ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.184.2018:40
sp. zn. 4 As 184/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. J. F.,
zast. doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1,
proti žalované: Bezpečnostní informační služba, P. O. BOX 1, Praha 57, o žalobě
proti rozhodnutí ředitele žalované ze dne 14. 7. 2016, č. j. 351-6/2016-BIS-1, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018,
č. j. 11 Ad 19/2016 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.342 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta
doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2016, č. j. 351-6/2016-BIS-1, žalovaná potvrdila rozhodnutí
ze dne 2. 11. 2011, č. j. 273-29/2011-BIS-6, kterým náměstek pro zpravodajské složky ve věcech
služebního poměru (dále jen „prvoinstanční orgán“) zprostil žalobce výkonu služby podle §40
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Žalovaná
v odůvodnění konstatovala, že vydáním jejího rozhodnutí se již v právním postavení žalobce
nic nemění, protože pozdější rozhodnutí o doplacení příjmu žalobci a jeho zařazení do zálohy
vylučují aplikaci prvoinstančního rozhodnutí. K námitce nepřezkoumatelnosti prvoinstančního
rozhodnutí žalovaná uvedla, že rozhodnutí o zproštění výkonu služby není rozhodnutím
o správním deliktu, a proto se na něj nevztahují požadavky, které vymezil Nejvyšší správní soud
ve věci sp. zn. 2 As 34/2006. Jde toliko o dočasné opatření, takže pokud jej správní orgán
neukončí, příslušníka propustí. Prvoinstanční orgán podle žalované nepochybil, když
v rozhodnutí nevymezil, podle kterého konkrétního odstavce §40 zákona o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů rozhodl. Uvedené ustanovení není formulováno
tak, že by mohly vzniknout pochybnosti o tom, co bylo aplikováno. Žalovaná uzavřela, že výrok
prvoinstančního rozhodnutí je dostatečně určitý, neboť obsahuje údaje o totožnosti žalobce
a jasně konstituuje nový právní vztah. Žalovaná přisvědčila žalobci, že prvoinstanční orgán
nikterak nevysvětlil závěr, že ponechání žalobce ve výkonu služby by ohrožovalo průběh
prošetřování jeho jednání. Uvedený nedostatek však nemůže způsobit nezákonnost
prvoinstančního rozhodnutí jako celku. Kdyby správní orgány ponechávaly ve službě příslušníky
důvodně podezřelé z nezákonné manipulace se státními prostředky, ohrožovalo by to důvěru
v bezpečnostní sbory a tím i důležitý zájem služby. Presumpce neviny v této souvislosti
není relevantní. Nadto, prvoinstanční orgán vyjádřil reálnou obavu, že by žalobce přenášel stejný
vzorec jednání, pro který byl zproštěn výkonu služby, i na jiné příslušníky, zejména na podřízené.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 11 Ad 19/2016 - 36, zrušil
obě rozhodnutí správních orgánů a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku
nepřisvědčil námitkám nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, přisvědčil však námitce,
že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 52 T 175/2013, zprostil
žalobce obžaloby z téhož skutku, pro který byl zproštěn výkonu služby. Podle Obvodního soudu
pro Prahu 4 nebylo prokázáno, že se skutek stal. Městský soud v Praze uvedl, že Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 87/2014 - 65, dospěl k závěru, že zprošťující
rozsudek vydaný o stejném jednání v trestním řízení je vždy důvodem ke zrušení rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru. Městský soud v Praze dovodil, že stejný závěr lze aplikovat
i v posuzované věci, tedy ve vztahu k rozhodnutí o zproštění výkonu služby. Soud připomněl,
že žalovaná již v odvolacím řízení věděla o zprošťujícím rozsudku obvodního soudu. Závěry
trestních soudů jednoznačně vyvrátily dříve správními orgány učiněné závěry, že žalobce
byl důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu. Neobstálo-li pak na základě těchto okolností
v odvolacím řízení rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru podle §42 odst. 1
písm. d) zákona o služebním poměru, nemohlo obstát ani rozhodnutí o zproštění výkonu funkce.
Žalovaná byla povinna zabývat se trestním rozsudkem i důvody zproštění obžaloby v souladu
s §2 odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a na jejich základě zrušit prvoinstanční
rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce a repliky žalované
[3] Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítla, že podle §40 odst. 5 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
správní orgán ukončí zproštění výkonu služby, pokud pominou jeho důvody. Zákon o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů v takovém případě nestanoví příslušnému správnímu
orgánu, aby rozhodnutí o zproštění výkonu služby zrušil. V této souvislosti stěžovatelka uvedla,
že se jedná o obdobný rozdíl, jaký existuje mezi zastavením trestního stíhání a zrušením usnesení
o zahájení trestního stíhání. Připomněla i úpravu rozhodnutí o předběžném opatření podle
správního řádu. Stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 - 79, a ze dne 17. 3. 2016, č. j. 7 Azs 29/2016 - 22, a uvedla,
že správní orgány sice obecně rozhodují podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí,
tuto zásadu však nelze absolutizovat. Namítla, že v případě, kdy se v odvolacím řízení
přezkoumává rozhodnutí, jehož účinky již v minulosti nastaly i skončily, posuzuje se správnost
a zákonnost tohoto rozhodnutí k okamžiku, kdy tyto účinky vznikly, přičemž zrušení
prvoinstančního rozhodnutí je namístě pouze tehdy, pokud rozhodnutí nebylo správné
a zákonné. Žalobou napadené rozhodnutí však nevytvořilo nové vztahy a vzhledem k předběžné
vykonatelnosti rozhodnutí o zproštění výkonu služby neplatí, že by vznik, změna nebo zánik
práva či povinnosti byl vázán teprve na celek tvořený rozhodnutím odvolacího orgánu
a prvoinstančního orgánu; tento účinek nastal už doručením prvoinstančního rozhodnutí.
Stěžovatelka odmítla, že rozhodnutí správních orgánů neobstojí vedle rozhodnutí v trestní věci
vedené pro stejný skutek, na jehož základě byl žalobce zproštěn výkonu služby. Zproštění výkonu
služby je dočasným opatřením, které teprve vyústí v konečný závěr. Z hlediska toho, zda obstojí,
nebo neobstojí vedle řešení hlavní otázky, tj. otázky příslušníkovy viny, má význam pouze
to, zda účinky takového dočasného opatření stále trvají. V daném případě tomu tak nebylo.
Stěžovatelka uzavřela, že úspěch v žalobním řízení žalobci nepřinesl nic než náhradu nákladů
řízení. Vzhledem k uvedeným námitkám stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalobce ve vyjádření uvedl, že kasační stížnost nesplňuje náležitosti podle §106 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť z jejího obsahu
není zřejmé, v jakém rozsahu stěžovatelka napadá rozsudek Městského soudu v Praze a z jakých
důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s. tak činí. Kasační stížnost neobsahuje ani údaj
o tom, kdy byl stěžovatelce doručen rozsudek Městského soudu v Praze.
[5] Žalobce konstatoval, že rozhodnutí, kterým byl prvoinstančním orgánem zproštěn výkonu
funkce, je způsobilé vyvolávat právní účinky až do okamžiku, kdy jej zruší jiné rozhodnutí. Podle
§40 odst. 5 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve spojení s §181
odst. 1 téhož zákona se ukončení zproštění výkonu služby provede jiným zrušovacím
rozhodnutím. Žalobce připomněl obsah §40 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů a konstatoval, že příslušníka nelze zprostit výkonu služby z jiných důvodů.
Stěžovatelka byla podle §82 odst. 4 správního řádu povinna přihlédnout v odvolacím řízení
ke skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 4 již žalobce zprostil obžaloby ze stejného skutku,
pro který byl zproštěn výkonu služby. Žalobce se v této souvislosti ztotožnil se závěry Městského
soudu v Praze. Stěžovatelka byla povinna v souladu s §190 odst. 7 zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů zrušit prvoinstanční rozhodnutí a zastavit prvoinstanční řízení.
Žalobce uvedl, že kasační argumentace o faktickém ukončení zproštění výkonu služby je účelová;
připomněl, že poradní komise stěžovatelky dospěla k závěru, že jeho odvolání je třeba zamítnout,
aby se nemohl domáhat náhrady škody. Žalobce odmítl stěžovatelkou nastíněné srovnání právní
úpravy obsažené v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s právní
úpravou trestního stíhání. Kasační stížnost podle žalobce trpí vnitřní rozporností, neboť
stěžovatelka na jedné straně uvedla, že úprava zproštění výkonu služby je upravena komplexně
v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na druhé straně však poukázala
na aplikaci §89 odst. 2 správního řádu. Nadto, §40 zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů upravuje hmotněprávní, nikoliv procesní otázky. V závěru žalobce odmítl,
že by pro něj úspěch ve věci znamenal toliko náhradu nákladů. Vzhledem ke všem uvedeným
závěrům navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal mu náhradu nákladů
ve výši 16.456 Kč.
[6] V replice stěžovatelka uvedla, že se vyjádření žalobce míjí s podstatou věci, která spočívá
v otázce, jestli je úprava uvedená v §40 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů komplexní. Pokud ano, jak tvrdí stěžovatelka, pominutí důvodů zproštění výkonu služby
nemá vést ke zrušení prvoinstančního řízení, avšak k ukončení zproštění. Stěžovatelka odmítla,
že v odvolacím řízení nevycházela ze skutkového stavu, který existoval v době jejího rozhodnutí.
Právě proto, že vycházela z aktuálního stavu, přihlédla ke skutečnosti, že zproštění výkonu služby
žalobce již bylo ukončeno. Ustanovení §40 odst. 5 zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů mělo být aplikováno bez ohledu na skutečnost, jestli žalobce podal proti
prvoinstančnímu rozhodnutí odvolání. Stěžovatelka zopakovala, že rozsudek Městského soudu
v Praze pro žalobce nemá žádný význam. Uvedla, že prvoinstanční rozhodnutí nebylo
nezákonné, a proto nelze hovořit o náhradě škody. Poznámka uvedená v doporučení poradní
komise byla jen eventuální a nesvědčí o účelovosti žalobou napadeného rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Kasační stížnost netrpí takovými nedostatky, pro které by ji Nejvyšší správní soud nemohl
projednat. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá rozsudek Městského
soudu v Praze v celém rozsahu, a to aniž by to výslovně uvedla. Proti odůvodnění výroku I.,
kterým soud zrušil rozhodnutí obou správních orgánů, stěžovatelka staví konkrétní argumentaci,
podle níž v obecné rovině měla obě rozhodnutí v žalobním přezkumu obstát. Vzhledem
k tomu, že výrok II., kterým soud stanovil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náhradu
nákladů řízení je závislý na předchozím výroku, je zřejmé, že stěžovatelka brojí i proti němu.
Soud stanovil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náklady žalobního řízení, protože žalobce
měl ve věci plný úspěch podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka přitom s ohledem na výše uvedené
v kasační stížnosti v podstatě namítla, že žalobce úspěch mít neměl. Z obsahu kasační stížnosti
je zřejmé, že ji stěžovatelka podává z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Přitom
dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, „[p]okud
jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům (§103 odst. 1
s. ř. s.), není rozhodující, že stěžovatel sám své důvody nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením
či tak učinil nepřesně. Je-li v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud
dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení
jistě musí vycházet z důvodů napadeného rozsudku; hodnotí-li stěžovatel v takovém případě důvody rozsudku,
neznamená to, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou podle §104 odst. 2 s. ř. s.“ Konečně,
ani skutečnost, že stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla datum, kdy jí byl doručen napadený
rozsudek, nemá za následek její neprojednatelnost. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 5. 2004, č. j. 3 Azs 85/2004 - 49, totiž „[n]eobsahuje-li kasační stížnost údaj o dni doručení
rozhodnutí krajského soudu žalobci (§106 odst. 1 s. ř. s.), není to bez dalšího důvodem pro odmítnutí kasační
stížnosti, neboť den doručení napadeného rozhodnutí žalobci je soudům znám z úřední činnosti.“
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že s ohledem na důvody, pro které Městský soud v Praze
zrušil rozhodnutí správních orgánů, i s ohledem na důvody kasační stížnosti, je v posuzované věci
podstatné, jestli byla stěžovatelka v odvolacím řízení povinna hodnotit splnění podmínek
zproštění žalobce výkonu funkce podle §40 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů podle skutkového stavu v době prvoinstančního řízení, nebo podle
skutkového stavu, který nastal až v odvolacím řízení. Jednou z podmínek pro zproštění výkonu
funkce podle naposledy uvedeného ustanovení zákona je existence důvodného podezření,
že se příslušník bezpečnostního sboru dopustil trestného činu. Městský soud v Praze přitom
zrušil rozhodnutí správních orgánů právě proto, že podezření, které bylo v prvoinstančním řízení
důvodné, vyloučil v průběhu odvolacího řízení Obvodní soud pro Prahu 4, a to rozsudkem
ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 52 T 175/2013, kterým žalobce pravomocně zprostil obžaloby podle
§226 písm. a) trestního řádu pro stejný skutek, pro který jej prvoinstanční orgán zprostil výkonu
služby (byť prvoinstanční orgán vymezil tento skutek toliko rámcově).
[12] V rozsudku ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ads 79/2011 - 62, Nejvyšší správní soud vysvětlil,
že „[…] správní řízení je postup správního orgánu, jehož cílem je vydat správní akt schopný založit, změnit
nebo zrušit práva a povinnosti osob, nebo je autoritativně stvrdit. Správní řízení je upraveno jednak obecným
právním předpisem, kterým je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), a jednak zvláštními, složkovými právními předpisy, které obsahují zvláštní pravidla správního
řízení a modifikují tak obecnou úpravu správního řízení. Za správní řízení je tedy třeba považovat jak řízení
podle správního řádu, tak i řízení podle zvláštních zákonů. V tomto směru je totiž zcela nerozhodné,
zda příslušný postup správního orgánu je upraven obecným předpisem (správním řádem) nebo zvláštním
(speciálním) předpisem. […] V této souvislosti je zároveň nezbytné připomenout, že mezi obecnou úpravou
správního řízení (správním řádem) a mezi zvláštními, speciálními právními předpisy je vztah subsidiarity, v jehož
důsledku se obecný předpis (správní řád) použije jen tehdy, pokud není ve zvláštním předpise stanoveno jinak (§1
odst. 2 správního řádu). Správní řád se tak podpůrně (subsidiárně) použije mimo jiné také v případě, že zvláštní
právní předpis na správní řád výslovně neodkazuje. Je-li přitom ve zvláštním předpise obsažena příslušná právní
úprava, avšak některý procesní institut v něm není náležitě upraven, použije se správní řád podpůrně (subsidiárně)
v rozsahu neupraveného institutu. Zákon o služebním poměru neobsahuje ustanovení, které by odkazovalo
na podpůrné použití správního řádu či obecných předpisů o správním řízení, avšak na druhé straně neobsahuje
ani ustanovení vylučující použití správního řádu. Podle §170 tohoto zákona v řízení ve věcech služebního poměru
„rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků“, přičemž služební funkcionář v něm vystupuje v pozici
správního orgánu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje
v části XII. poměrně autonomní úpravu řízení ve věcech služebního poměru, není tato úprava ani zdaleka
komplexní. Nelze zde proto vyloučit podpůrné použití správního řádu na základě ustanovení §1 odst. 2, které
zakládá subsidiaritu správního řádu v těch správních procesech, kde zvláštní zákon nestanoví jiný postup.“
[13] Vzhledem k výše uvedeným závěrům je zřejmé, že prvoinstanční orgán v posuzované věci
rozhodl o zproštění žalobce z výkonu služby ve správním řízení. Ze zásady jednoty správního
řízení vyplývá, že prvoinstanční i odvolací řízení tvoří jeden celek, přičemž podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 - 126, správní orgán vychází
při vydání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde je v době rozhodování a totéž
platí i o rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Uvedenému závěru neodporuje stěžovatelkou
uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 - 79,
nebo ze dne 17. 3. 2016, č. j. 7 Azs 29/2016 - 22, podle kterého „[…] obecné pravidlo pro určení,
k jakému okamžiku má být zkoumán rozhodný skutkový stav, ovšem nelze absolutizovat. Rozhodující je totiž
především to, jaká skutečnost má být zkoumána. Má-li být posuzována skutečnost, která se odehrála v minulosti,
nemůže být rozhodné, že nadále netrvá.“ Pro účely vydání rozhodnutí o zproštění výkonu služby podle
§40 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů správní orgány
neměly zkoumat skutečnost, zda byl žalobce někdy v minulosti důvodně podezřelý ze spáchání
trestného činu, avšak zda důvodné podezření trvá. Na uvedených závěrech také nemůže
nic změnit, že §190 odst. 4 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
stanoví předběžnou vykonatelnost prvoinstančního rozhodnutí. Ani tak totiž prvoinstanční
rozhodnutí do rozhodnutí o odvolání nemůže nabýt právní moci, tedy trvalosti, plné závaznosti
a nezměnitelnosti. Právní institut odvolání podle zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů i nadále představuje řádný opravný prostředek a mezi prvoinstančním
a odvolacím řízením se tak v důsledku naposledy uvedeného ustanovení zákona nevytváří bariéra,
která by vylučovala zásadu jednoty správního řízení. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že účelem
odvolání není potrestat či odměnit prvoinstanční orgán, avšak dosáhnout správního rozhodnutí,
které splňuje požadavky zákona. Přestože prvoinstanční orgán nikterak nepochybil, je třeba
zajistit, aby rozhodnutí, které již nesplňuje požadavky zákona, nenabylo právní moci,
resp., aby byly ukončeny jeho účinky. To také ostatně samo o sobě neznamená, že dotčené osobě
vzniklo právo na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
[14] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka byla v odvolacím řízení povinna přezkoumat
prvoinstanční rozhodnutí v mezích podle §190 odst. 7 zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, přitom však s ohledem na zásadu jednoty správního řízení byla povinna
zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro její
rozhodnutí, a za tím účelem si měla opatřit potřebné podklady podle §180 odst. 1 téhož zákona.
Stěžovatelka tak byla v odvolacím řízení povinna přihlédnout ke skutečnosti, že na žalobce
již na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 52 T 175/2013,
nelze nahlížet jako na důvodně podezřelého z trestného činu ve smyslu §40 odst. 1 zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a proto měla podle věty druhé §190
odst. 8 téhož zákona zrušit prvoinstanční rozhodnutí a zastavit prvoinstanční řízení. Vzhledem
k tomu, že Městský soud v Praze dospěl ke stejnému závěru, Nejvyšší správní soud neshledal,
že by pochybil.
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze stěžovatelkou nastíněného srovnání právní úpravy
zproštění výkonu služby podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
a předběžného opatření podle správního řádu, popřípadě zastavení trestního stíhání a zrušení
usnesení o zahájení trestního řízení podle trestního řádu nevyplývají žádné závěry k jediné
podstatné otázce v tomto řízení, tj. k jakým skutkovým okolnostem byla stěžovatelka povinna
přihlédnout v odvolacím řízení. Nejvyšší správní soud dodává, že v rozsudku ze dne 26. 4. 2018,
č. j. 4 As 169/2017 - 46, vyložil, že „[…] rozhodování o ukončení zproštění výkonu služby je rozhodnutím
konstitutivním a má účinky výhradně do budoucnosti. Kdyby snad zákonodárce zamýšlel, aby toto rozhodování
mělo zpětné účinky, musel by tak normovat výslovně ve služebním zákoně; to se však nestalo.“ V rozsudku
ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 155/2014 - 32, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[r]ozhodnutí
o ukončení zproštění výkonu služby se vydá dle §40 odst. 5 zákona o služebním poměru tehdy, pominou-li
důvody, pro které byl příslušník bezpečnostního sboru zproštěn výkonu služby. Obsahem tohoto rozhodnutí
by měly být konkrétní skutečnosti, ze kterých správní orgán dovozuje pominutí důvodů, které vedly ke zproštění.“
Z obou uvedených rozsudků vyplývá, že i kdyby žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí
nepodal odvolání, stěžovatelka by byla povinna ukončit zproštění výkonu jeho služby formou
rozhodnutí. Stěžovatelka tak nemohla učinit toliko neformálně či fakticky a až do právní moci
rozsudku Městského soudu v Praze bylo prvoinstanční rozhodnutí způsobilé vyvolávat právní
účinky. Skutečnost, že prvoinstanční orgán vydal jiná rozhodnutí v rozporu s předmětným
vlastním rozhodnutím, nemá na uvedený závěr žádný vliv.
IV. Závěr
[16] Na základě těchto skutečností Nejvyšší správní soud dovodil, že námitky stěžovatelky
nejsou důvodné, a v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. proto kasační stížnost zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil. Žalobce
měl ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovatelce. Žalobce
byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen na základě plné moci advokátem doc. JUDr. Tomášem
Gřivnou, Ph.D. Z obsahu spisu a ze zaslaného vyčíslení nákladů řízení ze dne 15. 6. 2018
vyplývá, že zástupce žalobce učinil v řízení o kasační stížnosti tři úkony právní služby, tj. sepsání
právního rozboru věci ze dne 11. 6. 2018 podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
poradu s žalobcem za účelem přípravy vyjádření ke kasační stížnosti od 10:00 hod. do 11:30 hod.
dne 15. 6. 2018 podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu a vyjádření ke kasační stížnosti
ze dne 25. 6. 2018 podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud žalobci
nepřiznal náhradu nákladů jednoho vyúčtovaného úkonu, tj. převzetí a přípravy zastoupení podle
§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, neboť doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D. zastupoval
žalobce již v žalobním řízení a jak je zřejmé z napadeného rozsudku, Městský soud v Praze
již žalobci náhradu nákladů za tento úkon přiznal. Za každý úkon právní služby náleží zástupci
žalobce odměna ve výši 3.100 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 10.200 Kč. Protože advokát doložil,
že právnická osoba zřízená podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon advokacie,
jejíž je společníkem, je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok na náhradu nákladů
vůči stěžovatelce o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená podle §37
odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty a §47 odst. 3 téhož zákona činí 2.142 Kč. Celkově
tedy náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 12.342 Kč. Tuto částku je stěžovatelka povinna
zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu