ECLI:CZ:NSS:2015:4.AFS.129.2015:64
sp. zn. 4 Afs 129/2015 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Hluštíka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně:
MSIo s.r.o., se sídlem Vocelova 1164/7, Hradec Králové, zast. JUDr. Ing. Tomášem
Matouškem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2015, č. j. 31 Af 31/2014 – 50,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2015, č. j. 31 Af 31/2014 – 50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Královehradecký kraj vydal dne 12. 7. 2013 platební výměr na odvod
za porušení rozpočtové kázně č. j. 12231941/13/2700-04702-602623, kterým žalobkyni (dále
jen „stěžovatelka“) uložil povinnost zaplatit do státního rozpočtu částku 1.017.226 Kč. Odvolání
stěžovatelky bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2015 č. j. 3790/14/5000-24700-702394
zamítnuto a bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového správního orgánu.
[2] Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka žalobou, v rámci které uplatnila obdobné
námitky jako v odvolacím řízení. Uvedla, že na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace v rámci
operačního programu podnikání a inovace jí byla poskytnuta dne 18. 11. 2010 dotace na akci
„Rekonstrukce a výstavba nové výrobní haly společnosti MSIo, s.r.o.“ Pro stěžovatelku byly
závazné Podmínky poskytnutí dotace, jakož i Pravidla pro výběr dodavatelů. Stěžovatelka
dle svého tvrzení daná pravidla neporušila. Správce daně ani žalovaný podrobně neuvádějí,
v čem by takové porušení Pravidel, jejich bodu č. 3,9 a 20 mělo konkrétně spočívat.
Co se týče hodnocení nabídky společnosti BAK stavební společnosti, a.s., i přesto, že její cenová
nabídka přesáhla limitní cenu stanovenou v zadávacích podmínkách, má stěžovatelka
za to, že se nedopustila netransparentnosti (naopak veřejně vyhodnotila nabídku, čímž zakázku
učinila více transparentní), nikoho nediskriminovala ani nikoho nepoškodila v právu na rovný
přístup. Neporušila ani bod 9 Pravidel, kde je uvedeno, že zadavatel musí mít při vyhlášení
výběrového řízení zpracovanou zadávací dokumentaci, která je závazná pro další hodnocení
nabídek; upozornila, že při vyhlášení výběrového řízení měla zadávací dokumentaci zpracovanou.
Ve vztahu k bodu 20 Pravidel uvedla, že jeho smyslem je zajistit, aby výběrové řízení
nemohl vyhrát takový subjekt, který nesplňuje základní podmínky zadávací dokumentace.
V posuzovaném případě však společnost BAK stavební společnost, a.s., nesplnila sice podmínku
uvedenou v zadávací dokumentaci (horní limit zakázky), nicméně horní limit zakázky byl zároveň
hodnotícím kritériem výběrového řízení s váhou 60 % (ekonomická výhodnost). Hodnocením
nabídky dané společnosti došlo v podstatě k jejímu vyloučení skrze stěžejní kritérium ekonomické
výhodnosti. Jak vyplývá ze zprávy z vyhodnocení nabídek ze dne 18. ledna 2010, daná společnost
po přepočtu kritéria obdržela za ekonomickou výhodnost pouze 3 body, tedy ve výsledku smysl
a účel bodu 20 Pravidel byl naplněn. Dle názoru stěžovatelky tudíž nedošlo k žádnému porušení
principu ani pravidel, neboť v ostatních podmínkách pro přístup do výběrového řízení uvedená
společnost podmínky splnila; ve výsledku pak společnost neuspěla v důsledku vyšší nabídnuté
ceny. Nabídku dané společnosti hodnotila z toho důvodu, že tato společnost nepochybně
vědomě nabízela cenu přesahující limitní cenu stanovenou v zadávacích podmínkách.
Stěžovatelka vycházela za těchto okolností z předpokladu, že daná stavební společnost
je přesvědčena o tom, že žádný jiný soutěžitel nebude schopen nabídnout cenu nižší,
tedy že nastavená limitní cena v zadávacích podmínkách je nastavena chybně. Pravidla a principy
stanovené pro čerpání dotací nebyla ze strany stěžovatelky žádným způsobem porušena.
Formalistický přístup ze strany žalovaného vedl ke zcela absurdním závěrům a k nepřiměřenému
postihu. Za nesprávný a neodpovídající skutkovým zjištěním má stěžovatelka názor žalovaného,
že porušila zásadu transparentnosti tím, že společnosti BAK stavební společnost, a.s.,
a společnosti PSV Stavební, s.r.o., udělila různá bodová ohodnocení přesto, že obě
společnosti nabídly stejný termín dokončení. K otázce hodnocení referencí – zkušeností
uchazeče – stěžovatelka uvedla, že správce daně jí zcela absurdně vytýkal, že nebylo předem
uvedeno, jaký počet referencí, z jakých oborů, v jakých hodnotách a za jaké časové období
je potřeba doložit pro zařazení do příslušného bodového stupně, neboť by bylo popřením
principu soutěže předem stanovit, jaké konkrétní okolnosti mají být naplněny pro udělení
příslušného hodnotícího kritéria. Podotkla, že realita je obvykle významně pestřejší,
než představivost sebelepšího zadavatele, který stanovuje pravidla pro hodnocení předem.
Stran porušení zásady transparentnosti a rovného zacházení v souladu s bodem 3 Pravidel
tím, že stěžovatelka uzavřela smlouvu o dílo s vítězem výběrového řízení, v níž uvedla termín
dodání druhé etapy díla na 31. 10. 2010, ačkoliv v zadávacích podmínkách byl uveden nejzazší
termín plnění v září 2010, stěžovatelka uvedla, že smlouvou o dílo bylo ujednáno dokončení první
etapy díla do 30. 6. 2010. Pouze u druhé etapy díla bylo sjednáno zahájení prací 1. 8. 2010
a dokončení do 31. 10. 2010. Pokud by tedy vůbec došlo k porušení pravidel, pak jedině v části
druhé etapy, jejíž celková hodnota byla 2.565.826 Kč, z níž dotací bylo pokryto pouze 60 %
investičních nákladů; odvod do státního rozpočtu by měl činit pouze částku 230.924,34 Kč.
K odložení začátku druhé etapy vedlo stěžovatelku zjištění po vyhlášení výsledků soutěže,
že dřevěné konstrukce administrativní budovy (druhá etapa smlouvy o dílo) jsou rozsáhle
napadeny dřevomorkou. Uvedené konstatoval i přizvaný statik. Sanaci dřevěných konstrukcí
napadených dřevomorkou bylo nutné provést před zahájením rekonstrukce.
[3] Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl se závěrem, že stěžovatelka
nepostupovala při čerpání dotace v souladu s podmínkami a pravidly, které byly
součástí rozhodnutí o poskytnutí dotace a k jejichž dodržování byla rozhodnutím
poskytovatele dotace – Ministerstvem průmyslu a obchodu – zavázána. Za dodržení
všech podmínek dotací je odpovědný výlučně příjemce. Stran porušení jednotlivých bodů
pravidel poskytnutí dotace (bodů 3, 9, 20) dospěl krajský soud k závěru, že jestliže stěžovatelka
nevyloučila z výběrového řízení společnost, která oproti cenovému limitu nabídla vyšší cenu
zakázky, postupovala v rozporu s podmínkami poskytnutí dotace. Shodně s žalovaným krajský
soud také konstatoval, že ačkoli stěžovatelka v zadávacích podmínkách výběrového řízení
stanovila váhu kriteria, slovní hodnocení bylo uvedeno vágním a nekonkrétním způsobem.
Stěžovatelka porušila zásadu transparentnosti výběrového řízení, když navíc po ukončení
výběrového řízení změnila termín realizace projektu; tento nedostatek nemohl být zhojen
ani souhlasem Ministerstva průmyslu a obchodu se změnou termínu realizace. Důkazní břemeno
o splnění podmínky transparentnosti vázlo na stěžovatelce a její důkazní nouze nemohla
být nahrazena podrobným tvrzením podloženým prohlášením kompetentní osoby o nutnosti
provedení sanace dřevěných konstrukcí stavby před samotnými stavebními pracemi.
Dle krajského soudu z rozhodnutí ani ze samotných zadávacích podmínek nevyplynulo,
že by zakázka, která byla z poskytnuté dotace převážně kryta, byla členěna na jednotlivé etapy.
Dalšími námitkami se krajský soud nezabýval, neboť dle jeho názoru by „rozhodnutí o nich
nebylo způsobilé změnit výrok rozsudku“.
II. Kasační stížnost
[4] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, neboť považuje
rozsudek za nepřezkoumatelný. Krajský soud se nevypořádal s námitkami stěžovatelky, zejména
pak s klíčovou námitkou, existence objektivního důvodu pro posunutí termínu realizace díla.
V teorii i praxi veřejných zakázek se rozlišují podstatné i nepodstatné změny smluv, přičemž
pouze podstatné jsou nepřípustné. Z hlediska porušení povinností při výběrových
řízeních se za nepodstatné považují změny vyvolané okolnostmi nezávislými na vůli smluvních
stran (povětrnostní podmínky, průtahy v přezkumném řízení před orgány dohledu apod.).
Změnu termínu realizace zakázky připouští i ÚOHS. Stěžovatelce není zřejmé, proč
by měla být dle krajského soudu v důkazní nouzi, pokud k prokázání svého tvrzení
o objektivních důvodech posunutí termínu realizace předložila prohlášení přizvaného statika.
Z rozsudku není seznatelné, jak krajský soud tento důkaz vyhodnotil a proč jej nezohlednil
ve skutkovém stavu, jenž vzal za základ svého rozhodnutí. Krajský soud se také pouze velmi
obecně, a to odkazem na rozhodnutí žalovaného, zabýval posouzením stanovení jednotlivých
hodnotících hledisek v zadávací dokumentaci. Pokud by se Nejvyšší správní soud neztotožnil
s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku, namítá stěžovatelka nesprávné právní posouzení
věci krajským soudem; v prvé řadě se dovolává svého legitimního očekávání založeného
na tom, že při realizaci zakázky jednala po právu. Dotace byla stěžovatelce vyplacena
po prověření jejího postupu při realizaci projektu v rámci monitorovací návštěvy; dohledová
skupina Ministerstva průmyslu a obchodu nekonstatovala jakékoliv pochybení.
[5] Jestliže krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
o tom, že za dodržení podmínek vážících se k udělené dotaci nese odpovědnost
příjemce dotace, opomíjí, že smysl citovaného rozhodnutí spočívá v zásadě, že pochybnosti
při výkladu pravidel mají jít k tíži poskytovatele dotace, jenž je povinen dotační podmínky
vymezit jednoznačným, určitým a srozumitelným způsobem. Jestliže poskytovatel schválil
postup stěžovatelky, těžko dovozovat, že její očekávání nebyla oprávněná. Splnění podmínek
dotace nelze postavit na zcela formalistickém posouzení nezohledňujícím skutkové okolnosti
předmětného řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 9 Afs 1/2008, stěžovatelka uvedla, že klíčové pro posouzení věci je, zda poskytnuté
prostředky použila na úhradu nákladů přímo souvisejících s financováním podporovaného
projektu, tedy zda sporná úhrada odpovídala již provedenému věcnému plnění či nikoliv.
Stěžovatelka shledává v napadeném rozsudku také důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., neboť krajský soud připouští, že v případě rozdělení realizace díla na etapy
by mohla připadat v úvahu úprava výše odvodu s ohledem na pochybení dílčího rázu, avšak
v posuzované věci podle soudu k rozdělení na etapy nedošlo. To však neodpovídá skutečnosti,
neboť stěžovatelka uvedla rozdělení realizace díla na etapy již ve své registrační žádosti o dotaci
ze dne 26. 2. 2010.
[6] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou s tím, že se plně ztotožňuje
se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku. Dle názoru žalovaného by pro závěr o porušení
zákona o veřejných zakázkách a navazující zjištění neoprávněných výdajů postačilo pouhé
zjištění, že po ukončení výběrového řízení bylo vítězi umožněno posunutí termínu dokončení
akce; nebylo podstatné, že posunutí termínu schválil poskytovatel. Tvrzení o nutnosti provést
sanaci dřevěných konstrukcí v důsledku napadení dřevomorkou se v kontextu všech
zjištění jeví jako účelové. Na závěr žalovaný sdělil, že rozhodnutím Generálního finančního
ředitelství ze dne 6. 3. 2015 došlo k částečnému prominutí odvodu vyměřeného stěžovatelce
a to ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí v částce 762.920 Kč z celkového odvodu
ve výši 1.017.226 Kč.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná; stěžovatel
je zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu
důvodů uplatněných v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž důvody uplatněné
stěžovatelem soud podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť se jedná o natolik závažnou vadu, že je třeba se jí zabývat i tehdy,
pokud by ji stěžovatel nenamítal. Dle stěžovatelky se krajský soud nevypořádal s klíčovou
námitkou existence objektivního důvodu pro posunutí termínu realizace díla. Stěžovatelka
navíc k prokázání existence onoho důvodu navrhla důkazy, které krajský soud neprovedl
a ani s tím se nijak relevantně nevypořádal.
[10] Aby bylo možno posoudit rozhodnutí soudu jako přezkoumatelné, je třeba,
aby se především jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatečných důvodů,
o které se opírá jeho výrok. O nepřezkoumatelné rozhodnutí se jedná především tehdy, jestliže
soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomněl vypořádat
některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58 a další). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost
lze pak považovat zejména ta rozhodnutí, která a) postrádají základní zákonné náležitosti,
b) z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, c) která zkoumají
správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud se nejednalo o případ zákonem
předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), d) jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním, e) která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS).
[11] Při posuzování otázky, jak by měl postupovat krajský soud, jemuž byl v žalobě podán
návrh na provedení důkazů, je nutno předně poukázat na nález Ústavního soudu ze dne
16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož "[z]ákonem předepsanému postupu v úsilí o právo
(zásadám spravedlivého procesu) vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) nutno rozuměti
tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána
jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých
tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených
návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč,
z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých
skutkových zjištění je nepřevzal (§§153 odst. 1, 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží
své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje
v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv
a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Tak zvané opomenuté
důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle
§132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§221 lit. c), 243b odst. 1 al. 2 o. s. ř., ale současně též jeho
protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). V této
souvislosti jeví se ovšem na místě zvlášť zdůraznit, že již z výše zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost
soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§120 odst. 1 al. 2 o. s. ř.).“
[12] Na citovaný nález navázal Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 283/2000 (N 90/30 SbNU 363), v němž konstatoval, že "je zcela věcí obecného soudu,
jak důkazy sám vyhodnotí, nicméně jejich hodnocením, co do jejich vztahu ke skutečnosti v řízení prokazované
(a tedy jedné ze subsumpčních podmínek), se v souladu se svými procesními povinnostmi zabývat musí“
[k problematice opomenutých důkazů lze též odkázat např. na nálezy Ústavního soudu ze dne
12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03
(N 87/33 SbNU 339), ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, či ze dne 18. 3. 2010,
sp. zn. III. ÚS 3320/09; k obecné typologii procesních vad způsobených nesprávně realizovaným
dokazováním pak viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03
(U 1/32 SbNU 451)].
[13] Výše uvedené právní závěry převzal do své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní
soud (příkladmo lze poukázat např. na rozsudky ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108,
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Azs 26/2009 - 100, nebo ze dne 2. 9. 2009, č. j. 2 Azs 26/2009 - 123;
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Ve vztahu k §52
odst. 1 s. ř. s. zdejší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89,
(publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS), konstatoval, že soud má bezesporu právo posoudit
a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli, toto právo jej však nezbavuje
povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení
důkazu za nadbytečné.
[14] Z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se skutečně relevantně nevypořádal
s žalobní námitkou stěžovatelky, že k posunutí realizace díla došlo v důsledku existence
objektivních skutečností. K této otázce totiž krajský soud pouze uvedl, že stěžovatelka „…[s]vá
tvrzení, že z její strany nedošlo k porušení pravidel, nepodložila potřebnými důkazy. Její důkazní nouze přitom
nemůže být nahrazena podrobným tvrzením podloženým prohlášením kompetentní osoby o nutnosti provedení
sanace dřevěných konstrukcí stavby před samotnými stavebními pracemi.“ Z obsahu soudního spisu přitom
jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka jako důkaz navrhla právě ono prohlášení kompetentní
osoby. Toto prohlášení, jakož i žádné další důkazy, nebyly v řízení provedeny, o čemž
svědčí protokol o ústním jednání konaném dne 9. 4. 2015. Jestliže krajský soud tedy učinil
své závěry o důkazní nouzi stěžovatelky, aniž by však provedl jakýkoli důkaz, který by pak mohl
z hlediska jeho obsahu, důkazní síly atd. hodnotit, zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Soud navíc nevysvětlil, jaké úvahy jej vedly
k tomu, že stěžovatelkou navržený důkaz neprovede.
[15] Krajský soud se však nevypořádal také s další žalobní námitkou, a to, že žalovaný
věc posuzoval formalisticky a přehlédl, že podstata a smysl udělené dotace byla stěžovatelkou
naplněna. Přitom právě tato námitka může mít v posuzovaném případě zcela zásadní význam,
jak lze dovodit ze stěžovatelkou zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 - 45, podle něhož klíčové pro posouzení věci bude zjištění
zda stěžovatelka poskytnuté finanční prostředky použila na úhradu nákladů přímo souvisejících
s financováním dotací podporovaného projektu či nikoliv.
[16] Tím, že se krajský soud nevypořádal s uvedenými námitkami stěžovatelky a s tím, z jakého
důvodu neprovede jí navržený důkaz, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Neobstojí
obecné konstatování krajského soudu, že se s dalšími (blíže nespecifikovanými) žalobními
námitkami nezabýval, neboť rozhodnutí o nich by nebylo způsobilé změnit výrok rozsudku.
Je zapotřebí, aby krajský soud vždy zcela přesně specifikoval, kterými námitkami se nebude
zabývat a z jakých konkrétních důvodů, případně, rozhodne-li se neprovádět navržené důkazy,
aby vysvětlil, jaké úvahy jej k tomu vedly a z jakého důvodu považuje provedení důkazu
za nadbytečné.
III. Závěr
[17] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů shledal kasační stížnost důvodnou
pro naplnění důvodů kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto napadený
rozsudek pro nepřezkoumatelnost a pro vadu řízení dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm krajský soud jednak neopomene provést stěžovatelkou
navržené důkazy, resp., rozhodne-li se je neprovést, náležitě svůj postup zdůvodní. Bude dále
na krajském soudu, aby se vypořádal se všemi pro věc podstatnými žalobními námitkami. Přitom
vezme na zřetel shora uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce posouzení
splnění podmínek poskytnutí dotace.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. krajský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu