsahu správního spisu zcela bezpochyby vyplývá, že stěžovatelka trpí
velmi vzácným zdravotním postižením, pro něž je charakteristický komplex vrozených
vývojových vad způsobující soubor těžkých znevýhodnění, které se projevují zjevnými
chorobnými příznaky na vzhledu stěžovatelky i jejích funkčních schopnostech. Jelikož Fraserův
syndrom není zahrnut mezi zdravotní postižení uvedená v příloze k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
(přičemž právě toto onemocnění označily posudkové komise za rozhodující příčinu
stěžovatelčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu), vyjádřil zdejší soud názor,
že za základ úvah o procentuální ztrátě pracovní schopnosti stěžovatelky měl být vzat dopad
tohoto komplexního onemocnění, nikoliv samotná slepota pravého oka s porušením vizu na oku
levém, jakožto jeden z příznaků onemocnění, byť ten zřejmě nejzávažnější. Zavázal proto
městský soud, aby si v dalším průběhu řízení vyžádal od posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, pracoviště v Praze, doplňující posudek, v němž se posudková komise bude
podrobně zabývat Fraserovým syndromem jako komplexním onemocněním, které se projevuje
řadou velmi závažných dílčích symptomů, a které náležitě posoudí jako celek s ohledem na jeho
dopad na míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky (případně i za pomoci §1 odst. 2
vyhlášky č. 359/2009 Sb.). Zdejší soud současně doporučil městskému soudu, aby eventuálně
zvážil také možnost stěžovatelkou navrhovaného doplnění dokazování posudkem znalce z oboru
posudkového lékařství (srov. odst. [7] tohoto rozsudku; blíže viz také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 43/2014 – 18).
[25] Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, si následně
vyžádal postupně celkem tři posudky posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
pracoviště v Praze. Požadavku hodnotit dopady příznaků Fraserova syndromu jako celku
s případným použitím postupu podle §1 odst. 2 vyhlášky č. 359/2009 Sb. přitom dostál až třetí
posudek ze dne 12. 5. 2015, č. j. 2015/1399-PH (založeno na č. l. 106 soudního spisu; dále
též „předmětný posudek“). Zdejší soud se proto ve svém posuzování zaměřil na závěry
posudkové komise vyjádřené ve jmenovaném posudku.
[26] Posudková komise v předmětném posudku nejdříve dospěla ke shodnému závěru
jako ve svých předcházejících posudcích, a sice že „[i] nadále rozhodující příčinou DZNS je oční
postižení s 50 % poklesem pracovní schopnosti a navýšení o 10 % na ostatní postižení.“ Následně uvedla,
že „[z]ávažnost Fraserova syndromu je dána závažností jednotlivých příznaků – onemocnění, kterými se syndrom
může projevovat. Vzhledem k tomu, že posuzovaná netrpí mentální retardací jako jedním z možných projevů
uvedeného syndromu, což by z funkčního hlediska byl nejzávažnější projev, je nutno projevy syndromu
u posuzované hodnotit spíše jako lehčí až středně závažné. Jak vysvětleno v bodě 1, projevy tohoto syndromu
se nedají hodnotit v celku. Trvá-li však soud na vyhodnocení dopadu příznaků Fraserova syndromu jako celku,
pak možno konstatovat, že jde o středně funkční onemocnění a z funkčního hlediska by se jeho projevy daly
srovnat s funkčními projevy uvedenými v kap. XV, odd. A, pol. 1 c) [funkční poruchy po úrazech hlavy,
klenby nebo baze lební, mozku – poznámka zdejšího soudu]. Zde je pro stanovení míry poklesu
pracovní schopnosti rozhodující rozsah a tíže neurologické symptomatologie, omezení duševních schopností
a intelektu, komunikace, popř. rozsah poruchy zraku či sluchu. […] S ohledem na další projevy se stanovuje
horní hranice, tj. 45 % s navýšením o 10 % na depresivní poruchu na výsledných 55 %.“
[27] Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ani výše uvedené závěry
posudkové komise nepovažuje za dostatečně úplné a přesvědčivé. Lze v této souvislosti (shodně
jako v předcházejícím zrušujícím rozsudku) odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu
vyjádřené v rozsudku ze dne 19. 8. 2009, č. j. 4 Ads 84/2009 – 44, dle kterých „[n]eshoduje-li
se posudkovou komisí zjištěné rozhodující zdravotní postižení se zdravotními postiženími uvedenými v příloze č. 2
vyhlášky č. 284/1995 Sb., je povinností posudkové komise využít postupu předvídaného v §6 odst. 6 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. [obsah §6 odst. 6 vyhlášky č. 284/1995 Sb. odpovídá obsahu §1 odst. 2 nyní
účinné vyhlášky č. 359/2009 Sb. – poznámka zdejšího soudu] a stanovit zdravotní postižení uvedené
v této příloze, které je s ním funkčním dopadem nejvíce srovnatelné. Tato povinnost klade zvýšené nároky
na posudkovou komisi při odůvodnění jejího zhodnocení, tj. povinnosti vysvětlit, z jakého důvodu hodnotí
posudková komise zdravotní postižení podle zvolené položky přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.,
proč je zvolené zdravotní postižení funkčním dopadem nejvíce srovnatelné se zjištěným rozhodujícím zdravotním
postižením, příp. je-li zvolené zdravotní postižení v příloze č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. členěno do více stupňů
postižení, z jakého důvodu zvolila tento stupeň a nezvolila ostatní stupně postižení. Odůvodnění zhodnocení musí
být natolik srozumitelné, úplné a přesvědčivé, aby soud mohl z posudku posudkové komise převzít závěry
o tom, proč posudková komise hodnotila zdravotní postižení právě podle tohoto zdravotního postižení uvedeného
v příloze č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Vzniknou-li soudu při přezkumném řízení pochybnosti o správnosti
podřazení zdravotního postižení a soud nemá možnost z posudku zjistit důvody, pro které posudková komise
hodnotila zjištěné rozhodující zdravotní postižení podle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., které je funkčním
dopadem nejvíce srovnatelné, není posudek schopen dostát požadavkům úplnosti a přesvědčivosti. Posudek
v takovémto rozsahu poté nemůže být stěžejním důkazem pro rozhodnutí soudu a je nutné v tomto směru vyžádat
jeho doplnění.“
[28] V nyní projednávané věci zdejší soud v části posudku, v níž komise hodnotila
dopad Fraserova syndromu jakožto komplexního onemocnění na míru poklesu pracovní
schopnosti stěžovatelky (viz str. 4 – 5 předmětného posudku), v první řadě postrádá
bližší zdůvodnění, jaké úvahy vedly komisi k závěru přirovnat Fraserův syndrom právě
k funkčním poruchám po úrazech hlavy, lebky nebo baze lební či mozku (když je známo, že toto
onemocnění – Fraserův syndrom – způsobilo podle komise u stěžovatelky rovněž slepotu
pravého oka, ztrátu vizu oka levého či jiné funkční poruchy). Nejvyšší správní soud současně
poukazuje na skutečnost, že zatímco postupem podle §2 odst. 3 vyhlášky č. 359/2009 Sb., tedy
určením zdravotního postižení, jež je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatelky (za které komise i v posledním posudku stanovila „praktickou slepotu pravého oka
se závažnější poruchou oka levého“ – viz str. 3 předmětného posudku), dospěla komise k závěru,
že míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky činí 60 % (včetně navýšení po zohlednění
závažnosti vlivu ostatních projevů Fraserova syndromu), postupem podle §1 odst. 2 téže
vyhlášky, tedy po celkovém posouzení dopadu Fraserova syndromu jakožto komplexního
onemocnění dospěla v témže posudku naopak k závěru, že míra poklesu pracovní schopnosti
stěžovatelky je jenom 55 % (rovněž včetně navýšení po zohlednění ostatních zdravotních
postižení stěžovatelky). Jinými slovy řečeno – po zhodnocení souhrnu všech projevů Fraserova
syndromu, tedy i slepoty jednoho oka a ztráty vizu oka druhého, dospěla komise k závěru,
že toto onemocnění je méně závažným zdravotním postižením, tzn. postižením s menším
dopadem na míru poklesu pracovní schopnosti, než slepota jednoho oka se ztrátou vizu oka
druhého samy o sobě. V uvedených závěrech shledává Nejvyšší správní soud zřejmý logický
rozpor. Nezbylo mu proto než opětovně uzavřít, že ani doplňující posudky posudkové komise
nejsou schopny dostát požadavkům úplnosti a přesvědčivosti, a nemohou tak představovat
stěžejní důkaz pro rozhodnutí soudu.
[29] Všechny shora popsané skutečnosti odůvodňují dle názoru Nejvyššího správního soudu
požadavek stěžovatelky na doplnění dokazování o odborný posudek znalce (resp. znaleckého
kolektivu). Stěžovatelka provedení znaleckého posudku znalcem v řízení opakovaně navrhovala,
což rovněž vede Nejvyšší správní soud k závěru o potřebě doplnění dokazování navrhovaným
znaleckým posudkem, a to na nejvyšší odborné úrovni. Znalecký kolektiv by měl být složen
ze specialistů podle povahy stěžovatelčiných zdravotních obtíží i posudkového lékařství. Takovou
institucí je Ústav posudkového lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
v Praze, který by měl v posudku ze všech již shora naznačených hledisek otázku míry poklesu
pracovní schopnosti stěžovatelky (k datu vydání napadeného rozhodnutí) blíže objasnit.
V případě, že by označená instituce nebyla objektivně schopna sestavit znalecký kolektiv
odpovídající výše uvedeným kritériím, není vyloučeno, aby zpracováním posudku byl pověřen jiný
odborný znalecký ústav, či znalec – posudkový lékař (s přibráním odborných konzultantů
z jednotlivých medicínských oborů). Znalecký kolektiv by měl rovněž zaujmout stanovisko,
jakým způsobem by mohla být využita zachovaná pracovní schopnost stěžovatelky (pokud
by dospěl k závěru, že pokles její pracovní schopnosti je nižší než 70 %) za situace, kdy podle
všech dosavadních posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí není
schopna fyzické zátěže, jde u ní slepotu pravého oka se snížením vizu oka levého, dále o stav
po mnohačetných operacích obou rukou (20x plastické operace pro odstranění srůstu prstů),
postižení krční páteře a lebky s častými atakami bolestí hlavy se zvracením, závratěmi
až kolapsem, které nereagují na medikamentózní léčbu, po plastických operacích močových
a pohlavních orgánů u ní přetrvává únik moči (viz §5 výše již citované vyhlášky). Nabízí se v této
souvislosti též nutnost posouzení, zda snad stěžovatelka nesplňuje kriteria uvedená v §6 téže
vyhlášky, umožňující schopnost výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek, jimiž
se rozumí zásadní úprava pracovních podmínek, pořízení a využívání zvláštního vybavení
pracoviště, zvláštní úpravy stávajících strojů, nástrojů, používání zvláštních pracovních pomůcek
nebo každodenní podpora nebo pomoc na pracovišti formou předčitatelských služeb,
tlumočnických služeb nebo pracovní asistence (viz §6 vyhlášky č. 359/2009 Sb.), a zda tato
skutečnost nevyvolává nutnost posouzení jejího zdravotního postižení (v celém komplexu) jako
podmiňujícího ztrátu pracovní schopnosti v rozsahu nejméně 70 %.
[30] Jedním z důvodů pro úvahu zdejšího soudu o potřebě dalšího dokazování
znaleckým posudkem (a nikoliv jako obvykle jen dalším doplňujícím posudkem posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí) je i respektování právního názoru
vysloveného Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95,
publ. pod č. 72/1995 Sb. n. u. ÚS (dostupné na www.nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že takový
důkaz v podobných sporných případech lze ztěží odepřít, a to vzhledem k „zásadě zjištění
skutkového stavu věci, která nemůže být nijak omezena pravomocí ministerstva a jeho komisí podle §4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb.“, a zejména pak „pro odstranění jakékoliv pochybnosti a z důvodu obnovení důvěry
občana - stěžovatele v právo.“ Jak dále Ústavní soud doplnil „není od věci, když soudy v souladu s článkem 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a článkem 36 Listiny základních práv a svobod dbají, aby jejich
rozhodnutí byla nikoliv jen předepsanou, ale též akceptovatelnou spravedlností“ (srov. též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Ads 191/2008 – 43).
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 věty první
s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[32] Na městském soudě nyní bude, aby provedl stěžovatelkou požadovaný důkaz znaleckým
posudkem tak, jak je uvedeno výše. Následně posoudí, zda je posudek schopen dostát
požadavkům úplnosti a přesvědčivosti, a může tak představovat stěžejní důkaz pro rozhodnutí
soudu. Není přitom vyloučeno ani provedení dalších důkazů, pokud se potřeba jejich provedení
ukáže v dalším průběhu řízení nutnou. Až poté městský soud vydá nové rozhodnutí ve věci samé.
[33] V novém rozhodnutí rozhodne městský soud též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu