ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.39.2006
sp. zn. 4 Ads 39/2006 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: J. V.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 23. 1. 2006, č. j. 63 Cad 28/2005 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 17. 6. 2005, č. x, byla zamítnuta žádost žalobce o
poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb.,
o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým
režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení vlády č. 622/2004 Sb.“). Podle odůvodnění
rozhodnutí žalované požádal žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. z důvodu jeho věznění z politických důvodů v době od 1. 11. 1948
do 18. 6. 1949, avšak podmínky uvedené v §1 písm. a) nařízení vlády nebyly pro tuto dobu
splněny, protože v uvedené době vykonával žalobce pouze vyšetřovací vazbu a nebyl
odsouzen za trestný čin podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon
o soudní rehabilitaci“), a proto podmínku pro přiznání příplatku podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. nesplnil.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, v níž předně uvedl, že byl Okresním
soudem v Novém Boru sp. zn. T 744/49, obžalován a vězněn ve vyšetřovací vazbě 7 měsíců
a 18 dní, přičemž rozhodnutím Okresního soudu v Novém Boru ze dne 18. 6. 1949 byl
obžaloby právoplatně zproštěn. Žalobce požádal žalovanou o přiznání příplatku k důchodu
podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. z důvodu věznění z politických důvodů v době
od 1. 11. 1948 do 18 . 6. 1949, neboť „byl pobytem ve vazbě nezákonně zbaven osobní
svobody“. Dále uvedl, že nebyl rehabilitován podle zákona o soudní rehabilitaci,
ačkoli o rehabilitaci včas usiloval, avšak okresní prokurátor se jeho návrhem na náhradu
škody za vazbu a náklady trestního řízení podle tohoto zákona odmítl zabývat. Dále poukázal
na skutečnost, že žalovaná na základě uvedených skutečností přiznala žalobci dne 29. 3. 2002
jednorázovou finanční částku podle zákona o soudní rehabilitaci za dobu věznění
ve vyšetřovací vazbě (7 měsíců a 18 dní). Pobytem ve vyšetřovací vazbě, a tedy i ztrátou
osobní svobody, splňuje podmínky uvedené v nařízení vlády č. 622/2004 Sb., což uznal
žalovaný již svým rozhodnutím ze dne 29. 3. 2002. Žalobce uvedl, že „prosí o přihlédnutí
k výše uvedeným skutečnostem a ve svých 75 letech věří v nestranné posouzení a přiznání
příplatku ke starobnímu důchodu, který bude částečnou satisfakcí za způsobenou ztrátu
svobody“.
Krajský soud kasační stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí žalované
pro nezákonnost zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Za nespornou považoval skutečnost,
že žalobce byl stíhán Okresním soudem v Novém Boru pod č. j. T 744/49, pro trestný čin
neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle §40 zákona
č. 231/1948 Sb. (na ochranu lidově demokratické republiky) a v této trestní věci byl ve vazbě
od 1. 11. 1948 do 18. 6. 1949. Za nespornou považoval i skutečnost, že žalobce byl obžaloby
zproštěn v uvedeném řízení a vyslovil závěr, že řízení podle tohoto zákona podléhá
rehabilitaci podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci. Žalované však vytknul,
že v odůvodnění svého rozhodnutí sice argumentovala ustanovením §1 odst. 1 písm. a)
nařízení vlády č. 622/2004 Sb., avšak z tohoto ustanovení vyjmula jen část, aniž zkoumala
při svém rozhodování, zda nemá žalobce subjektivní nárok na poskytování příplatku
z jiného právního titulu, které též dané ustanovení zná. V této souvislosti citoval ustanovení
§1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění po novelizaci nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. provedené nařízením vlády č. 405/2005 Sb., účinným od 1. 11. 2005,
podle kterého mají na poskytování příplatku k důchodu nárok i ti občané České republiky,
kteří byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci a pobírají starobní nebo invalidní důchod. Z uvedeného ustanovení
vyplývá, že pouhá neexistence pravomocného odsouzení za daný trestný čin není jediným
zákonným hlediskem pro poskytnutí zmíněného příspěvku. Z rozhodnutí žalované
ale není vůbec zřejmé, zda se i tímto zákonným hlediskem žalovaná zabývala, což činí
napadené rozhodnutí nezákonným podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „ s. ř. s.“). Dále krajský soud uvedl, že uvalení vazby pro trestný čin
podle §40 zákona č. 321/1948 Sb. je nutné pokládat za nezákonné zbavení osobní svobody
podle §1 odst. 1 písm. a) (věta předposlední) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., které ze zákona
podléhalo rehabilitaci podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci. Ze správního
spisu nevyplynulo, že by tento spis obsahoval nějaké zásadní skutečnosti, jimiž by bylo
vyvráceno tvrzení žalobce, že nebyl rehabilitován výhradně díky liknavosti či nesprávnému
postupu státu (prokurátora), „ač by zcela nesporně rehabilitován byl, a tudíž by žalobce splnil
po stránce formální i další zákonnou podmínku §1 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení vlády,
že „byl rehabilitován podle §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb.“. Touto částí citovaného
ustanovení se žalovaná nezabývala, ačkoliv formální nedostatek rehabilitačního rozhodnutí
překlenula s ohledem na příčiny nedostatku již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2002,
kterým žalobci přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 60 000 Kč podle §5 odst. 4
zákona č. 261/2001 Sb. Nepřiznání nároků na poskytnutí příspěvku za situace, kdy jen zjevný
nedostatek na straně státu způsobující formální vadu neexistence rehabilitačního rozhodnutí,
považoval soud za nepřiměřeně tvrdý výklad zákona, jenž by byl v rozporu s jeho smyslem.
Podle názoru krajského soudu je podstatným samotný fakt uvěznění žalobce za podmínek
uvedených v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. (a zákona č. 119/1990 Sb.), nikoliv „formální
existence úředního rozhodnutí o rehabilitaci, když navíc z předmětné věci je zcela zjevné,
že vzpomínaná trestní věc nesporně rehabilitaci podléhá“. Žalované uložil opatřit
u příslušného soudu, jenž má nyní patřičné listiny k dispozici, rozhodnutí v předmětné trestní
věci a znovu ve věci rozhodnout s tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvede
nejen skutková zjištění, ale i právní závěry, ve kterých se vypořádá se všemi právně
relevantními skutečnostmi.
Ve včas podané kasační stížnosti žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) uvedla,
že ji podává z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdůraznila,
že podle §1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění platném v době rozhodování
žalované o žádosti žalobce, mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu státní občané České
republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí
svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona
č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb.,
nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.,
zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin
uvedený v §2 zákona o soudních rehabilitacích bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti
pro porušení zákona a nebo podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod
z českého důchodového pojištění. Podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci
se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně
zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2
nebo 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání,
pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Podle rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 TZ 98/2003, ustanovení §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci „pak bylo přípustné v rehabilitačním řízení užít pouze tehdy,
pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a v §4
v určeném časovém období, ale byla například bezdůvodně držena ve vazbě, byla
bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek a pod.“.
Zároveň stěžovatelka zdůraznila, že rozšíření důvodů zakládajících nárok na přiznání
příplatků k důchodu i na rehabilitaci podle uvedeného ustanovení, tj. §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci, bylo přijato až nařízením vlády č. 405/2005 Sb., novelizujícím
s účinností od 1. 11. 2005 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. (tj. v době po vydání rozhodnutí
žalované) s tím, že podle článku II. tohoto nařízení příplatek k důchodu ke zmírnění
některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, na jehož poskytnutí
vznikl nárok podle nařízení č. 622/2004 Sb., ve znění tohoto nařízení, náleží na základě
písemné žádosti od splátky důchodů, k němuž tento příplatek náleží, splatné v kalendářním
měsíci, v němž toto nařízení nabývá účinnosti. Proto stěžovatelka považovala za mylný závěr
krajského soudu o tom, že pouhá neexistence pravomocného odsouzení není jediným
zákonným hlediskem, které poskytnutí příspěvku umožňuje a že v době rozhodování bylo
možné příplatek k důchodu přiznat i na základě rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci. Namítla, že účast prokurátora na řízení o soudní rehabilitaci upravuje
celá řada ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, avšak žádné z nich mu nedává oprávnění
vydat ve věci rehabilitační rozhodnutí, tj. ani podle §33 odst. 2, když vyslovení účasti
na soudní rehabilitaci je zákonem svěřeno soudu. Z uvedeného důvodu považovala
stěžovatelka za chybný i závěr krajského soudu o tom, že účastník řízení nebyl rehabilitován
výhradně díky nesprávnému postupu státu (prokurátora). Žalobce stíhaný pro trestný čin
uvedený v §2 zákona o soudní rehabilitaci nebyl rehabilitován z důvodu, že nepožádal soud
o vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 tohoto zákona,
přičemž toto ustanovení nemá, na rozdíl od ustanovení §6, žádné časové omezení pro podání
této žádosti. Za chybný považovala stěžovatelka i závěr krajského soudu, jenž jí uložil opatřit
si rozhodnutí v předmětné věci, když účastník řízení jednoznačně prohlásil, že nebyl
rehabilitován.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že je zarážející, že až nyní žalovaná
zjistila důvod, proč jeho žádosti nelze vyhovět z důvodu, že vlastně nebyl dosud rehabilitován
soudem dle §2 zák. č. 119/1190 Sb. Uvedl, že požádal Okresní soud v České Lípě o soudní
rehabilitaci v jeho trestní věci dle zákona o soudních rehabilitacích, když dříve nemohl
tak učinit z neznalosti výkladu zákona. Žalobce v příloze dopisu ze dne 3. 10. 2006 zaslal
krajskému soudu úředně ověřenou kopii usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne
21. 9. 2006, sp. zn. 4 Nt 808/2006, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten soudní
rehabilitace.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná (§109 odst. 2, 3,
§110 odst. 1 s. ř. s.).
Předmětem rozhodnutí žalované byla žádost žalobce o příplatek ke starobnímu
důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Podle ustanovení §1 nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd
způsobených jim komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „příplatek“)
mimo jiné i ti státní občané České republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli
odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli
rehabilitováni podle zákona o soudní rehabilitaci. Novelou nařízení vlády č. 622/2004 Sb.,
provedenou nařízením vlády č. 405/2005 Sb., byl s účinností od 1. 11. 2005 rozšířen okruh
osob, na něž se příplatek k důchodu vztahuje, a to na osoby uvedené v §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci, tj. na osoby nezákonně zbavené osobní svobody nebo majetku,
u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání. Je nesporné, že v době rozhodování žalované o žádosti
žalobce byla právní úprava podmínek vzniku nároku na uvedený příspěvek obsažena
v ustanovení §1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění před uvedenou novelou.
Až tato novela zmíněným způsobem rozšířila okruh osob, na něž se příplatek k důchodu
vztahuje, tj. i na osoby uvedené v §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci (osoby nezákonně
zbavené osobní svobody nebo majetku, u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání).
Rovněž nespornou je i skutečnost, že žádné ustanovení zákona o soudní rehabilitaci nedávalo
oprávnění prokurátorovi vydat ve věci rehabilitační rozhodnutí, neboť vyslovení účasti
na soudní rehabilitaci je zákonem svěřeno soudu (§2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci).
Tyto skutečnosti ale nemohly být jediným hlediskem hodnocení zákonnosti rozhodnutí
krajského soudu.
V odůvodnění rozsudku krajského soudu je uvedeno, že nepřiznání nároku
na poskytnutí příspěvku za situace, kdy jen zjevný nedostatek na straně státu, způsobující
formální vadu neexistence rehabilitačního rozhodnutí, by byl nepřiměřeně tvrdým výkladem
zákona, který by byl v rozporu s jeho smyslem. Zároveň krajský soud považoval
za podstatnou skutečnost „uvěznění žalobce za podmínek, vzpomínaných citovaným
nařízením vlády (a z. č. 119/1990 Sb.), nikoliv formální neexistenci úřadního rozhodnutí
o rehabilitaci, když navíc z předmětné věci je zcela zjevné, že vzpomínaná trestní věc
nesporně rehabilitaci podléhá“. Uvedený závěr naznačuje správný způsob přístupu
k hodnocení podmínek nároku na uvedený příspěvek, který je nutný hledat v extenzívním
výkladu právních předpisů upravujících tuto problematiku. A to tím spíše, když vládní
nařízení č. 622/2004 Sb., jak ostatně vyplývá již z jeho názvu, je určeno ke zmírnění
některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, tedy je nesporně
svou povahou zařazeno mezi rehabilitační právní předpisy. Proto považoval Nejvyšší správní
soud za podstatné posoudit danou věc z ústavně konformního hlediska, při kterém vycházel
z dále uvedených nálezů Ústavního soudu. V nálezu sp. sn. III. ÚS 269/99 Ústavní soud
vyslovil, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, přičemž na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení
některé z těchto norem a to v důsledku svévole nebo v důsledku interpretace,
jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá
dotčení na základním právu a svobodě. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000
je vysloven závěr o tom, že nelze bránit záměrům rehabilitaci pozitivně právním
dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí
s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob.
Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03, jenž se týkal soudní rehabilitace
podle zákona o soudní rehabilitaci ve věci trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, není možné hledat účel a smysl právních předpisů
pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny
i principy uznávané demokratickými právními státy, přičemž tyto zásady platí
tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní
stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl
zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu,
označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.
S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu se jeví zcela formálním
požadavek na předložení rozhodnutí o rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci,
a to v případě, že žadatel o uvedený příspěvek, tj. žalobce, splnil z hlediska materiálních
předpokladů stanovených zákonem o soudní rehabilitaci zákonné podmínky pro to,
aby mu jako osobě rehabilitované podle zákona o soudní rehabilitaci vznikl nárok
na příspěvek podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Narozdíl od názoru stěžovatelky
je však Nejvyšší správní soud přesvědčen o tom, že žalobce splnil tyto podmínky uvedené
v §1 písm. a) před nabytím účinnosti již zmíněné novely provedené nařízením vlády
č. 405/2005 Sb., tj. v době rozhodování stěžovatelky o žádosti žalobce, a to z následujících
důvodů:
Nespornou skutečností je, že žalobce byl stíhán pro trestný čin neoprávněného
opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle §40 zákona
č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, a v této trestní věci byl ve vazbě
od 1. 11. 1948 do 18. 6. 1949, přičemž podle potvrzení Okresního soudu v Novém Boru
ze dne 10. 9. 1949 byl této obžaloby zproštěn. Tato skutečnost vyplývá ze správního spisu
a v podstatě mezi stěžovatelkou a žalobcem nebylo o ní pochyb. Zároveň z ní vyplývá závěr
o tom, že žalobce byl takto trestně stíhán pro trestný čin uvedený v §2 odst. 1 písm. b) zákona
o soudní rehabilitaci a rovněž je nesporné, že žalobce vykonal vazbu pro tento trestný čin
ve smyslu §1 písm. a) nařízení vlády 622/2004 Sb., ve znění před novelou provedenou
nař. vl. č. 405/2005. Ze zákonných podmínek pro splnění nároku na uvedený příspěvek
tak zbývá posoudit, zda ve smyslu §1 písm. a) uvedeného nařízení vlády účinného
před zmíněnou novelou byl žalobce pro tento trestný čin odsouzen a rehabilitován
podle zákona o soudního rehabilitaci (o další podmínce spočívající v pobírání starobního
důchodu z českého důchodového pojištění nebylo pochyb). Při použití výše zmíněného
extenzívního výkladu je nutné dospět k závěru, že za odsouzeného ve smyslu §1 písm. a)
nařízení vlády č. 622/2004 Sb., je možné považovat i obviněného a obžalovaného, což ostatně
vyplývá i z ustanovení §33 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci. A tuto podmínku
nepochybně žalobce splnil, když byl ve vazbě pro trestný čin, z něhož byl obžalován.
Za této situace je již zbytečné trvat na splnění zákonného předpokladu doplněného
do ustanovení §1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. novelou provedenou nařízením
vlády č. 405/2005, jenž se týká rozšíření okruhu oprávněných osob o osoby nezákonně
zbavené osobní svobody nebo majetku, u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání. V daném
případě bylo vůči žalobci trestní stíhání nejen zahájeno, ale on byl dokonce i z uvedeného
trestného činu obžalován. Navíc výkladem argumentum a minori ad maius lze dospět
k závěru, že vzniká-li nárok na poskytnutí příplatku k důchodu osobám nezákonně zbaveným
osobní svobody, u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání, tím spíše pak by měly mít nárok
na týž příplatek k důchodu osoby nezákonně zbavené osobní svobody, u nichž trestní stíhání
zahájeno bylo, což ostatně uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 7. 2. 2007,
č. j. 3 Ads 53/2006 – 31. Protože žalobce naplnil zákonné podmínky pro přiznání příplatku
k důchodu, nebyl dán důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu, kterým bylo shledáno
rozhodnutí stěžovatelky o zamítnutí žádosti žalobce jako nezákonné.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
(§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto neměla právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobci, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady dle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce:
Jaroslav Voldřich, bytem Nový Bor, Palackého 180, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2006,
č. j. 63 Cad 28/2005 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 17. 6. 2005, č. 300806141, byla zamítnuta žádost
žalobce o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb.,
o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým
režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení vlády č. 622/2004 Sb.“). Podle odůvodnění
rozhodnutí žalované požádal žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. z důvodu jeho věznění z politických důvodů v době od 1. 11. 1948
do 18. 6. 1949, avšak podmínky uvedené v §1 písm. a) nařízení vlády nebyly pro tuto dobu
splněny, protože v uvedené době vykonával žalobce pouze vyšetřovací vazbu a nebyl
odsouzen za trestný čin podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon
o soudní rehabilitaci“), a proto podmínku pro přiznání příplatku podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. nesplnil.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, v níž předně uvedl, že byl Okresním
soudem v Novém Boru sp. zn. T 744/49, obžalován a vězněn ve vyšetřovací vazbě 7 měsíců
a 18 dní, přičemž rozhodnutím Okresního soudu v Novém Boru ze dne 18. 6. 1949 byl
obžaloby právoplatně zproštěn. Žalobce požádal žalovanou o přiznání příplatku k důchodu
podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. z důvodu věznění z politických důvodů v době
od 1. 11. 1948 do 18 . 6. 1949, neboť „byl pobytem ve vazbě nezákonně zbaven osobní
svobody“. Dále uvedl, že nebyl rehabilitován podle zákona o soudní rehabilitaci,
ačkoli o rehabilitaci včas usiloval, avšak okresní prokurátor se jeho návrhem na náhradu
škody za vazbu a náklady trestního řízení podle tohoto zákona odmítl zabývat. Dále poukázal
na skutečnost, že žalovaná na základě uvedených skutečností přiznala žalobci dne 29. 3. 2002
jednorázovou finanční částku podle zákona o soudní rehabilitaci za dobu věznění
ve vyšetřovací vazbě (7 měsíců a 18 dní). Pobytem ve vyšetřovací vazbě, a tedy i ztrátou
osobní svobody, splňuje podmínky uvedené v nařízení vlády č. 622/2004 Sb., což uznal
žalovaný již svým rozhodnutím ze dne 29. 3. 2002. Žalobce uvedl, že „prosí o přihlédnutí
k výše uvedeným skutečnostem a ve svých 75 letech věří v nestranné posouzení a přiznání
příplatku ke starobnímu důchodu, který bude částečnou satisfakcí za způsobenou ztrátu
svobody“.
Krajský soud kasační stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí žalované
pro nezákonnost zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Za nespornou považoval skutečnost,
že žalobce byl stíhán Okresním soudem v Novém Boru pod č. j. T 744/49, pro trestný čin
neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle §40 zákona
č. 231/1948 Sb. (na ochranu lidově demokratické republiky) a v této trestní věci byl ve vazbě
od 1. 11. 1948 do 18. 6. 1949. Za nespornou považoval i skutečnost, že žalobce byl obžaloby
zproštěn v uvedeném řízení a vyslovil závěr, že řízení podle tohoto zákona podléhá
rehabilitaci podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci. Žalované však vytknul,
že v odůvodnění svého rozhodnutí sice argumentovala ustanovením §1 odst. 1 písm. a)
nařízení vlády č. 622/2004 Sb., avšak z tohoto ustanovení vyjmula jen část, aniž zkoumala
při svém rozhodování, zda nemá žalobce subjektivní nárok na poskytování příplatku
z jiného právního titulu, které též dané ustanovení zná. V této souvislosti citoval ustanovení
§1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění po novelizaci nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. provedené nařízením vlády č. 405/2005 Sb., účinným od 1. 11. 2005,
podle kterého mají na poskytování příplatku k důchodu nárok i ti občané České republiky,
kteří byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci a pobírají starobní nebo invalidní důchod. Z uvedeného ustanovení
vyplývá, že pouhá neexistence pravomocného odsouzení za daný trestný čin není jediným
zákonným hlediskem pro poskytnutí zmíněného příspěvku. Z rozhodnutí žalované
ale není vůbec zřejmé, zda se i tímto zákonným hlediskem žalovaná zabývala, což činí
napadené rozhodnutí nezákonným podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „ s. ř. s.“). Dále krajský soud uvedl, že uvalení vazby pro trestný čin
podle §40 zákona č. 321/1948 Sb. je nutné pokládat za nezákonné zbavení osobní svobody
podle §1 odst. 1 písm. a) (věta předposlední) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., které ze zákona
podléhalo rehabilitaci podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci. Ze správního
spisu nevyplynulo, že by tento spis obsahoval nějaké zásadní skutečnosti, jimiž by bylo
vyvráceno tvrzení žalobce, že nebyl rehabilitován výhradně díky liknavosti či nesprávnému
postupu státu (prokurátora), „ač by zcela nesporně rehabilitován byl, a tudíž by žalobce splnil
po stránce formální i další zákonnou podmínku §1 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení vlády,
že „byl rehabilitován podle §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb.“. Touto částí citovaného
ustanovení se žalovaná nezabývala, ačkoliv formální nedostatek rehabilitačního rozhodnutí
překlenula s ohledem na příčiny nedostatku již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2002,
kterým žalobci přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 60 000 Kč podle §5 odst. 4
zákona č. 261/2001 Sb. Nepřiznání nároků na poskytnutí příspěvku za situace, kdy jen zjevný
nedostatek na straně státu způsobující formální vadu neexistence rehabilitačního rozhodnutí,
považoval soud za nepřiměřeně tvrdý výklad zákona, jenž by byl v rozporu s jeho smyslem.
Podle názoru krajského soudu je podstatným samotný fakt uvěznění žalobce za podmínek
uvedených v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. (a zákona č. 119/1990 Sb.), nikoliv „formální
existence úředního rozhodnutí o rehabilitaci, když navíc z předmětné věci je zcela zjevné,
že vzpomínaná trestní věc nesporně rehabilitaci podléhá“. Žalované uložil opatřit
u příslušného soudu, jenž má nyní patřičné listiny k dispozici, rozhodnutí v předmětné trestní
věci a znovu ve věci rozhodnout s tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvede
nejen skutková zjištění, ale i právní závěry, ve kterých se vypořádá se všemi právně
relevantními skutečnostmi.
Ve včas podané kasační stížnosti žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) uvedla,
že ji podává z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdůraznila,
že podle §1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění platném v době rozhodování
žalované o žádosti žalobce, mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu státní občané České
republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí
svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona
č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb.,
nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.,
zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin
uvedený v §2 zákona o soudních rehabilitacích bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti
pro porušení zákona a nebo podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod
z českého důchodového pojištění. Podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci
se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně
zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2
nebo 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání,
pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Podle rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 TZ 98/2003, ustanovení §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci „pak bylo přípustné v rehabilitačním řízení užít pouze tehdy,
pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a v §4
v určeném časovém období, ale byla například bezdůvodně držena ve vazbě, byla
bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek a pod.“.
Zároveň stěžovatelka zdůraznila, že rozšíření důvodů zakládajících nárok na přiznání
příplatků k důchodu i na rehabilitaci podle uvedeného ustanovení, tj. §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci, bylo přijato až nařízením vlády č. 405/2005 Sb., novelizujícím
s účinností od 1. 11. 2005 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. (tj. v době po vydání rozhodnutí
žalované) s tím, že podle článku II. tohoto nařízení příplatek k důchodu ke zmírnění
některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, na jehož poskytnutí
vznikl nárok podle nařízení č. 622/2004 Sb., ve znění tohoto nařízení, náleží na základě
písemné žádosti od splátky důchodů, k němuž tento příplatek náleží, splatné v kalendářním
měsíci, v němž toto nařízení nabývá účinnosti. Proto stěžovatelka považovala za mylný závěr
krajského soudu o tom, že pouhá neexistence pravomocného odsouzení není jediným
zákonným hlediskem, které poskytnutí příspěvku umožňuje a že v době rozhodování bylo
možné příplatek k důchodu přiznat i na základě rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci. Namítla, že účast prokurátora na řízení o soudní rehabilitaci upravuje
celá řada ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, avšak žádné z nich mu nedává oprávnění
vydat ve věci rehabilitační rozhodnutí, tj. ani podle §33 odst. 2, když vyslovení účasti
na soudní rehabilitaci je zákonem svěřeno soudu. Z uvedeného důvodu považovala
stěžovatelka za chybný i závěr krajského soudu o tom, že účastník řízení nebyl rehabilitován
výhradně díky nesprávnému postupu státu (prokurátora). Žalobce stíhaný pro trestný čin
uvedený v §2 zákona o soudní rehabilitaci nebyl rehabilitován z důvodu, že nepožádal soud
o vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 tohoto zákona,
přičemž toto ustanovení nemá, na rozdíl od ustanovení §6, žádné časové omezení pro podání
této žádosti. Za chybný považovala stěžovatelka i závěr krajského soudu, jenž jí uložil opatřit
si rozhodnutí v předmětné věci, když účastník řízení jednoznačně prohlásil, že nebyl
rehabilitován.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že je zarážející, že až nyní žalovaná
zjistila důvod, proč jeho žádosti nelze vyhovět z důvodu, že vlastně nebyl dosud rehabilitován
soudem dle §2 zák. č. 119/1190 Sb. Uvedl, že požádal Okresní soud v České Lípě o soudní
rehabilitaci v jeho trestní věci dle zákona o soudních rehabilitacích, když dříve nemohl
tak učinit z neznalosti výkladu zákona. Žalobce v příloze dopisu ze dne 3. 10. 2006 zaslal
krajskému soudu úředně ověřenou kopii usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne
21. 9. 2006, sp. zn. 4 Nt 808/2006, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten soudní
rehabilitace.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná (§109 odst. 2, 3,
§110 odst. 1 s. ř. s.).
Předmětem rozhodnutí žalované byla žádost žalobce o příplatek ke starobnímu
důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Podle ustanovení §1 nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd
způsobených jim komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „příplatek“)
mimo jiné i ti státní občané České republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli
odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli
rehabilitováni podle zákona o soudní rehabilitaci. Novelou nařízení vlády č. 622/2004 Sb.,
provedenou nařízením vlády č. 405/2005 Sb., byl s účinností od 1. 11. 2005 rozšířen okruh
osob, na něž se příplatek k důchodu vztahuje, a to na osoby uvedené v §33 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci, tj. na osoby nezákonně zbavené osobní svobody nebo majetku,
u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání. Je nesporné, že v době rozhodování žalované o žádosti
žalobce byla právní úprava podmínek vzniku nároku na uvedený příspěvek obsažena
v ustanovení §1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění před uvedenou novelou.
Až tato novela zmíněným způsobem rozšířila okruh osob, na něž se příplatek k důchodu
vztahuje, tj. i na osoby uvedené v §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci (osoby nezákonně
zbavené osobní svobody nebo majetku, u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání).
Rovněž nespornou je i skutečnost, že žádné ustanovení zákona o soudní rehabilitaci nedávalo
oprávnění prokurátorovi vydat ve věci rehabilitační rozhodnutí, neboť vyslovení účasti
na soudní rehabilitaci je zákonem svěřeno soudu (§2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci).
Tyto skutečnosti ale nemohly být jediným hlediskem hodnocení zákonnosti rozhodnutí
krajského soudu.
V odůvodnění rozsudku krajského soudu je uvedeno, že nepřiznání nároku
na poskytnutí příspěvku za situace, kdy jen zjevný nedostatek na straně státu, způsobující
formální vadu neexistence rehabilitačního rozhodnutí, by byl nepřiměřeně tvrdým výkladem
zákona, který by byl v rozporu s jeho smyslem. Zároveň krajský soud považoval
za podstatnou skutečnost „uvěznění žalobce za podmínek, vzpomínaných citovaným
nařízením vlády (a z. č. 119/1990 Sb.), nikoliv formální neexistenci úřadního rozhodnutí
o rehabilitaci, když navíc z předmětné věci je zcela zjevné, že vzpomínaná trestní věc
nesporně rehabilitaci podléhá“. Uvedený závěr naznačuje správný způsob přístupu
k hodnocení podmínek nároku na uvedený příspěvek, který je nutný hledat v extenzívním
výkladu právních předpisů upravujících tuto problematiku. A to tím spíše, když vládní
nařízení č. 622/2004 Sb., jak ostatně vyplývá již z jeho názvu, je určeno ke zmírnění
některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, tedy je nesporně
svou povahou zařazeno mezi rehabilitační právní předpisy. Proto považoval Nejvyšší správní
soud za podstatné posoudit danou věc z ústavně konformního hlediska, při kterém vycházel
z dále uvedených nálezů Ústavního soudu. V nálezu sp. sn. III. ÚS 269/99 Ústavní soud
vyslovil, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, přičemž na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení
některé z těchto norem a to v důsledku svévole nebo v důsledku interpretace,
jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá
dotčení na základním právu a svobodě. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000
je vysloven závěr o tom, že nelze bránit záměrům rehabilitaci pozitivně právním
dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí
s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob.
Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03, jenž se týkal soudní rehabilitace
podle zákona o soudní rehabilitaci ve věci trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, není možné hledat účel a smysl právních předpisů
pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny
i principy uznávané demokratickými právními státy, přičemž tyto zásady platí
tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní
stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl
zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu,
označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.
S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu se jeví zcela formálním
požadavek na předložení rozhodnutí o rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci,
a to v případě, že žadatel o uvedený příspěvek, tj. žalobce, splnil z hlediska materiálních
předpokladů stanovených zákonem o soudní rehabilitaci zákonné podmínky pro to,
aby mu jako osobě rehabilitované podle zákona o soudní rehabilitaci vznikl nárok
na příspěvek podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Narozdíl od názoru stěžovatelky
je však Nejvyšší správní soud přesvědčen o tom, že žalobce splnil tyto podmínky uvedené
v §1 písm. a) před nabytím účinnosti již zmíněné novely provedené nařízením vlády
č. 405/2005 Sb., tj. v době rozhodování stěžovatelky o žádosti žalobce, a to z následujících
důvodů:
Nespornou skutečností je, že žalobce byl stíhán pro trestný čin neoprávněného
opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle §40 zákona
č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, a v této trestní věci byl ve vazbě
od 1. 11. 1948 do 18. 6. 1949, přičemž podle potvrzení Okresního soudu v Novém Boru
ze dne 10. 9. 1949 byl této obžaloby zproštěn. Tato skutečnost vyplývá ze správního spisu
a v podstatě mezi stěžovatelkou a žalobcem nebylo o ní pochyb. Zároveň z ní vyplývá závěr
o tom, že žalobce byl takto trestně stíhán pro trestný čin uvedený v §2 odst. 1 písm. b) zákona
o soudní rehabilitaci a rovněž je nesporné, že žalobce vykonal vazbu pro tento trestný čin
ve smyslu §1 písm. a) nařízení vlády 622/2004 Sb., ve znění před novelou provedenou
nař. vl. č. 405/2005. Ze zákonných podmínek pro splnění nároku na uvedený příspěvek
tak zbývá posoudit, zda ve smyslu §1 písm. a) uvedeného nařízení vlády účinného
před zmíněnou novelou byl žalobce pro tento trestný čin odsouzen a rehabilitován
podle zákona o soudního rehabilitaci (o další podmínce spočívající v pobírání starobního
důchodu z českého důchodového pojištění nebylo pochyb). Při použití výše zmíněného
extenzívního výkladu je nutné dospět k závěru, že za odsouzeného ve smyslu §1 písm. a)
nařízení vlády č. 622/2004 Sb., je možné považovat i obviněného a obžalovaného, což ostatně
vyplývá i z ustanovení §33 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci. A tuto podmínku
nepochybně žalobce splnil, když byl ve vazbě pro trestný čin, z něhož byl obžalován.
Za této situace je již zbytečné trvat na splnění zákonného předpokladu doplněného
do ustanovení §1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. novelou provedenou nařízením
vlády č. 405/2005, jenž se týká rozšíření okruhu oprávněných osob o osoby nezákonně
zbavené osobní svobody nebo majetku, u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání. V daném
případě bylo vůči žalobci trestní stíhání nejen zahájeno, ale on byl dokonce i z uvedeného
trestného činu obžalován. Navíc výkladem argumentum a minori ad maius lze dospět
k závěru, že vzniká-li nárok na poskytnutí příplatku k důchodu osobám nezákonně zbaveným
osobní svobody, u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání, tím spíše pak by měly mít nárok
na týž příplatek k důchodu osoby nezákonně zbavené osobní svobody, u nichž trestní stíhání
zahájeno bylo, což ostatně uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 7. 2. 2007,
č. j. 3 Ads 53/2006 – 31. Protože žalobce naplnil zákonné podmínky pro přiznání příplatku
k důchodu, nebyl dán důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu, kterým bylo shledáno
rozhodnutí stěžovatelky o zamítnutí žádosti žalobce jako nezákonné.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
(§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto neměla právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobci, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady dle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu