ECLI:CZ:NSS:2021:4.AFS.297.2018:29
sp. zn. 4 Afs 297/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Všesportovní areál
OBŘÍ SUD JAVORNÍK s.r.o., se sídlem Pastevní 274, Jeřmanice, zast. JUDr. Ing. Radkem
Jurčíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Obilní trh 312/6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2016,
č. j. MF-52479/2015/1203-5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2018, č. j. 31 Af 60/2016 - 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce, JUDr. Ing. Radka
Jurčíka, Ph.D., advokáta, náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Regionální rada regionu soudržnosti Severovýchod (dále jen „regionální rada“) uzavřela
dne 20. 11. 2008 s žalobkyní smlouvu o poskytnutí dotace č. LB/0102/S (dále jen „smlouva
o poskytnutí dotace“). Žalobkyně obdržela dotaci v celkové výši 116.627.587,82 Kč.
[2] Úřad regionální rady soudržnosti Severovýchod (dále jen „správce daně“) vyměřil
rozhodnutím ze dne 5. 9. 2011, č. j. RRSV 12511/2011 (dále jen „rozhodnutí správce daně
ze dne 5. 9. 2011“), žalobkyni odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 102.852.798 Kč.
Rozhodnutím ze dne 7. 10. 2011, č. j. RRSV 13946/2011, však Výbor Regionální rady
soudržnosti Severovýchod žalobkyni uvedený odvod včetně penále v celém rozsahu prominul.
[3] Správce daně následně vydal dne 29. 10. 2013 platební výměr na odvod č. 52/2013,
č. j. RRSV 12311/2013 (dále jen „platební výměr ze dne 29. 10. 2013“), na základě auditu operace
č. PAS/30/2012, následné kontroly č. LB/0102/EP/A/PRK/01 a podle §22 odst. 9 písm. b)
zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „zákon
o rozpočtových pravidlech“). Za porušení rozpočtové kázně žalobkyni uložil odvod do rozpočtu
Regionální rady ve výši 115.058.210,52 Kč a penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý
den ode dne porušení rozpočtové kázně do dne uhrazení odvodu.
[4] Žalovaný na základě odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 25. 9. 2015, č. j. MF-
123253/2013/12, změnil platební výměr ze dne 29. 10. 2013 tak, že částku odvodu za porušení
rozpočtové kázně ve výši 115.058.210,52 Kč snížil na částku 26.999.410 Kč.
[5] Na základě podnětu žalobkyně ministr financí dne 30. 5. 2016 rozhodnutím č. j. MF-
52479/2015/ZK, nařídil přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2015 (v rozhodnutí
nesprávně uvedeno datum 25. 9. 2013 – poznámka kasačního soudu).
[6] Na to žalovaný v přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 25. 10. 2016, č. j. MF-
52479/2015/1203-5 (dále jen „napadené rozhodnutí“), snížil částku odvodu za porušení
rozpočtové kázně ve výši 26.999.410 Kč na částku 13.774.790 Kč.
II.
[7] Žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně
domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále
jen „napadený rozsudek“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Krajský soud přisvědčil námitce žalobkyně týkající se nedostatečného vypořádání
se s existencí dvou postupně vydaných rozhodnutí o uložení odvodu. Poukázal na to, že správní
orgány nespatřovaly v existenci rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011 žádnou překážku
či omezení ve vztahu k platebnímu výměru ze dne 29. 10. 2013. Teprve následně vzal žalovaný
rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011 v potaz potud, že napadeným rozhodnutím snížil
odvod na částku, která představovala rozdíl mezi skutečně vyplacenou částkou dotace a částkou,
která byla již žalobkyni uložena k odvodu, a také zohlednil, že souhrnná výše uložených odvodů
nemůže přesahovat výši finančních prostředků, které ke dni porušení rozpočtové kázně
žalobkyně obdržela.
[9] Podle krajského soudu však žalovaný nepřihlédl k existenci rozhodnutí správce daně
ze dne 5. 9. 2011 odpovídajícím způsobem. Odvod byl žalobkyni uložen v obou případech
za porušení bodu 12.1 smlouvy o poskytnutí dotace, konkrétně za pochybení při zadávání veřejné
zakázky na stavební práce. Byl-li tedy odvod za porušení rozpočtové kázně žalobkyni uložen
již dříve „v plné výši hodnoty výdajů veřejné zakázky na stavební práce proplacených z dotace“, nemůže
být odvod znovu vyměřen za stejná pochybení při zadávání veřejné zakázky na stavební práce.
Krajský soud tak dovodil, že správce daně byl oprávněn odvod vyměřit pouze za pochybení
při zadávání veřejné zakázky na dodatečné stavební práce zadané v jednacím řízení bez uveřejnění
(silnoproudé a slaboproudé instalace), jelikož ty nebyly předmětem rozhodnutí správce daně
ze dne 5. 9. 2011. Zároveň bylo podle krajského soudu nutné snížit částku odvodu na 25 %
z hodnoty výdajů proplacených z dotace na dodatečné stavební práce podle pokynů Evropské
komise [Pokyny ke stanovení finančních oprav Evropské komise COCOF C(2013) 9527
ze dne 19. 12. 2013 – poznámka kasačního soudu; dále jen „pokyny ke stanovení finančních
oprav“].
[10] Krajský soud shrnul s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 54/2011 - 167, že rozhodnutí o prominutí odvodu
má hmotněprávní účinky a jeho vydáním zaniká platební povinnost i daňová povinnost v plné
výši bez ohledu na to, z jakých důvodů byl odvod prominut. Uzavřel proto, že rozhodnutí
ze dne 5. 9. 2011 zakládá v rozsahu prominuté části odvodu překážku věci pravomocně
rozhodnuté ve vztahu k následnému platebnímu výměru ze dne 29. 10. 2013. Napadené
rozhodnutí považoval za nezákonné, jelikož žalovaný v něm tuto zásadu nerespektoval.
[11] Za nedůvodné naopak označil krajský soud zbylé žalobní námitky. Nepřisvědčil tvrzené
nicotnosti napadeného rozhodnutí, neboť nesprávný výpočet žalovaného takovou vadu
nezakládá a žádné jiné vady, pro něž by napadené rozhodnutí bylo nicotné, taktéž krajský soud
neshledal.
[12] Krajský soud nesouhlasil s žalobkyní ani v tom, že postup žalovaného byl zmatečný
a rozporný s §123 odst. 3 daňového řádu a že překročil rámec stanovený rozhodnutím ministra
financí ze dne 30. 5. 2016, č. j. MF-52479/2015/ZK. Další, v doplněních žaloby uplatněné,
námitky pak považoval za opožděné.
III.
[13] Proti napadenému rozsudku se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností
z důvodu vyplývajícího z §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že krajský soud nesprávně posoudil
otázku překážky věci rozhodnuté vzhledem k prominutí odvodu stanovenému správcem daně
ze dne 5. 9. 2011. Tento první odvod byl uložen za porušení rozpočtové kázně spočívající
ve formálních pochybeních ve výši 100 % v té době poskytnuté dotace. Druhý odvod byl uložen
platebním výměrem ze dne 29. 10. 2013 za porušení rozpočtové kázně za vážná pochybení
při poskytnutí dotace, tudíž za jiná pochybení. Jednalo se o dva různé odvody za různá porušení
rozpočtové kázně. Uložení prvního odvodu proto nemělo vliv na uložení odvodu druhého.
Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 54/2011 - 167,
považoval stěžovatel za nepřípadný, neboť odvod za porušení rozpočtové kázně není daní
v materiálním smyslu. Nadto se týkal výkladu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), o jehož aplikaci se nyní nejedná.
[15] Naproti tomu v nynější věci jde o porušení rozpočtové kázně podle zákona
o rozpočtových pravidlech. Rozdíl stěžovatel spatřuje například ve skutečnosti, že v prvním
stupni rozhoduje o odvodu a jeho prominutí úřad regionální rady, který není natolik odborně
vybaven jako auditní orgány či finanční správa. Navíc daňový řád nelze ve věcech porušení
rozpočtové kázně použít stejně jako při vyměřování a placení daní, neboť porušení rozpočtové
kázně má svá specifika a odvody jiný účel než výběr daní. Odvod za porušení rozpočtové kázně
není sankcí, a jestliže byla správcem daně zmírněna tvrdost zákona prominutím odvodu, neměl
by být z této skutečnosti dovozován závěr, že je poskytnutá dotace odvodem zcela nepostižitelná
ve výši odpovídající prominutému odvodu.
[16] Nesouhlasně se dále stěžovatel vyjadřuje k úvahám krajského soudu v odstavcích
29. až 37. napadeného rozsudku. Především závěry obsažené v odstavcích 36. a 37. napadeného
rozsudku podle stěžovatele neodpovídají skutečnosti, jelikož rozhodnutím správce daně
ze dne 5. 9. 2011 nebyl vyměřen odvod „v plné výši hodnoty výdajů veřejné zakázky na stavební práce
proplacené z dotace“, jak vyslovil krajský soud, ale pouze v hodnotě výdajů proplacených na základě
žádostí žalobkyně o platbu č. 1 až č. 5, z celkových sedmi žádostí. Veškeré výdaje spojené
s realizací veřejné zakázky na stavební práce tak nelze vztáhnout na odvod uložený podle
rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011. I rozhodnutí o prominutí daně se vztahuje
k vyměřené částce odvodu odpovídající žádostem č. 1 až č. 5, nikoliv ke všem výdajům
souvisejícím s veřejnou zakázkou na stavební práce. Prominutí odvodu se tudíž vůbec netýkalo
výdajů souvisejících s předmětnou veřejnou zakázkou na stavební práce, které žalobkyně uplatnila
v žádostech č. 6 a č. 7. I přesto stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu, podle nějž odvod
z výdajů týkajících se žádostí č. 1 až č. 5 již nelze znovu uložit.
IV.
[17] Žalobkyně vyjadřuje nesouhlas s obsahem kasační stížnosti a odkazuje na svoji
argumentaci v žalobě a na závěry krajského soudu obsažené v napadeném rozsudku.
V.
[18] Dříve, než přistoupí kasační soud k posouzení kasační stížnosti, předesílá, že je mu
z úřední činnosti známo, že usnesením Krajského soudu v Ústní nad Labem - pobočka v Liberci,
ze dne 16. 4. 2019, č. j. KSLB 76 INS 15409/2018-B-7, byl prohlášen konkurz na majetek
žalobkyně. S ohledem na závěry vyplývající z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 - 121, však tato skutečnost nemá na nyní
posuzovanou věc a její účastníky vliv a nebrání jejímu věcnému přezkumu.
[19] Nejvyšší správní soud tudíž posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Stěžejní spornou otázkou, kterou stěžovatel nastolil, je posouzení existence překážky věci
rozhodnuté k uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně v případě, že dříve uložený odvod
byl prominut.
[22] Stěžovatel nesouhlasí s bodem 36. napadeného rozsudku, ve kterém krajský soud uzavřel,
že „[k]rajský soud je nicméně názoru, že žalovaný nepřihlédl k existenci prvního platebního výměru
odpovídajícím způsobem. Prvním platebním výměrem byl žalobci uložen odvod za pochybení při zadávání veřejné
zakázky na stavební práce (s tím, že žalobce daným pochybením porušil bod 12.1 smlouvy o poskytnutí dotace).
Také druhým platebním výměrem však byl žalobci uložen odvod (kromě jiného) za pochybení při zadávání veřejné
zakázky na stavební práce (správní orgány předmětná pochybení rovněž kvalifikovaly jako porušení bodu 12.1
smlouvy o poskytnutí dotace). Byť v případě druhého platebního výměru správce daně vycházel z nově zjištěných
pochybení žalobce při zadávání uvedené veřejné zakázky, přesto byl jeho postup nesprávný. Žalobci nemohl
být druhým platebním výměrem vyměřen odvod za pochybení při zadání veřejné zakázky na stavební práce, jestliže
mu byl již dříve uložen odvod za porušení rozpočtové kázně v plné výši hodnoty výdajů veřejné zakázky
na stavební práce proplacených z dotace. Žalobce mohl být druhým platebním výměrem postihnut toliko
za pochybení při nakládání se zbylými finančními prostředky, které mu byly poskytnuty na základě předmětné
dotace.“ (zvýraznění přidáno soudem).
[23] Otázkou existence překážky věci rozhodnuté v případě prominutí odvodu za porušení
rozpočtové kázně podle zákona o rozpočtových pravidlech se již Nejvyšší správní soud zabýval
v rozsudku ze dne 22. 5. 2019, č. j. 6 Afs 332/2018 - 22. V něm mimo jiné dospěl k závěru,
že „[r]ozhodnutí o prominutí daně, resp. odvodu má totiž hmotněprávní účinky, jak potvrdil již Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 54/2011 – 167 (…).“ Šestý senát v citovaném
rozsudku také doplnil, že se rozsudek č. j. 5 Afs 54/2011 – 167 sice „vztahuje k předchozí právní
úpravě (zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků – viz užitá zkratka „ZSDP“), ovšem jeho závěry
jsou aktuální i ve vztahu k současné právní úpravě, která upravuje prominutí daně v §259 a §260 daňového
řádu. (…), smyslem prominutí daně, resp. odvodu je odstranění či zmírnění nepřiměřené tvrdosti. Závěry
zmíněného rozsudku jsou tak mutatis mutandis aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc, v níž navíc
byla pravomoc prominout odvod založena zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních
rozpočtů, ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „zákon o územních rozpočtech“).“ Nakonec v citovaném
rozsudku šestý senát shrnul, že „[r]ozhodnutím o prominutí odvodu zanikla žalobci povinnost odvodu – a to
právě v prominuté výši odvodu, o níž již nebyl žalovaný oprávněn znovu rozhodovat. Pokud to nerespektoval, pak
porušil §106 odst. 1 písm. d) daňového řádu, dle kterého ‚správce daně rozhodnutím řízení zastaví, jestliže bylo
učiněno podání ve věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, nejde-li o rozhodnutí prozatímní nebo předběžné
povahy.‘ Jde o vyjádření obecné překážky řízení před správcem daně, která vychází ze zásady právní jistoty a
ochrany práv nabytých v dobré víře, vč. legitimního očekávání (…)“. Uvedené závěry jsou použitelné i
v souzené věci.
[24] Krajský soud tudíž nepochybil, vyšel-li ze závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 Afs 54/2011 - 167, z jeho závěrů obdobně vyšel i šestý senát při formulaci
shora citovaných úvah, ač s nimi stěžovatel nesouhlasí. Tato jeho polemika je však
neopodstatněná. Nejvyšší správní soud tedy přitakává krajskému soudu co do jeho závěru
o existenci překážky věci rozhodnuté založené rozhodnutím správce daně ze dne 5. 9. 2011
ve vztahu k následnému odvodu za porušení rozpočtové kázně stanovené platebním výměrem
ze dne 29. 10. 2013 v rozsahu prominutého odvodu. O odvodu v tomto rozsahu
(102.852.798 Kč) již nebyl stěžovatel oprávněn znovu rozhodovat. Je tomu tak proto, že vydáním
rozhodnutí o prominutí daně „zaniká nejen platební povinnost, o které není sporu, nýbrž taktéž
daňová povinnost v prominuté výši, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů byla daň prominuta“
(srov. již cit. rozsudek č. j. 5 As 54/2011 - 167).
[25] Kasační soud se dále zabýval stížnostní námitkou, v níž stěžovatel rozporoval s odkazem
na úvahy vyjádřené zejména v odstavcích 36. a 37. napadeného rozsudku závěr krajského soudu,
podle nějž rozhodnutím správce daně ze dne 5. 9. 2011 byl uložen odvod „v plné výši hodnoty výdajů
veřejné zakázky na stavební práce proplacené z dotace.“ Dospěl přitom k závěru, že tato úvaha
neodpovídá obsahu správního spisu. Této námitce je třeba přisvědčit. Krajský soud zde dospěl
k dílčí nesprávnosti, která však, jak kasační soud vyloží dále, nemá vliv na zákonnost jeho
rozsudku.
[26] V souzené věci není sporné, že rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011 se vztahovalo
na část dotace poskytnuté na základě žádostí žalobkyně o platbu č. 1 až č. 5. Takto byla žalobkyni
vyplacena část dotace v celkové výši 102.852.798 Kč. Uvedená částka však nepředstavovala
„plnou výši hodnoty výdajů veřejné zakázky“, jak se mylně domnívá krajský soud.
[27] Ze správního spisu se totiž podává, že na základě smlouvy o poskytnutí dotace žalobkyně
obdržela dotaci v celkové výši 116.627.587,82 Kč (představující 59,9999959975 % z celkových
očekávaných výdajů ve výši 194.379.326 Kč) na stavební práce při realizaci projektu s názvem
„REKREAČNÍ A SPORTOVNÍ AREÁL OBŘÍ SUD JAVORNÍK“. Tento projekt
byl realizován na základě veřejné zakázky na stavební práce zadané v otevřeném řízení (dále
též jen „hlavní stavební práce“), jež sestávala ze dvou dílčích částí, a to 1. Obří sud a 2. Rekreační
a sportovní areál. Každou tuto část realizoval jiný dodavatel. Následně žalobkyně těmto dvěma
dodavatelům [společnosti EVOSA spol. s r.o. (dále jen „EVOSA“) a Interma akciová společnost
(dále jen „Interma“)] zadala v rámci jednacího řízení bez uveřejnění další dodatečné stavební
práce (slaboproudé a silnoproudé elektroinstalace, dále také jen „dodatečné stavební práce“).
Výdaje uplatněné žalobkyní v rámci celého projektu činily částku 191.763.697 Kč. Z toho
byly vyplaceny za hlavní stavební práce finanční prostředky ve výši 179.847.475,30 Kč
a za dodatečné stavební práce dalších 11.916.221,70 Kč.
[28] Celkové finanční prostředky vyplacené v rámci dotace (116.627.587,82 Kč) žalobkyně
obdržela na základě svých žádostí o platbu v celkem sedmi jednotlivých platbách. Odvodu
z plateb dotace vyplacených na základě 1. až 5. žádosti o platbu v rozsahu 102.852.798 Kč
se týkalo rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011. Následně poté, co byly vyplaceny i další
platby na základě žádostí o platbu č. 6 a č. 7 v rozsahu dalších 13. 774.790,02 Kč, vydal správce
daně platební výměr ze dne 29. 10. 2013, podle nějž uložil odvod za porušení rozpočtové kázně
ve vztahu k platbám vyplaceným na základě všech žádostí o platbu č. 1 až č. 7. Ze správního
spisu však také vyplývá, že součástí žádostí o platbu č. 6 a č. 7 byly přílohy obsahující výkaz
výdajů vynaložených žalobkyní jako příjemcem dotace. Z nich vyplývá, že součástí výdajů podle
žádosti o platbu č. 6 byla hodnota hlavních stavebních prací provedených společností EVOSA
v rozsahu 7.7778.670,50 Kč, společností Interma v rozsahu 4.931.569 Kč, ale také hodnota
dodatečných stavebních prací provedených společností EVOSA v rozsahu 525.835,30 Kč.
Žádostí o platbu č. 7 žalobkyně dále požadovala vyplacení části dotace na hlavní stavební práce
provedené společností EVOSA v rozsahu 8.329.016,20 Kč a společností Interma v rozsahu
16.517,92 Kč a také za dodatečné stavební práce provedené společností EVOSA v rozsahu
1.098.356 Kč. Tedy předmětem žádostí č. 6 a č. 7 o platbu byly nejen dodatečné stavební práce,
ale též hlavní stavební práce.
[29] Z obsahu správního spisu také vyplývá, že jak první, tak druhý odvod byl žalobkyni
uložen za porušení rozpočtové kázně spočívající za porušení čl. XII, bod 12.1 smlouvy
o poskytnutí dotace.
[30] Krajský soud však v odstavci 37. napadeného rozsudku dospěl k závěru, že „[s]právní
orgány tedy byly oprávněny druhým platebním výměrem uložit žalobci odvod za pochybení při zadávání veřejných
zakázek na dodatečné stavební práce (zadaných v jednacím řízení bez uveřejnění), neboť výdaje proplacené
z dotace na tyto práce nebyly předmětem prvního platebního výměru. Při stanovení výše odvodu vyměřeného za dané
pochybení zároveň bylo nutné snížit částku odvodu dle pokynů Evropské komise ke stanovení finančních oprav,
tedy na 25 % z hodnoty výdajů proplacených z dotace na dodatečné stavební práce. Takto však žalovaný
při výpočtu výše uloženého odvodu nepostupoval, čímž své rozhodnutí zatížil vadou, která způsobuje
jeho nezákonnost.“
[31] Kasační soud s ohledem na výše uvedené musí tento závěr krajského soudu opravit.
Z rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011 je zřejmé, že odvod v něm stanovený se vztahoval
k finančním prostředkům vyplaceným z dotace na základě žádostí o platbu č. 1 až č. 5. Nejednalo
se ovšem o veškeré finanční prostředky za hlavní stavební práce (zadané v otevřeném řízení).
Není totiž sporným a ze správního spisu vyplývá, že celková výše výdajů za tyto hlavní stavební
práce činila 179.847.475,30 Kč. Podle rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011 byl však odvod
stanoven jen z výdajů za stavební práce v celkové výši 171.421.341,10 Kč, tedy nikoliv „v plné výši
hodnoty výdajů veřejné zakázky na stavební práce proplacené z dotace“, jak nesprávně dovodil krajský soud.
[32] Krajský soud tudíž pochybil, jestliže dospěl k závěru, že správní orgány byly oprávněny
platebním výměrem ze dne 29. 10. 2013 uložit žalobkyni odvod pouze „za pochybení při zadávání
veřejných zakázek na dodatečné stavební práce (zadaných v jednacím řízení bez uveřejnění)“. Jak již opakovaně
uvedeno, předmětem rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011 nebyly veškeré výdaje za hlavní
stavební práce. Hodnota výdajů za stavební práce, jež nebyly součástí rozhodnutí správce daně
ze dne 5. 9. 2011, činí rozdíl mezi výdaji na stavební práce ke dni vydání platebního výměru
ze dne 29. 10. 2013 a ke dni rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011. Nejvyšší správní soud
již výše také upozornil (odst. [28]), že na základě žádostí č. 6 a č. 7 byly uplatněny výdaje nejen
za dodatečné stavební práce, ale i za hlavní stavební práce. Z toho logicky plyne (byť to není
z obsahu správního spisu zcela zjevné pro absenci výkazů vynaložených výdajů k žádostem
o platbu č. 1 až č. 5, aniž je tak však v tuto chvíli na závadu věci), že již v rámci plateb na základě
žádostí č. 1 až č. 5 žalobkyně obdržela část dotace i za ony dodatečné stavební práce prováděné
jednotlivými dodavateli na základě jednacího řízení bez uveřejnění. Závěr krajského soudu,
že právě a jen tyto práce tudíž mohou být předmětem dalších úvah žalovaného o stanovení výše
odvodu za porušení rozpočtové kázně, jsou tudíž nesprávné.
[33] Přes výše uvedené dílčí pochybení krajského soudu však napadený rozsudek přesto
obstojí. Zásadní spornou otázku týkající se existence překážky věci rozhodnuté, kterou
představuje rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2011, totiž krajský soud posoudil správně. Další
úvahy, jež spočívaly v nastínění dalšího postupu při novém stanovení odvodu za porušení
rozpočtové kázně, postačilo korigovat; zákonnost napadeného rozsudku tím není dotčena.
Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. naplněn není.
[34] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné v souvislosti
s námitkou zpochybňující závěr krajského soudu o existenci překážky věci pravomocně
rozhodnuté namítal, že druhý odvod za porušení rozpočtové kázně (podle platebního výměru
ze dne 29. 10. 2013) byl vyměřen za jiné porušení rozpočtové kázně než odvod první. Tvrdil,
že v případě prvního porušení se jednalo o formální pochybení, zatímco v případě druhého
šlo o závažná pochybení. Uvedená argumentace je však zcela novou a popírající obsah
napadeného rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumu. V něm stěžovatel nejprve uvedl,
že „u pochybení při zadávání veřejné zakázky č. 001 (rozdělené na dvě části) se jedná o stejné porušení rozpočtové
kázně, tj. porušení čl. XII bodu 12.1 smlouvy o poskytnutí dotace (…). Došlo tím k neoprávněnému použití
peněžních prostředků ve smyslu ust. §22 odst. 2 písm. a) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
územních rozpočtů (…).“ I v případě dodatečných stavebních prací shrnul, že „výdaje za tyto dodatečné
stavební práce jsou nedílnou součástí výdajů za veřejnou zakázku (…), neboť dodavatelské smlouvy (…) byly
následně uzavřeny opět s dodavateli již ve výběrovém řízení č. 001 nesprávně vybranými“. Závěrem
napadeného rozhodnutí nadto shrnul, že „v obou platebních výměrech bylo porušení rozpočtové kázně
konstatováno na základě zjištění, že došlo k pochybení při zadání téže veřejné zakázky a výdaje související
s touto zakázkou byly shodně shledány výdaji nezpůsobilými.“ Byť se jedná o závěr jistým způsobem
zkratkovitý, zásadní myšlenka, totiž že jde v případě obou platebních výměrů o odvod stanovený
za porušení rozpočtové kázně spočívající v porušení čl. 12.1 smlouvy o poskytnutí dotace
(což ostatně plyne i z obsahu správního spisu – viz výše), je však z výše uvedených citací zřejmá.
Nyní stěžovatelem tvrzený opak tak je s napadeným rozhodnutím v příkrém rozporu, a tuto jeho
nynější argumentaci tak je třeba bez dalšího odmítnout.
[35] V dalším řízení tedy stěžovatel bude postupovat podle závazného právního názoru
vysloveného krajským soudem a modifikovaného Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku. Tedy opětovně posoudí zjištěná pochybení představující porušení rozpočtové kázně
s ohledem na závěry týkající se existence překážky věci rozhodnuté. Tudíž se bude zabývat
toliko platbami z dotace na základě žádostí o platbu č. 6 a č. 7. Znovu posoudí, zda zjištěná
pochybení se vztahují i k uvedeným částkám vyplacené dotace. Při svém rozhodování přihlédne
též k pokynům ke stanovení finančních oprav, jež ostatně aplikoval již v napadeném rozhodnutí
a současně posoudí i případná další pochybení. Zde se jedná zejména o částku nezpůsobilých
výdajů vyplacených z dotace neoprávněně ve výši 49.528,81 Kč. Ta byla uplatněna v žádosti
o platbu č. 4, v dalším řízení je tudíž třeba nejprve posoudit, zda i na ni se vztahuje shora přijatý
závěr o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté. Poté o věci stěžovatel znovu rozhodne.
VI.
[36] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobkyni, jako v řízení
o kasační stížnosti úspěšnému účastníkovi, náleží náhrada nákladů řízení ve výši 3.400 Kč.
Tato sestává z odměny za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu vyjádření ke kasační
stížnosti ze dne 16. 11. 2018, ve výši 3.100 Kč podle §7 a §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a z paušální náhrady hotových výdajů s tímto úkonem související ve výši 300 Kč
podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně nedoložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty. O částku této daně se tak náhrada nákladů řízení nezvyšuje. Stěžovatel je tudíž povinen
žalobkyni zaplatit částku 3.400 Kč k rukám jejího zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu