ECLI:CZ:NSS:2016:4.ADS.208.2015:83
sp. zn. 4 Ads 208/2015 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
Odborová organizace ochrany práv zaměstnanců, se sídlem Družební 1004/4, Kopřivnice,
zast. Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou, se sídlem K Nemocnici 166/14, Nový Jičín, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně a žalovaného proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. 9 A 68/2015 – 34,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. 9 A 68/2015 – 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Ivetě Horáčkové, advokátce, se sídlem
K Nemocnici 166/14, Nový Jičín, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů ve výši 8.228 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalobou podanou u Nejvyššího správního soudu dne 19. 2. 2015 se žalobkyně domáhala
ochrany před nezákonným postupem žalovaného, jenž měl spočívat v jeho rozhodnutí ze dne
15. 12. 2014, č. j. 2014/25579-52/51 (dále též „přezkoumávané rozhodnutí“ nebo „napadené
rozhodnutí“), kterým ministryně práce a sociálních věcí zamítla rozklad žalobkyně proti usnesení
žalovaného ze dne 28. 3. 2014, č. j. 2014/11452523. Uvedeným rozhodnutím žalovaný podle §66
odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastavil řízení o určení zprostředkovatele
ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy mezi žalobkyní a zaměstnavatelem – společností
ARRIVA MORAVA a.s., se sídlem Vítkovická 3133/5, Ostrava. Žalobkyně se konkrétně
domáhala zrušení přezkoumávaného rozhodnutí, určení zprostředkovatele v předmětné
věci přímo soudem, vyslovení neplatnosti kolektivní smlouvy ze dne 11. 12. 2014, vyslovení
nezákonnosti jednání a postupu žalovaného, uložení povinnosti žalovanému k náhradě škody
ve výši 300.000 Kč, vyslovení nezákonnosti jednání a postupu společnosti ARRIVA
TRANSPORT ČESKÁ REPUBLIKA a.s., IČ: 273 68 815, se sídlem Křižíkova 148/34, Praha 8,
a ostatních dotčených odborových organizací spolu s uložením povinnosti k náhradě škody
ve výši 300.000 Kč, zákazu pokračování v nezákonnostech ze strany žalovaného, společnosti
ARRIVA TRANSPORT ČESKÁ REPUBLIKA a.s., jakož i ostatních dotčených odborových
organizací.
[2] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 3. 2015, č. j. Na 66/2015 – 11, postoupil věc
Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který následně usnesením ze dne
31. 7. 2015, č. j. 9 A 68/2015 – 34, žalobu podle §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“), odmítl. V odůvodnění rozhodnutí městský
soud uvedl, že z podání žalobkyně a jejích jednotlivých návrhů shledal, že žaloba nesplňuje
podmínky pro projednání věci ve správním soudnictví. V části žaloby směřující proti
zaměstnavateli a ostatním odborovým organizacím se žalobkyně domáhá ochrany ve správním
soudnictví nesprávně z důvodu, že mezi žalobkyní na jedné straně a zmíněnými subjekty
na straně druhé nejde o veřejnoprávní vztah, jelikož tyto subjekty nejsou orgány uvedenými
v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nerozhodují ve věcech v oblasti veřejné správy o veřejných
subjektivních právech fyzických a právnických osob.
[3] Žalované ministerstvo je naproti tomu správním orgánem rozhodujícím v oblasti veřejné
správy. Poskytnutí ochrany ve správním soudnictví je však podmíněno tím, že rozhodnutí
či jiný akt nebo nečinnost správních orgánů vychází z pravomoci těchto orgánů v oblasti veřejné
správy a je jimi zasahováno do veřejných subjektivních práv fyzických nebo právnických osob,
což v projednávané věci není splněno. Předmětný spor je sporem ve věci kolektivního
vyjednávání podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (dále jen „zákon
o kolektivním vyjednávání“). Ve světle judikatury Nejvyššího soudu se jedná o spory, v nichž
je dána pravomoc soudů v občanskoprávním řízení, neboť tyto spory – tzv. kolektivní pracovní
spory – vznikají z kolektivních pracovních vztahů, tj. vztahů mezi zaměstnavatelem a odborovou
organizací. Pokud jde o postavení žalovaného, jde o orgán státní správy, který má dle zákona
o kolektivním vyjednávání pravomoc vydat rozhodnutí o určení zprostředkovatele pro účely
jednání v pracovněprávním vztahu při uzavření kolektivní smlouvy. Jelikož žalovaný v tomto
vztahu vystupuje jako orgán moci výkonné v mezích své pravomoci v soukromoprávní věci,
v projednávané věci je podle §7 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „občanský soudní řád“ nebo „o. s. ř.“), dána pravomoc civilních soudů. Je proto
vyloučeno, aby se městský soud zabýval i tvrzeními žalobkyně o zásazích a nečinnosti
žalovaného, kterými pouze doprovází své námitky proti rozhodnutí, jež má být předmětem
soudního přezkumu.
II.
Obsah kasačních stížností a dalších navazujících vyjádření
[4] Proti usnesení městského soudu ze dne 31. 7. 2015, č. j. 9 A 68/2015 – 34,
(dále též „napadené usnesení“), podala včasnou kasační stížnost žalobkyně (dále též „stěžovatelka
č. 1“) i žalovaný (dále též „stěžovatel č. 2“). Stěžovatelka č. 1 současně požádala soud
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud těmto žádostem vyhověl usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Ads 208/2015 – 61.
II. A
Kasační stížnost stěžovatelky č. 1
[5] Stěžovatelka č. 1 uplatňuje v kasační stížnosti důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d)
a e) s. ř. s. Městskému soud v první řadě vytýká, že nerozhodl o jejím návrhu na ustanovení
zástupce, který by odstranil nedostatky a nesrozumitelnost podané žaloby. Městský soud přitom
k odstranění vad podání nevyzval ani samotnou stěžovatelku č. 1, která dále namítá, že stěžovatel
č. 2 jakožto ústřední orgán státní správy nemá jakoukoliv pravomoc rozhodovat ve věcech
soukromého práva. Pokud by tomu tak bylo, byl by na rovině s rozhodcem, což je dle
stěžovatelky č. 1 výklad nelogický a absurdní. Městskému soudu přisvědčuje potud, že případné
následné stanovisko zprostředkovatele nebo rozhodce lze označit za rozhodnutí
soukromoprávní, přezkoumávané rozhodnutí nicméně již takovou povahu nemá. Stěžovatelka
č. 1 současně vyjadřuje přesvědčení, že městský soud jí neposkytl dostatečnou ochranu před
porušováním jejích práv ze strany ostatních odborových organizací působících u zaměstnavatele.
[6] Podáním ze dne 10. 10. 2015 odstranila stěžovatelka č. 1 k výzvě soudu vady kasační
stížnosti, když specifikovala, že kasační stížnost byla podána jí jakožto odborovou organizací,
nikoliv panem Janem Murkem (předseda stěžovatelky č. 1) jakožto fyzickou osobou.
V předmětném podání dále setrvala na svém procesním stanovisku a doplnila některé
skutečnosti, jež jsou dle jejího názoru významné v procesu kolektivního vyjednávání probíhajícím
u zaměstnavatele, u něhož působí. Obdobné doplnění učinila také v podání ze dne 26. 10. 2015,
v němž současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada škody ve výši 100.000 Kč, jakož i náhrada
nákladů řízení ve výši 500 Kč, které jí měly vzniknout použitím tiskárny, papíru a zasíláním
doporučených dopisů. Okolnosti související s kolektivním vyjednáváním dokládá stěžovatelka
č. 1 značným množstvím dokumentů a odkazů na webové stránky.
[7] Stěžovatel č. 2 reagoval na kasační stížnost stěžovatelky č. 1 vyjádřením ze dne
21. 10. 2015, v němž navrhl její zamítnutí, a to z důvodu, že argumentace v ní obsažená se dotýká
meritorního posouzení projednávané věci a nikoliv podstatné otázky, kterou v tomto řízení
představuje odmítnutí žalobního návrhu.
[8] Poté, co byla stěžovatelce č. 1 Nejvyšším správním soudem ustanovena zástupkyně
pro řízení o kasační stížnosti, Mgr. Iveta Horáčková, advokátka, doplnila stěžovatelka
č. 1 prostřednictvím jmenované advokátky svou kasační stížnost podáním ze dne 15. 12. 2015.
V doplnění uvedla, že se žalobou podanou u městského soudu domáhala ochrany před
nezákonným postupem stěžovatele č. 2, který měl spočívat ve vydání přezkoumávaného
rozhodnutí. Usnesení, kterým městský soud její žalobu odmítl, je pak nezákonné ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., a to konkrétně z důvodu nesprávného posouzení povahy
přezkoumávaného rozhodnutí, jakožto aktu spadajícího do oblasti soukromého práva. Pracovní
právo je přitom odvětvím, v rámci něhož se prolínají prvky soukromého i veřejného práva.
Zejména v otázce kolektivního vyjednávání (včetně otázky týkající se určení osoby
zprostředkovatele) se pak jedná o oblast práva veřejného. Projednávaná věc tak patří
do pravomoci soudů ve správním soudnictví, a nebylo tudíž namístě podanou žalobu odmítnout.
S ohledem na uvedené stěžovatelka č. 1 navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené
usnesení i přezkoumávané rozhodnutí, resp. aby zrušil napadené usnesení a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení.
II. B
Kasační stížnost stěžovatele č. 2
[9] Stěžovatel č. 2 uplatňuje v kasační stížnosti důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tedy nezákonnost napadeného usnesení, kterou spatřuje v posouzení povahy merita
projednávané věci (tj. problematiky určení zprostředkovatele) jako soukromoprávního institutu.
Dle názoru stěžovatele č. 2 je rozhodnutí o určení zprostředkovatele projevem jeho
vrchnostenské pravomoci, když v pozici ústředního orgánu státní správy ingeruje do sporů
vzniklých v oblasti kolektivního vyjednávání, koriguje jejich průběh a předchází další eskalaci
napětí na pracovišti. Jedná se proto o autoritativní právní akt, kterým stát v rámci institutů
veřejného práva zasahuje do kolektivního vyjednávání. Eliminování sporů mezi zaměstnavatelem
a jeho zaměstnanci je v obecném zájmu, neboť směřuje k zajištění řádného výkonu pracovní
činnosti v přijatelných pracovních podmínkách. Samotné pracovní právo obsahuje taktéž
prvky veřejného práva, mezi něž stěžovatel č. 2 řadí právě i přezkoumávané rozhodnutí.
Má za to, že p ři určení zprostředkovatele pro konkrétní kolektivní spor neexistuje žádný
soukromoprávní poměr, pro stanovení pravomoci soudu se tudíž §7 o. s. ř. neuplatní.
Závěrem stěžovatel č. 2 dodává, že právo na určení zprostředkovatele je právem
založeným veřejnoprávním předpisem – zákonem o kolektivním vyjednávání – bez ohledu
na to, že zprostředkovatel následně řeší věc soukromoprávního charakteru (kolektivní
pracovněprávní spor). V posuzovaném případě je proto dána pravomoc soudů ve správním
soudnictví. S ohledem na uvedené stěžovatel č. 2 navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatelka č. 1 reagovala na kasační stížnost stěžovatele č. 2 vyjádřením ze dne
28. 10. 2015, v němž konstatovala, že stěžovatel č. 2 ji po celou dobu správního řízení nezákonně
omezoval a v součinnosti se společností ARRIVA MORAVA a.s., jakož i ostatními odborovými
organizacemi působícími u této společnosti, porušoval její práva. Současně namítla, že stěžovatel
č. 2 účelově provádí volný výklad zákona o kolektivním vyjednávání a vyjádřila domněnku
o možné spolupráci mezi stěžovatelem č. 2 a městským soudem, čemuž má nasvědčovat i vydání
napadeného usnesení. Stěžovatelka č. 1 následně doplnila další skutečnosti, které jsou dle jejího
názoru významné pro meritorní posouzení projednávané věci.
III.
Posouzení kasačních stížností Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při přezkoumání napadeného usnesení v první řadě hodnotil,
zda jsou splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že kasační stížnosti mají
požadované náležitosti, byly podány včas a osobami k tomu oprávněnými (§103 a §106 s. ř. s.),
stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (stěžovatelka č. 1), resp. jednají zaměstnancem
majícím vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (stěžovatel č. 2; §105 odst. 2 s. ř. s.) a není namístě kasační stížnosti
odmítnout pro nepřípustnost (§104 s. ř. s.).
[12] Zdejší soud následně posoudil důvodnost kasačních stížností v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejích rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Kasační stížnosti jsou důvodné.
[14] Úvodem nutno předeslat, že podstatou projednávané věci je posouzení otázky zákonnosti
odmítnutí žaloby stěžovatelky č. 1 v předcházejícím řízení vedeným před městským soudem.
Napadené usnesení městského soudu je tak rozhodnutím procesního charakteru, v němž
se soud meritem věci nezabýval. Nebylo-li městským soudem rozhodováno ve věci samé, nemůže
se v této fázi řízení ani zdejší soud zabývat argumentací stěžovatelky č. 1 související s důvodností
podané žaloby (to znamená, že zdejší soud nemohl hodnotit, zda bylo namístě žalobu zamítnout,
anebo přezkoumávané rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení). Takové
přezkoumání by bylo možno učinit až v případě, vydal-li by rozhodnutí ve věci nejdříve městský
soud. Z povahy věci proto nelze vyhovět návrhu stěžovatelky č. 1 a spolu s napadeným
usnesením městského soudu zrušit rovněž přezkoumávané rozhodnutí žalovaného.
[15] Z uvedeného taktéž plyne, že jediným kasačním důvodem, jejž lze proti usnesení
o odmítnutí žaloby účinně namítat, je důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
a sice nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Nejvyšší správní soud
nicméně připouští, že i usnesení o odmítnutí žaloby může být nezákonné z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Zdejší soud proto přihlédl také
k argumentaci stěžovatelky č. 1 týkající se nesprávného právního posouzení, když tuto
argumentaci posuzoval právě ve vztahu ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[16] Oba stěžovatelé se ve své argumentaci ke kasačnímu důvodu ve smyslu §103 odst. 1
písm. e) fakticky shodují v tom, že napadené rozhodnutí žalovaného je dle jejich názoru aktem
vydaným v oblasti veřejného práva, z čehož pak dovozují, že pro jeho přezkoumání je dána
pravomoc soudů ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud uvážil o této otázce následovně.
[17] Podle §2 s. ř. s. „[v]e správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo
zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.“
[18] Podle §4 odst. 1 písm. a) téhož zákona „[s]oudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti
rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku,
jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen -správní orgán-).“
[19] Podle §7 odst. 1 o. s. ř. „[v] občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory
a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány.“
[20] Podle §7 odst. 2 téhož zákona „[s]pory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle
zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek
uvedených v části páté tohoto zákona.“
[21] Podle §1 zákona o kolektivním vyjednávání „[z]ákon upravuje kolektivní vyjednávání
mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli nebo jejich organizacemi, za případné součinnosti státu, jehož
cílem je uzavření kolektivní smlouvy.“
[22] Podle §11 odst. 1 téhož zákona „[s]mluvní strany si po dohodě mohou ve sporu zvolit
zprostředkovatele. Přijetím žádosti zprostředkovatelem je řízení před zprostředkovatelem zahájeno. Smluvní
strany a zprostředkovatel jsou povinni si vzájemně poskytovat požadovanou součinnost.“
[23] Podle §11 odst. 2 téhož zákona „[n]edohodnou-li se smluvní strany na zprostředkovateli,
určí zprostředkovatele ze seznamu zprostředkovatelů a rozhodců vedeného ministerstvem na návrh kterékoliv
ze smluvních stran příslušné ministerstvo. Doručením rozhodnutí o určení zprostředkovatele je řízení
před zprostředkovatelem zahájeno. Ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy může být takový návrh podán nejdříve
po uplynutí 60 dnů od předložení písemného návrhu na uzavření této smlouvy.“
[24] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelů, že pracovní právo je zcela
bezpochyby právním odvětvím soukromoprávním, do nějž však přesahují i prvky veřejnoprávní
regulace. V režimu zákona o kolektivním vyjednávání, jakožto základního právního
aktu upravujícího kolektivní pracovněprávní vztahy, se tato skutečnost projevuje zejména
v tom, že kolektivní vyjednávání se na jedné straně sice uskutečňuje mezi rovnými subjekty
soukromého práva, tzn. odborovými organizacemi a zaměstnavateli nebo jejich organizacemi,
nicméně na straně druhé do těchto vztahů za zákonem stanovených podmínek ingeruje též stát,
který stranám kolektivního sporu poskytuje určitou součinnost, a to v zájmu jeho řádného
a pokojného urovnání, čímž do jisté míry napomáhá prevenci před případnými stávkami,
jež mohou v některých případech ovlivnit rovněž právní sféru jiných než kolektivního
vyjednávání zúčastněných osob. Přispívání k vyřešení kolektivních sporů ze strany státu
je tak částečně otázkou veřejného zájmu.
[25] Zmíněnou státní ingerenci do vztahů vznikajících při kolektivním vyjednávání
lze spatřovat např. v činnosti žalovaného – Ministerstva práce a sociálních věcí – spočívající
v určení rozhodce pro kolektivní spor podle §13 odst. 2 zákona o kolektivním vyjednávání
[institut rozhodce dle zákona o kolektivním vyjednávání je ostatně judikaturou považován
za orgán veřejné moci sui generis, jenž autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech
stran kolektivní smlouvy, které s ním nejsou v rovném postavení (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/01, publ. ve svazku 23 na str. 375 Sb.n.u.US; dostupné
na http://nalus.usoud.cz)], nebo právě v předmětném případě přezkoumávaném určení
zprostředkovatele podle §11 odst. 2 téhož zákona.
[26] Pro posouzení projednávané věci je tak určující zodpovězení otázky, o jaké právní
skutečnosti bylo žalovaným ve správním řízení rozhodováno. Za zcela zásadní považuje Nejvyšší
správní soud nutnost odlišení rozhodnutí žalovaného o určení zprostředkovatele od případného
následného výsledku, k němuž je zprostředkovatel v rámci kolektivního sporu cíleně určován,
a jímž je jisté „podání pomocné ruky“ stranám kolektivní smlouvy při jejím uzavírání (nutno
připomenout, že zprostředkovatel, na rozdíl od rozhodce určeného podle §13 zákona
o kolektivním vyjednávání, není oprávněn vydat autoritativní rozhodnutí, nýbrž toliko
poskytnout návrh na řešení sporu, který strany smlouvy mohou akceptovat či nikoliv – viz §12
zákona o kolektivním vyjednávání). Zatímco návrh na řešení sporu se dotýká přímo
soukromoprávního postavení stran kolektivní smlouvy, když předurčuje jejich právní vztahy,
rozhodnou-li se na jeho základě kolektivní smlouvu uzavřít, samotným určením
zprostředkovatele pro konkrétní kolektivní spor není dle názoru zdejšího soudu soukromoprávní
sféra stran kolektivní smlouvy nikterak přímo ovlivněna (srov. v této souvislosti přiměřeně závěry
Nejvyššího správního soudu související s otázkou přezkoumávání rozhodnutí o zařazení osob
do evidence žadatelů vhodných ke zprostředkování osvojení dítěte, ve srovnání se samotným
rozhodnutím o osvojení, vyslovené v rozsudku ze dne 20. 3. 2015, č. j. 4 Ads 12/2015 – 46,
publ. pod č. 3234/2015 Sb. NSS; dostupné na www.nssoud.cz). Shora popsané platí stejně
tak pro vztah mezi rozhodnutím žalovaného o určení rozhodce a následným meritorním
rozhodnutím tohoto rozhodce, o němž již zákon výslovně stanoví, že je přezkoumatelné soudem
podle ustanovení občanského soudního řádu (viz §14 odst. 2 věta třetí zákona o kolektivním
vyjednávání).
[27] S ohledem na uvedené lze uzavřít, že přezkoumávaným rozhodnutím k přímému zásahu
do soukromoprávní sféry stěžovatelky č. 1 nedošlo. Jelikož ale stěžovatelka č. 1 mohla
být v důsledku jeho vydání zkrácena na svých právech (srov. §65 odst. 1 s. ř. s.), je toto
rozhodnutí přezkoumatelné správními soudy v řízení podle soudního řádu správního. Napadené
usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby proto zdejší soud shledal nezákonným.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Na základě shora popsaných důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnosti jsou důvodné; napadené usnesení proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[29] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.). Na Městském soudě v Praze proto nyní bude,
aby v dalším řízení předmětnou věc projednal a meritorně o ní rozhodl. Pro úplnost Nejvyšší
správní soud dodává, že tento závěr platí pouze ve vztahu k přezkoumání napadeného
rozhodnutí žalovaného, nikoliv již ve vztahu k ostatním návrhům stěžovatelky č. 1 (srov. odst. [1]
tohoto rozsudku), které jsou zcela zjevně mimo rámec rozhodování ve správním soudnictví
[ve správním soudnictví rozhodují soudy toliko o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu
(§65 a násl. s. ř. s.), žalobách na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.),
žalobách na ochranu před jeho nezákonným zásahem (§82 a násl. s. ř. s.; ačkoliv stěžovatelka
č. 1 v žalobě navrhuje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v nezákonnostech, z kontextu
je zřejmé, že tvrzené nezákonnosti souvisejí právě s přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného,
není tudíž namístě posuzovat věc jako nezákonný zásah), dále ve věcech volebních a ve věcech
místního a krajského referenda (§88 a násl. s. ř. s.), ve věcech politických stran a politických hnutí
(§94 a násl. s. ř. s.), o tzv. kompetenčních žalobách (§97 a násl. s. ř. s.), a ve věcech souvisejících
se zrušením opatření obecné povahy nebo jeho části (§101a a násl. s. ř. s.), resp. se zrušením
služebního předpisu (§101e a násl. s. ř. s.)]. V jakýchkoliv jiných věcech není dána pravomoc
správních soudů věc projednat a rozhodnout. Z tohoto důvodu nemohl ani Nejvyšší správní
soud rozhodnout o návrhu stěžovatelky č. 1 na náhradu škody ve výši 100.000 Kč (srov. odst. [6]
tohoto rozsudku).
[30] V novém rozhodnutí ve věci rozhodne městský soud též o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
[31] Odměna a náhrada hotových výdajů zástupkyni stěžovatelky č. 1 Mgr. Ivetě Horáčkové,
advokátce, byla stanovena za dva úkony právní služby, a to první poradu s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, a písemné
podání – doplnění kasační stížnosti ze dne 15. 12. 2015 – podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Za tyto úkony náleží zástupkyni stěžovatelky
č. 1 odměna ve výši 6.200 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spoj ení s §7 a dvokátního tarifu]
a dále režijní paušál ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 6.800 Kč.
Protože zástupkyně stěžovatelky č. 1 je plátkyní daně z přidané hodnoty (viz veřejně přístupný
rejstřík ekonomických subjektů vedený Ministerstvem financí), zvyšuje se odměna o příslušnou
zákonnou sazbu této daně (21 %) vypočtenou z přiznané odměny a náhrady hotových výdajů,
v daném případě tedy o částku 1.428 Kč. Zástupkyni stěžovatelky č. 1 tak bude vyplacena částka
ve výši 8.228 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu